Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

V záři reflektorů se před řídící kabinou objevil Paprsek.

„Co se stalo? Podívejte se na zadní část letadla!“ zvolala pojednou Molodinová a ukázala na velký otvor, zející v trupu kolosu.

„Obě pomocná letadla jsou poškozena! Pospěšte, možná, že už přicházíme pozdě!“

„V řídící kabině se svítí!“

„Žiji,“ vykřikl radostně Wroclawski. „Zahlédl jsem už akademika Čan-su a McHardyho.“

Sotva se Vlaštovka připojila k Paprsku, otevřely se hlavní dveře. Objevil se v nich Čan-su.

„Nezlobte se, že jsme vám o katastrofě nepodali zprávu,“ řekl omluvně. „Zbytečně bychom vám znepříjemnili cestu. Jsem rád, že jsme zase všichni pohromadě. Čeká nás teď těžký boj o život. Pomoc se Země můžeme čekat nejdříve za patnáct let. Jen naše zpráva o neštěstí tam poletí přes čtyři roky. Nejméně rok bude trvat stavba nového mezihvězdného letadla — a osm let cesta sem …“

Členové posádky pomocného letadla byli zdrceni. Prohlédli si poškozené části Paprsku a řídící kabinu a odešli pak do klubovní místnosti, aby si trochu odpočinuli.

Všichni zarytě mlčeli.

„Nepoškozené reaktory musíme co nejrychleji dopravit na Kvartu a postavit tam atomovou elektrárnu. Bez atomové energie nic nezmůžeme,“ přerušila mlčení Molodinová.

„Zde Navrátil, voláme Paprsek,“ ozvalo se najednou v přijímači.

„Zde Čan-su, slyšíme,“ odpověděl hlasu Čan-su, který měl právě službu v řídicí kabině.

„U řeky — kterou jsme, mimochodem, nazvali Naděje — našli jsme vhodné místo pro stavbu prozatímního sídliště,“ pokračoval Navrátil. „Podle předběžného průzkumu zde není nebezpečných zvířat ani hmyzu, ve vzduchu není jedovatých výparů. Celá náhorní rovina je krytá před větry skalní stěnou, ve které je rozsáhlé bludiště jeskyní. Z těch máme největší radost, protože nám mohou z počátku sloužit jako úkryt před bouřemi a špatným počasím — i jako skladiště. Zároveň nám usnadni geologický průzkum nižších vrstev …“

„Běhá už jako hodinky,“ řekl spokojeně Kraus a vypnul motor Šipky. „Byla to pořádná dřina. Hlavní věc, že se zase můžeme odlepit s místa. Trochu spánku by nám teď neuškodilo. Stejně jsme probděli skoro celou noc. Co tomu říkáš?“

„Nejsem proti,“ souhlasil Gruber. „Musíme se však pořádně zamknout. Ti záhadní čtyřprstí lidé, co nám ukradli dva šálky, mohou mít různé nápady. Ještě štěstí, že trup letadla je neprůstřelný …“

Chvíli ještě hovořili o neznámých tvorech, až nakonec oba usnuli.

První se probudil Gruber. Protáhl se na pohovce a posadil se. Překvapilo ho, že v kabině letadla je tak šero.

— Snad jsem nespal až do večera, — pomyslel si a vyhlédl z okna. Údivem vykulil oči a otevřel ústa. Kousek od okna se skláněl k letadlu obrovský list se silným podhoubím. A za ním další a další. Spletí šlahounů, šupinatých kmenů a listů nebylo možno dohlédnout k obloze.

„Vstávej!“ zalomcoval Gruber svým přítelem. „Někdo nás přenesl i s letadlem do křoví!“ Rozespalý Kraus sebou trhl.

„Co — co — co to vyprávíš za nesmysly?!“ Rychle uchopil pistoli, kterou si před spánkem položil na stolek vedle pohovky, a skočil k oknu.

„Pojďme se honem podívat, zda se něco nestalo s letadlem,“ mávl rukou a přistoupil ke dveřím. Odemkl a stlačil kliku, aby mohl otevřít. Šlo to však těžce. Teprve násilným trhnutím dveře povolily.

„Opřel se o ně kmen jakéhosi keře,“ vysvětloval, když opatrně sestupoval po schůdkách. „Jak nás někdo mohl vpravit do takové spleti rostlin, to nechápu,“ kroutil hlavou.

„Vrať se raději do letadla, možná, že je tu na nás nalíčena nějaká nástraha,“ varoval Gruber. „Zavolám hned na pomoc Navrátila a ostatní …“

Gruberovo zoufalé volání o pomoc rázem přetrhlo příjemné chvíle pohody Navrátilovy skupiny.

„Šipka váží několik desítek tun — to přece není žádná hračka,“ uvažoval nahlas Madarász, zatím co Cahén rychle naplňoval člun vzduchem.

„Takovou hračkou může pohnout jedině — obr,“ dodala sklesle Svozilová. „Zni to sice fantasticky, ale zřejmě je to skutečnost, s kterou se musíme smířit. Tak jsem se těšila na setkání s neznámými myslícími tvory — a teď abych se bála, že nás nečekaně zašlápnou …“

Navrátil chtěl Aleně dodat odvahy, ale sám byl překvapující zprávou tak sklíčen, že marně hledal uklidňující slova.

Cesta proti proudu řeky byla nyní značně namáhavější. Muži se u vesel často střídali. Svozilová se úzkostlivě rozhlížela na všechny strany.

„Neznám horšího pocitu, než nejistotu, vyplývající z neznalosti,“ přerušil trapné mlčení Cahén, který právě nabíral sil, aby za chvíli převzal vesla. „Jsme teď ve stejné situaci, jako lidé v pravěku, kteří ze strachu z nepoznaného si vymyslili různé duchy a nakonec náboženství. Dost možná, že i naši obři jsou výmyslem. Uvažujme střízlivě: Jestliže jsou Kvarťané obři, jak tedy mohli vniknout do našeho letadla a ukrást dva šálky?“

Cahénova slova zapůsobila jako uklidňující lék.

„Ani zvířena tomu nenasvědčuje,“ souhlasil s Cahénem Navrátil. „Ještě jsme tu nespatřili větší zvíře, než — “

Nedomluvil. Vesla zabrala naprázdno. Setrvačností se akademik zvrátil nazad a vypadl z člunu.

Cahén i Madarász, kteří se současně naklonili přes okraj, aby mu podali ruce, vykřikli hrůzou. Člun, nadzvednut neznámou silou, vznášel se již několik metrů nad hladinou řeky. Navrátil zamával ve vodě zoufale rukama, ukázal někam před sebe — a rychle, pokud mu síly stačily, plaval ke břehu. Vědci se podívali naznačeným směrem — a znova vykřikli. Teď teprve si uvědomili, v jakém nebezpečí se nalézají. Z vody se vysouval obrovský had — a člun i s posádkou seděl na jeho hlavě.

Obludě se nezvyklá čepice zřejmě nelíbila. Zakymácela se a jediným trhnutím setřásla se sebe nepříjemnou přítěž.

„Na břeh!“ zvolal Cahén, sotva se tři trosečníci vynořili opět na hladinu. Hnáni pudem sebezáchovy, za okamžik byli u Navrátila, který jim pomohl rychle vystoupit na pevnou půdu.

Na dlouhé uvažování nebylo kdy. V takovýchto chvílích je jediné řešení — útěk. Na štěstí břeh v těch místech byl holý, takže jim nic nepřekáželo v běhu.

„Počkejte, počkejte,“ vypravil ze sebe udýchaně Madarázs, který se ohlédl. „Tváří se zatím mírumilovně, měli bychom si ho trošičku prohlédnout.“

Netvor se zploštělou hlavou byl asi lidmi ve skafandrech stejně vyveden z míry, jako oni jím. Zvědavě natahoval krk a kulil narudlé oči, aby mohl lépe prozkoumat nezvyklou návštěvu. Za chvíli ztratil zájem o nehybně stojící vědce a zvědavě sklonil hlavu ke člunu. Otevřel vlnitě vykrojenou tlamu a pokoušel se uchopit ho do drobných zubů. Otvor byl však příliš úzký pro tak velké sousto. Člun poskočil a rozjel se po proudu. Netvora to na okamžik překvapilo. Zvedl hlavu opět do výše a po očku sledoval pohybující se předmět.

Konečně si dodal odvahy a pustil se za ním. Několikrát zavlnil silným krkem — a kořist se octla v novém zajetí.

„Pohybuje se nebezpečně rychle,“ poznamenal Navrátil, který se zatím vzpamatoval z úleku.

„Doufejme, že jenom ve vodě,“ zašeptala Svozilová.

„Neztrácejme náskok,“ varoval Madarász. „Jsme úplně bezbranní. Pistole i s ostatními zavazadly leží někde na dně řeky …“