Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Teď — v noci?“ skočil mu do řeči Gruber. „Zbláznil jsi se nebo co? Chceš dostat nečekaně kulku za uši, nebo se nechat zašlápnout dvanáctinohým ještěrem? Ani mne nenapadne!“

„Hrdino — nejvíce jsi měl řečí a teď zbaběle couváš. Výprava do města bude pro nás v každém případě výhodná. Poznáme ty naše záhadné sousedy dřív než ostatní, dříve se s nimi také spřátelíme a můžeme si předem získat nějaké výhody. Řekneme jim — nebo — co to mluvím — naznačíme jim nějak, že my to s nimi myslíme dobře, ale ti ostatní je přišli okrást. Že však to nepřipustíme …“

„Cestou si můžeme nabrat trochu zlata ve zlaté jeskyni a trošínku si je koupit. To všechno je dobře promyšleno. Nicméně bych výpravu odložil na zítřek, až bude světlo. Člověk se tak cítí jistější …“

„Taky zbabělec… Tys to byl, který jsi nás přibral do bratrstva silné ruky — já do toho šíleného dobrodružství příliš chuti neměl — a sám teď jako první couváš. A v rozhodný okamžik! A při tom se cpeš na místo krále celé planety. Nechceš mně vysvětlit, jak se chceš zítra vytratit z jeskyní na delší čas, aby to nikdo nezpozoroval? Nemám rád odklady a také se nebojím. Buď tam půjdeme hned — nebo — nebo vystoupím z vašeho trojspolku …“

„No, no, jen se mírni a nevyhrožuj! Víš dobře, co by znamenalo porušení přísahy …“ podíval se na něj vztekle McHardy.

„Vy zbabělci, byste mně chtěli něco udělat? Dřív vás všechny postřílím jak divoké kočky, než se vám podaří na mne sáhnout …“ Kraus uskočil o několik kroků zpět a namířil na své přátele hlaveň automatické pušky.

McHardy zbledl. Přimhouřil oči a pokusil se o úsměv. „Kamaráde — vzpamatuj se. Jsme přece na jedné lodi …“

„Neutíkej z ní tedy jako krysy,“ odsekl Kraus a pušku sklopil.

„Grubere, jdeme?“ zeptal se stroze.

Gruber mlčky přikývl.

„Jdu tedy také — nemysli, že se bojím …“

„A ty si zase nemysli, že jsem hloupý. Pěkně běžte oba přede mnou. Nerad bych vytahoval kudlu ze zad…“

„A kdo za nás bude držet stráž?“ zeptal se Gruber.

„Běž o to někoho požádat — a nezapomeň dodat, že jdeme na noční výlet,“ ušklíbl se Kraus. „Jdeme. — Ať tu zatím hlídá svatý Petr. A kolegáčky ať vezme čert…“

„Raději ne — ještě je budeme potřebovat — ale snad se jim nic nestane, nejsou přece malé děti,“ utěšoval se McHardy, když už procházeli úzkým průsekem podél skalní stěny.

Po obloze se honily temné mraky, slabounce ozařované červenou Proximou, která se dosud skrývala za obzorem. Vítr občas rozkýval těžké listy pokroucených stromů a podivným ‚kamarádům‘ nahnal trochu strachu, kterého už stejně měli víc jak dost.

Kraus šel neustále několik kroků pozadu.

Brzy vstoupili do podzemního bludiště. Chvílemi se zastavovali a naslouchali. Do ticha šuměla jenom odněkud z hloubi skal tekoucí voda.

Krausova svítilna malovala na stěnách podzemní chodby pitvorně skreslené stíny ustrašených chodců. McHardy se občas rychle ohlédl a zkoumavě se podíval na třetího vzadu. Ten se však tvářil spokojeně. Usmíval se ironicky a oči mu při tom plály odraženým světlem.

„Počkejte na mne, skočím pro to zlato,“ přerušil dlouhé mlčení McHardy.

„Grubere, běž s ním — počkám tu na vás,“ řekl úsečně Kraus a opřel se o stěnu chodby.

Za chvíli se vrátili s několika kusy blýskavého zlata. Nastrkali je do kapes a s těžkými závažími pokračovali ve výstupu podzemním bludištěm.

Když vyšli z chodby, vyšplhali se na balvan, na kterém stáli večer, a dlouho se mlčky dívali na blikající světla v údolí.

Vpravo rýsovala se proti obloze silueta sopky a na levé straně obzor končil divokými horami.

Od balvanu klesala do údolí kamenitá stráň. O několik set metrů níž se ztrácela v pralese a neprůhledné noci.

„Udělali jsme hloupost — jako vždy, když se dělá něco nakvap,“ prohodil McHardy. „Nevzali jsme s sebou noctovisory …“

„Docela nám stačí naše svítilny. Ztlumte je modrým filtrem, aby nás Kvarťané nezpozorovali už z dálky. Za chvíli vyjde Proxima a můžeme je zase zhasnout, uvidíme i bez nich… Nu — a jdeme. Nebudeme tu přece koukat do nekonečna. Do města je ještě hezkých pár kilometrů a do rána se musíme vrátit. Trochu času nám také zabere seznamování …“

Slezli s balvanu a opatrně sestupovali po stráni.

Kraus zakopl o kámen a zaklel. Jeho společníci se polekaně ohlédli — kámen se hopkavými skoky skutálel kolem nich.

„Nemůžeš se lépe koukat?“ utrhl se McHardy. „Za chvíli budeme pochodovat s fanfárami. A — proboha vás prosím — nestřílejte zbytečně! Jen v nejvyšší nouzi! Kvarťané by v tom mohli vidět útok — a mohlo by to s námi špatně dopadnout …“

„Já osobně se s nimi mazlit nemíním. Bud si dají říct — nebo si to s nimi vypořádám,“ dodával si odvahy Gruber.

„Už zas! Já se z vás zblázním,“ — chytal se za hlavu McHardy. „Kdy vy Němci dostanete trochu rozumu a stanete se dobrými diplomaty. Na všechno hned chcete jit s násilím. Učte se trochu z naši historie! Hovořili jsme vždy raději o humanitě než o světovládě, na svých praporech jsme měli napsánu svobodu — a dosáhli jsme svého stejně — a s menšími překážkami …“

„Nic mi nevykládej, ty diplomate! S tvým tátou to dopadlo stejně jako s mým — a bylo to jedno, zda byl Američan nebo Němec. Prohráli jste to prostě zrovna tak jako my — to víš dobře. Proč jinak bychom se tu trmáceli — miliardy kilometrů od Země? A násilí mně nevyčítej. Vy i Angličané jste ho v historii použili vícekrát. Vzpomeň si jen na válku s Bury, na americké parašutisty v Československu nebo v Rusku. Naopak si myslím, že s násilím se to dá dovést dál, než s tou tvou diplomacií. Dnes už lidi nejsou tak primitivní, aby ti sami strčili hlavu do smyčky …“

V rozhovoru zapomněli na nebezpečí, které jim z počátku roztřepalo kolena. Směle vstoupili do pralesa.

Svítilny rozžehli naplno a důkladně jimi prosvěcovali každý kout. Záře reflektorů brzy probudila spící přírodu. Nad hlavami chodců zabzučel jakýsi pták a zmizel v houštinách. Za okamžik se vrátil a několikrát zakroužil kolem Grubera. Polekaný muž zamával rukama, rychle se ohnul a hlavu schoval mezi ramena jako želva.

Kraus přiskočil a pažbou pušky srazil ptáka k zemi. McHardy se zatím trochu vzpamatoval a rychle na něj šlápl.

Byl to opravdu zvláštní tvor. Měl silné válcovité tělo s malými tlustými křidélky, která připomínala trochu tučňáka. Tělo zakončovala kulatá hlava s široce otevřenou tlamou.

„Tohle přece není pták, ale létající savec,“ probudil se v Krausovi opět vědec. „A jak ta nestvůra může létat? Tato křidélka ho sotva unesou …“

„Divné,“ kroutil hlavou McHardy. „Možná, že létá na způsob propulsoru. Ale nač si s tím lámat hlavu, — nešli jsme přece na zoologickou vycházku …“

„Správně — jdeme dál!“ řekl krátce Kraus.

Podobných překvapení skrýval v sobě prales víc, ale nakonec jím noční poutníci prošli bez úrazu.

„Pozor, před námi je bažina!“ zvolal Gruber, který šel stále první. „Musíme ji obejít …“

Zahnuli tedy vpravo. Na okraji pralesa rostla hustá šlahounovitá tráva, do které se jim neustále zaplétaly nohy. Klopýtali tak ještě asi kilometr, až se dostali na holou rovinu. Končila skalnatým hřebenem, který se kdysi v pravěku planety vydul do výše následkem sopečné činnosti.