Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Doufejme, že to všechno šťastně dopadne,“ uklidňovala svého muže paní Zajacová. „Princip rychlejšího dorozumívání jsi už objevil — a pevně věřím, že se ti také podaří varovat posádku před zločinci. Ještě jsi nic nezmeškal. Ve své touze pomoci rozhodně nepůjdou tak daleko, aby povraždili všechny své spolucestující a zůstali pak sami tři proti celé planetě.“

„Nic by mi nebylo milejší, než kdybys teď měla pravdu. Princip je sice odhalen, ale k jeho využití máme ještě daleko. Nenašli jsme ještě způsob jak využít gravitace ke zpravodajství do velkých vzdáleností.“

„Poznají to na Paprsku, až se vám to podaří, tatínku?“ zeptal se Jurko.

Doktor Zajac se usmál.

„Chceš tím říci, že na Paprsku nemají přijímač, kterým by mohli naše gravitační vlny zachytit, viď? Ba ne, neboj se, ten mají. Je to běžný astrogravimetr. Když ho s sebou brali na cestu, samozřejmě ještě ani netušili jak důležitou roli může sehrát. Teprve několik měsíců po startu jsme jim oznámili, na čem pracuji, a požádali jsme je, aby jeden z astrogravimetrů trvale směrovali na Zemi — pro případ, že se nám podaří využít gravitace.“

„Jak rychle se šíří gravitace prostorem?“ otázala se paní Zajacová.

„Přesně to ještě nevíme; dosud jsme to nevyzkoušeli ve větším měřítku. Jisté však je jedno: rozhodně se šíří mnohokrát rychleji než světlo. Někteří vědci se dokonce domnívají, že působí ihned, bezprostředně.“

„A proč jste ještě tu zprávu o zločincích neposlali, když tam doletí tak brzy?“ zeptal se Jurko.

Doktor Zajac ho pohladil po vlasech.

„Rádi bychom — ale ještě jsme nepřišli na to, jak. Až budeš větší, pochopíš to…“

„Zdá se mi, že někdo zazvonil u dveří. Jurečko, běž se podívat…“ přerušila rozhovor paní Zajacová.

„Ano, tatínek je doma, pojďte, prosím, dál,“ ozval se za chvíli chlapcův hlas z předsíně. Zajac rychle vstal a rozžehl světla.

Do pokoje vstoupil vysoký ramenatý muž s černými kudrnatými vlasy a usměvavým obličejem.

„Promiňte, že vás vyrušuji v soukromí, ale záležitost, s kterou přicházím, příliš pospíchá. Doufal jsem, že vás naleznu v laboratořích na Petržalce…

Jsem inženýr Kraskin z Moskvy.“

Když se všichni uvítali s hostem, maminka s chlapcem odešli do vedlejšího pokoje, aby nerušili. Zřejmě tu šlo o pracovní záležitost.

„Domnívám se, že zprávy, které vám přináším, vás potěší,“ ujal se slova inženýr Kraskin. Rozevřel aktovku, vytáhl z ní silnou slohu a položil ji na stůl.

„Již dávno pracuji na stejném problému jako vy: hledám cestu, jak využít gravitačního pole pro sdělovací techniku. Dlouho jsem se nemohl dostat z místa. Teprve váš objev odstínění gravitace mi otevřel oči. Při svých pokusech jsem šel poněkud jinou cestou než vy, ale dospěl jsem ke stejnému závěru: že gravitační pole můžeme ovlivnit. Na základě vašeho objevu a svých zkušeností jsem vypracoval návrh na první pokusnou vysílací stanici. Chcete si jej prohlédnout?“

Zajacovi zazářily oči.

Pozorně listoval ve sloze a rychle přelétával složité výpočty.

„Ano, to je správná cesta: čtvercový systém vysílačů!“ zvolal konečně. „Dovolte, abych vám gratuloval k obrovskému úspěchu. Předložil jste už svůj návrh Světové akademii věd?“

„Dosud ne. Rád bych jej předložil společně s vámi. Uskutečňuje přece vaši myšlenku. Chybí ještě také několik výkresů, které bych chtěl vypracovat za vaší spolupráce. Nejste-li příliš unaven, můžeme se pustit do práce hned. Zítra projedná návrh Akademie — a pozítří začneme se stavbou vysílače. Jde přece o životy lidi na Paprsku…“

Zajac ochotně souhlasil.

Za necelou půlhodinu zazářila do tmy okna laboratoři na Petržalce…

První noc v jeskyních byla rušná. Rachot kulových blesků zalétal až do nitra skal a vytrvale zaháněl s očí spánek.

Brzy ráno byli již všichni na nohou. Na krátké poradě projednali nejnaléhavější úkoly pro nastávající den a do funkce velitele výpravy zvolili Molodinovou, mladou ráznou ženu s širokým rozhledem.

Když se přesvědčili, že Šipka i Vlaštovka šťastně přečkaly noc bez nejmenšího poškození, pustili se do práce. Nejprve bylo prozkoumáno podzemní bludiště a vyhledána vhodná jeskyně pro atomovou elektrárnu. Problém vody rozřešil Madarász. Opřel se o skalní stěnu, aby mohl jediným pohledem přehlédnout celou jeskyni — a tu zaslechl podivný hukot. Chvíli naslouchal.

„Vodu máme na dosah ruky!“ vykřikl. „Kousek od nás je podzemní vodopád.“

Zkušební vrt Madarászovu domněnku potvrdil. Téměř svislou šachtou se řítil do temných hlubin proud chladné vody. Kde podzemní potok pramenil, žádný dosud nevěděl. Ani si s tím hlavu nelámal. Voda je tu — a to je hlavní. A dokonce je pitná, jak o něco později zjistila Svozilová ve své provisorní laboratoři.

Tvrdším oříškem byla doprava atomových kotlů. Z Paprsku do Vlaštovky je skupina Molodinové přeložila bez velké námahy — nepotýkala se tam s tíží, která se neúprosně přihlásila o slovo dole na planetě. A takový atomový kotel není maličkost. I při největší úspoře materiálu a nejdůmyslnější konstrukci váží několik tun, protože se nemůže obejít bez ochranného obalu, který je vyroben z nejtěžších kovů.

Nejprve se vědci pokoušeli dopravit atomové reaktory přes strmou stráň přímo na náhorní rovinu. Při vykládání z Vlaštovky jim účinně pomohl jeřáb, kterým byla opatřena všechna čtyři pomocná letadla. První reaktor byl naložen na podvozek, určený pro přistávání Vlaštovky na zemi. Na balvany nad strání připevnili vědci velké kladky a protáhli jimi silné lano. Jeden konec lana přivázali k podvozku s reaktorem a druhý k trupu letadla.

Fratev si sedl k řízení a uvedl Vlaštovku do pohybu. Lano se napnulo a podvozek s kotlem popojel po písčině ke stráni.

Radost však netrvala dlouho. Sotva se podvozek dostal na úpatí kopce, letadlo bylo strženo zpět. Fratev zesílil činnost raketových motorů, ale kotel zůstal nepohnutě stát na místě. K dovršení neštěstí začalo lano praskat.

Den byl ztracen — a výsledek žádný. Jen Gruber a Kraus dosáhli určitých úspěchů při uvolňování Šipky ze zajetí. Pomocí mechanických pilek vykáceli v křoví deset metrů dlouhý pruh a plováky letadla vyměnili za podvozky. Podali o tom zprávu do jeskyní a na Paprsek, lehli si do kabiny a spokojeně usnuli. Byli tak unaveni, že ani starost o atomovou elektrárnu je nemohla připravit o spánek.

Zdálo se, že také vědci v podzemních ložnicích tvrdě spí. Většina z nich však spánek jenom předstírala. Molodinová i Navrátil, Cahén i Madarász — ti všichni přemýšleli, jak dopravit reaktory do jeskyně.

Již bylo hodně po půlnoci, když se Cahén naklonil k Navrátilovi a zašeptal:

„Spíte? — Tušil jsem, že si s tím také lámete hlavu. Už to mám…“

„Jak?“ zeptal se tiše Navrátil.

„Nechte se překvapit. Za výsledek ručím. Teď už můžeme klidně spát. Dobrou noc!“

Ráno oznámil Cahén svůj plán:

„Helikoptéru zatím použít nemůžeme. Pomůže nám tedy Vlaštovka. Navrhuji cestu vzduchem. Reaktory naložíme pěkně zpět do letadla, na náhorní rovině vybudujeme letiště — a přistaneme i s těžkým nákladem přímo proti vchodu do podzemí. Co tomu říkáte?“