Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Všichni se shodli na tom, že to bude příliš riskantní.

„Nezapomínejte, že Vlaštovka potřebuje při nejmenším 500 metrů dlouhou plochu,“ namítal Navrátil.

„Co nám v tom brání, abychom ji neudělali třeba ještě delší? Ostatně, dřív nebo později ji budeme stejně potřebovat. Či snad chcete všechny náklady tahat přes stráň na rameně?“

Cahén nakonec své soudruhy přesvědčil. Molodinová rozdělila vědce na dvě pracovní skupiny. První skupina dostala za úkol vědecký průzkum životních podmínek na Kvartě — a druhá si vzala na starost úpravu letiště.

Svozilová s Wroclawskim prozkoumali nejprve složení rostlin. Překvapovala je jejich zajímavá buněčná stavba i chemické složení. Buňky měly podlouhlý tvar a byly v průměru daleko větší, než rostlinné buňky na Zemi. Na štěstí obsahoval jejich organismus velké procento uhlíku (jako u našich rostlin), takže mohly sloužit za palivo.

Také studium obrovského ještěra přineslo mnoho zajímavých poznání. Podle tvaru zubů Svozilová soudila, že je to býložravec. Při pitvě se ukázalo, že měla pravdu.

V žaludku netvora nalezli neznámý druh vodních rostlin, podobný mořským chaluhám. Také tajemství neobvyklých dvanácti nohou bylo odhaleno. Stavba nohou v ničem nepřipomínala nohy našich ještěrů. Byly to vlastně jakési výběžky ze žeber, které umožňovaly rychlejší pohyb dlouhému zvířeti po suché zemi.

V dávné minulosti bylo zřejmě vodním hadem, který žil jedině ve vodě. Dokazovala to i zakrnělá žábra. Později byl had přinucen přírodními podmínkami přestěhovat se na souši. Pohyb pomocí žeber (tak se pohybují i naši hadi) byl velmi omezen velkou vahou těla. Příroda si tedy pomohla tím, že žebra obrovitého zvířete prodloužila a proměnila je v náhražky nohou.

„Nejde mně do hlavy, proč nás tohle zvíře pronásledovalo, když se živí pouze rostlinami,“ divil se Wroclawski.

Záhada zůstala zatím nerozřešena. Přiblížil se opět večer. Startovací dráha byla teprve ve zrodu.

„Jde to příliš pomalu,“ řekla unaveně Molodinová, když se všichni sešli na palubě Vlaštovky, aby si v chráněném prostoru mohli odložit skafandry a v klidu se navečeřet.

„Ať jsem brontosaurus, jestli nás ty skafandry neumoří,“ ulevil si Fratev a praštil kuklou do měkkého křesla. „Plahočíme se tu jako rytíři v brnění. A možná, že je to docela zbytečné. Neměli bychom se raději trochu porozhlédnout po okolí a najít si vhodnější místo pro osadu? Copak se nedá najít něco přímo u vody, kde by nám nestála v cestě stráň a letadla by mohla přistávat na hladině?“

„Také jsem o tom přemýšlela,“ přikývla Molodinová. „Nezapomínejte však, Dimitriji, že příroda nám tu nedává mnoho času na rozmyšlenou. Buď na nás číhá v podobě nebezpečné bouře, nebo svou zvířenou. Jsme prostě ve stejné situaci, jako byli pravěcí lidé. Pokud tu důkladně neprozkoumáme podmínky pro život, musíme se podobně jako pralidé skrývat v jeskyních. Tam na nás nemůže ani nepřízeň počasí ani nebezpečná zvířata. Až uvedeme do provozu atomovou elektrárnu, jediným skokem se dostaneme z pravěku do atomového věku.“ Molodinová se zarazila.

„Tak mi napadá — proč bychom to nemohli udělat hned?“

„Tomu se říká dobrý nápad!“ živě souhlasil Fratev. „Reaktoru se nemůže nic stát. A má tam lenošit? To ať raději běží na plné obrátky!“

Tak začala první noc pilné práce. Na dohodnutých šest hodin spánku nikdo ani nepomyslel. Cahén a Madarász si vzali na starost montáž pumpy a potrubí, Navrátil s Molodinovou reaktor a Čan-su s Wroclawskim instalaci provisorního elektrického vedení do jeskyní. Vlaštovka byla u břehu zakotvena tak, aby její reflektory osvětlovaly celé pracoviště.

Ráno dával již reaktor první proud. V jeskyních se rozzářila elektrická světla. Ozvěna z hlubin skal několikrát po sobě opakovala radostné Hurá!

Teď se teprve nikomu nechtělo spát. Uvolněná atomová energie dodávala vědcům příjemný pocit síly a jistoty. Nyní už nejsou v boji s neznámou přírodou bezbranní.

Navrátil s Čan-suem zmontovali nejprve vrhač vysokofrekvenčních paprsků, jejichž proud dokáže spálit nejen mokré rostliny, ale také rozbít tvrdý kámen. Molodinová s Madarászem překontrolovali polarisátor radioaktivního záření a hned se dali do boje s bakteriemi, které poletovaly ve vzduchu.

Večer se konečně přihlásila únava. Molodinová nemusela ani dvakrát opakovat, že doba odpočinku se už nedá odkládat. Vědci usnuli, sotva se položili na lůžko.

Osvěženi spánkem, pokračovali na druhý den v usilovné práci. Postupovali teď daleko rychleji vpřed, než z počátku. Vrhač vysokofrekvenčních paprsků a polarisátor prokazovaly nedocenitelné služby. Během týdne byly na náhorní rovině spáleny všechny rostliny a většina balvanů rozbita na drobný písek. Velké útesy skal odstranily s cesty výbušniny.

Svozilová skončila asanaci okolí a na několika místech provedla zkoušky. Jejich výsledek byl potěšující: Všechny bakterie byly usmrceny.

Další týden byl věnován úpravě prostoru pro elektrárnu a vyrovnávání startovací dráhy pro letadlo. Dokončen byl také průsek v lesíku před vchodem do jeskyní.

Nadešel dlouho očekávaný okamžik. Reaktory byly naloženy do Vlaštovky a Cahén spustil její motory. Proplul Nadějí do moře a zvýšil rychlost. Letadlo se odlepilo od hladiny a zakroužilo nad krajinou. Vědci ho sledovali se zatajeným dechem. Ještě jeden obrat — a již klesalo k letišti.

Cahén je řídil mistrně. Podvozky dosedly lehce na zem hned na pokraji startovací plochy…

Vlaštovka se zastavila těsně u hlavního vchodu do podzemí.

Na obloze se objevilo další letadlo.

„Sláva, naše Šipka se už zbavila zelených okovů. Konečně jsme zase všichni pohromadě!“

Montáž atomové elektrárny si vyžádala hodně dřiny, často museli vědci použít primitivních nástrojů, jako jsou sochory a páky, a také práce s pneumatickými kladivy nebyla nijak lehká.

Teprve po měsíci těžké práce mohla Molodinová dát povel k spuštění všech reaktorů v podzemní elektrárně. Radost nad dokončeným dílem rušily starosti o jídlo — a obavy z chvíle, kdy Madarász oznámí, že zásoby uranu, thoria a ostatních štěpných materiálů jsou vyčerpány. Podle střízlivých odhadů mohly vystačit nanejvýš ještě na dva měsíce. Všichni vědci se proto museli proměnit v geology a vydat se na pouť za uranem.

Nejprve zkoumali nitro planety v jeskyních a v podzemních chodbách. Vyzbrojeni citlivými přístroji na zjišťování radioaktivity procházeli nejodlehlejšími kouty podzemního bludiště.

Geologický průzkum podzemí si již vyžádal několik dnů — a stále nepřinášel kladných výsledků. Po jedné z probdělých nocí se vědci dohodli, že se vydají za uranem do okolí. Alena Svozilová prozkoumala ještě jednou ovzduší a když nezjistila žádných závad, po prvé za celého pobytu na Kvartě odložili všichni skafandry a vdechli do sebe svěží vzduch ve volné přírodě…

Na výpravu za štěpnými materiály se vydala pouze skupina Molodinové. Navrátilova skupina zůstala v podzemním domově, aby dokončila úpravu obytných místnosti a pečovala o atomovou elektrárnu.

Vědci, vyzbrojení nejrůznějšími přístroji, zkoumali nejprve strmou skalní stěnu, která v sobě skrývala podzemní bludiště. Když ušli asi pět set metrů, objevil se před nimi další vchod do skály.