Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Fratev místo odpovědi stiskl pevně řídicí páku a stáhl ji k sobě. Letadlo začalo prudce stoupat.

Molodinová, Čan-su i Navrátil se podívali na pilota.

„Velehory za obydleným údolím jsou ještě daleko — a rozhodně nedosahují výšky našeho letu,“ divila se Molodinová.

„Tak se tedy podívejte přímo dolů. Ať jsem atom na rozbití, jestli to hejno dole, co se vynořilo z mlhy, není eskadra letadel nebo při nejmenším skupina zvědavých létajících Kvarťanů!“

Molodinová i Navrátil nasadili si rychle k očím dalekohledy a se zatajeným dechem pozorovali pohybující se tmavé body.

„Letadla to nejsou,“ řekla ulehčeně Molodinová.

„Kvarťané vyslali hlídku,“ hádal Navrátil. „Techniku zřejmě ovládají dokonale. Podívejte se, jak geniálně si vyřešili letoun pro jednu osobu. Příteli, zahněte vpravo a kružte nad údolím, ať si je můžeme lépe prohlédnout,“ požádal Frateva a znovu zaostřoval dalekohled.

Okřídlení tvorové ještě chvíli poletovali nad údolím — a pak, jako na povel, ponořili se všichni do mlhy…

„Sláva, Šipka se už blíží,“ volal radostně inženýr Baldík, nejmladší člen posádky obrovského meziplanetárního letadla. Těsně před odletem do vesmíru dostudoval architekturu a na výpravu se přihlásil jako pomocná síla v atomové elektrárně na Paprsku. Byl to málomluvný, skromný mladý muž, který obětavě pomáhal, kde se dalo. Za jiných okolností by jeho radostný výkřik překvapil — choval se vždy tiše a nenápadně — ale dnes se jeho nadšení nikdo nedivil. Vždyť všichni čtyři mužové na Paprsku stejně nedočkavě čekali na okamžik, až konečně po mnohaletém letu vstoupí na pevnou půdu a nadechnou se volného vzduchu. Jeden z nich — Severson — se na setkání s posádkou Šipky těšil dvojnásob…

Pomocné letadlo připlulo ke kolosu a přitisklo se k němu jako kuřátko ke kvočně. Vědci ve skafandrech přestoupili rychle do mateřského letadla a hlavní chodbou pospíchali do řídicí kabiny. V půli cesty se setkali se Seversonem, který jim vyšel vstříc.

„Už nám tu bez vás bylo smutno,“ řekl na uvítanou a všem potřásl rukou.

„Já vám tu asi příliš nechyběl,“ usmál se lišácky McHardy a mrknul na Svozilovou. „Divím se vám, příteli, že se nesnažíte být se svou dívkou stále pohromadě. Poradím vám — ožeňte se, vždyt se znáte hezkou řádku let. Navrátil ani Molodinová vám pak nezabrání, abyste pracovali a žili spolu, či snad ještě váháte a vyčkáváte, zda se vám víc nezalíbí nějaká hezká Kvarťanka? Hlídejte si ho líp, soudružko Svozilová…“

„Jste zlomyslný,“ začervenala se Alena a rozběhla se k hlavě kolosu.

Severson byl netaktní poznámkou McHardyho zmaten.

Madarász mu položil ruku na rameno.

„Nic si z toho nedělejte… A vám, soudruhu McHardy, se opravdu divím,“ podíval se na něho rozzlobeně. „Nezdá se vám, že nevhodně zasahujete do soukromých záležitostí?“

„Jste vy mi ale škarohlídové,“ urazil se McHardy. „Aby se člověk bál trošinku zažertovat…“

„Vy tomu říkáte,humor‘?“ zakroutil hlavou Madarász a aniž se ohlédl, pokračoval se Seversonem v cestě.

McHardy zůstal zaraženě stát. Chvějící se rukou uvolňoval pomalu zajišťující matice na skleněné kukle skafandru. Kraus, který dosud mlčky sledoval celý výjev, přistoupil k němu s ironickým úsměvem:

„Ty o sobě říkáš, že jsi diplomat?“ zašeptal. „Tvrdíš o sobě, že jsi rytíř… Podle tebe nejsou Němci gentlemani, ale taktu mám v sobě rozhodně víc než ty… Respektuji lásku mezi dvěma lidmi…“

„Láska!“ pohrdavě se zasmál McHardy. „Jak vidím, stáváš se sentimentálním. Co je to láska? Výmysl snílků, žádná láska neexistuje — tu si vymysleli slabí lidé. Znám jenom jeden druh lásky — a to je touha po moci. Všechno ostatní jsou jenom iluse, šidítka pro malé děti…“

„Nehádejme se, nemá to cenu. Ještě nás tu někdo uslyší. Pojďme raději do řídicí kabiny, ať tam na nás dlouho nečekají, — mohlo by jim to být podezřelé,“ snažil se Kraus ukončit rozhovor.

Akademik Watson předal hned řízení letadla Madarászovi a se zářícíma očima přistoupil k příchozím.

„Posaďte se u nás, přátelé — a vyprávějte! Co je na Kvartě nového? Jak se vám tam líbí? A Kvarťané — nevyvedli vám zase nějakou nezbedu?“

Kraus pokrčil rameny a zasmál se.

„Nevím, už jsem tam tři hodiny nebyl. Jak víte, zatím jsme si s Kvarťany ruku nepodali. Hrajeme si na svém písečku a děláme účet bez hostinského, jak by asi řekl Navrátil. Snad — říkám snad — nám nebudou nijak škodit…“

„A jak se daří Gruberovi? Už se vzpamatoval z úleku?“ zeptal se Scheiner, šedovlasý vědec nízké postavy, který se za letu staral o průzkumné přístroje.

„Wroclawski už z něho zase udělal chlapíka,“ odpověděl McHardy. „Noha je jakž takž v pořádku — a srdíčko se také uklidnilo —“ po očku se podíval na Svozilovou…

Madarász prohlédl všechny kontrolní obrazovky a pootočil se:

„Soudruzi, neprodlužujte si zbytečně vězení na Paprsku. Nikdo z nás vám Kvartu nemůže vylíčit tak živě, jak ji dole uvidíte na vlastní oči. Naložte raději potřebná zařízení a vydejte se na cestu…“

Kraus a McHardy neochotně převzali službu u přístrojů a nevraživými pohledy sledovali odcházející vědce…

Mapa krajiny kolem řeky Naděje, kterou vědci vypracovali podle leteckých snímků, měla ještě hodně bílých míst. Chyběly na ní především roviny a údolí. Dosti podrobně popisovala vyšší kopce a hory, které se zvedaly nad souvislé pásmo neprůhledné mlhy. Kuželovité tvary velehor prozrazovaly, že okolí podzemního obydlí je bohaté na sopky. Na štěstí byly většinou vyhaslé.

Po příchodu nových obyvatel planety z Paprsku rozdělili se vědci na tři pracovní skupiny a každá si zvolila svého vedoucího. Jedna si vzala na starost atomové reaktory a obydlí, druhá vědecký výzkum a třetí průzkum okolí, hlavně Údolí světel, jak mu teď říkali.

Skupina Molodinové se na výpravu ke Kvarťanům připravovala opravdu pečlivě. Vědci vypracovali podrobný seznam přístrojů, nářadí a zbraní, které s sebou vezmou na cestu. Nezapomněli ani na horolezeckou výzbroj a na stany, kdyby se museli někde utábořit. Když to všechno naskládali na hromadu, zhrozili se.

„Tohle by neunesli ani obři — a vozidlo žádné nemáme,“ lamentoval Fratev.

„Vozidlo by nám také nepomohlo,“ dodala Molodinová. „Kvarťané nám sotva postavili asfaltovou silnici až k východu z podzemí,“ zasmála se trpce.

„Ať jsem čtvrté slunce nad Kvartou, nemám-li teď geniální nápad,“ vykřikl po chvíli Fratev. Watson, který stál blízko něho, sebou trhl.

„Kdyby byl aspoň tak geniální, jak je hlasitý,“ ulevil si. „Copak musíte tak křičet?“

„Až vám to řeknu, budete křičet také — radostí. Posaďte se, přátelé, a přidržte se země — začínám. Tedy — zavazadla nám ponese balon naplněný heliem…

„Míníte záchranný balon z raketového letadla? To je skutečně dobrý nápad,“ živě souhlasil Watson. „Úplně jsem na něj zapomněl. To víte — na věci, které osm let nepotřebujeme, zapomínáme často…“

„Kolik záchranných balonů máme celkem uloženo na Šipce a na Vlaštovce?“ zeptala se v zamyšlení Molodinová.