Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Nu dobrá — a jak se teď chceš dostat dolů? Tak brzy nás nevystřídají. Do té doby může Madarász zprávu objevit. Občas přece astrogravimetr prohlíží. A poškodit ho, to nám nic nepomůže. Nahradil by ho jiným…“

„Říkám to stále, že vy Němci nemáte dost důvtipu. Řešení je přece snadné: podáme zlepšovací návrh, aby byl Paprsek řízen s planety, to přece není žádný problém…

Madarász s návrhem McHardyho nesouhlasil.

„Automatická zařízení se mohou porouchat — a my pak budeme bez spojení se Zemí. To přece nemůžeme připustit. A potom — jak se dovíme, zda se Zajacovi podařilo rozluštit problém gravitačního pole?“

V McHardym to hrklo jak ve starých hodinách. Rychle převedl rozhovor na jiné pole.

Příští den Madarászovi oznámil, že pro prudké bolesti, hlavy nemůže vykonávat službu a že žádá o přeložení na planetu. Hned nato dostal Kraus žaludeční křeče.

Madarász byl z toho celý vystrašen.

„Asi jste se dole nakazili nějakým virem nebo mikrobem, který tam poletuje ve vzduchu. Svozilová zřejmě neměla pravdu, když tvrdila, že jsou našemu organismu neškodní. Okamžitě zařídím, aby pro vás přiletěli…“

Doba dešťů uvěznila vědce na dlouhou dobu v podzemním obydlí. Nikdo však nesložil ruce do klína. Navrátilova skupina pilně pracovala na plánech nové atomové elektrárny a ocelárny, Čan-suova skupina dokončovala plány obytné budovy a skupina Naděždy Molodinové budovala v podzemí moderní kuchyň. Byla to vlastně velká laboratoř, ve které se pomocí atomové energie přeměňovaly prvky — a z nich pak vědci vyráběli umělá jídla. Nebyly to snad nějaké pilulky, jak by se někdo podle názvu domníval, ale dokonalé pokrmy, které se chutí i úpravou plně vyrovnaly přirozené potravě. Bez takovéhoto opatření by se let do druhé sluneční soustavy vůbec nemohl uskutečnit, neboť zásoby potravin by zabraly většinu prostoru v obrovském mezihvězdném letadle.

Obytnou budovu, atomovou elektrárnu i ocelárnu chtěli vědci postavit na Prostřeném stole. Náhorní rovina byla totiž dobře kryta před větry skalní stěnou a rozkládala se tak vysoko nad řekou, že ani při velké povodni nebylo tu nebezpečí záplavy. Také geologický průzkum potvrdil správnost rozhodnutí. Pod poměrně slabou vrstvou zeminy byl pevný žulový základ, který je nejvhodnější půdou pro všechny větší stavby.

Architekt Baldík, který byl stejně tak umělcem jako vědcem, navrhl pro všechny stavby výzdobu, která — až na malé změny — byla celým kolektivem schválena. Byly to hlavně sochy, reliéfy a nástěnné malby, které se staly pro všechny krásnou příležitostí k vyzkoušení talentu. Ačkoliv podle hlavního plánu výstavby nového sídliště měla se tato výzdoba vytvořit až nakonec, mnozí se ve volný čas pustili do výtvarné práce hned. Severson se pokoušel o bustu Aleny, Madarász si načrtával vzory ornamentů a Cahén odvážně řešil velké figurální komposice.

Nezapomínalo se ani na ostatní druhy umění: na hudbu, na poesii a prózu. S,nemocným‘ McHardym a Krausem přivezl Fratev z Paprsku také klavír a další nástroje, které společně vytvářely slušný orchestr…

Wroclawski hned nemocné důkladně prohlédl v provisorní ordinaci, umístěné v jedné z jeskyní.

„Nic vážného,“ prohlásil konečně, když prozkoumal roentgenové snímky a dokončil virové zkoušky. „Trochu předrážděné nervy. Potřebujete nějaký čas klid a všechno bude zase v pořádku…

Teprve po dvou měsících začal déšť slábnout a mlžná mračna se protrhla. Na Prostřený stůl se opět usmála slunce — a hned všechna tři najednou, jako by chtěla vynahradit, co zameškala.

Naděje se za dobu dešťů proměnila ve veletok. Hladina kalné vody sahala až téměř k náhorní rovině.

„Byl už nejvyšší čas, že deště přestaly,“ řekla ulehčeně Molodinová při pohledu na valící se proud. „Ještě pár dní — a měli bychom tu Benátky.“

„Za takovou krásu pěkně děkuji,“ ulevil si Fratev. „Na gondole nejezdím rád… Podívejte se, soudružko, co vyvádí naše Naděje,“ ukázal na plovoucí kmeny stromů.

„Co je na tom zvláštního?“ divila se Molodinová. „Při každé záplavě… počkejte, máte pravdu,“ zvolala překvapeně. „Řeka změnila směr toku, teče teď k moři a ne opačně, jako dřív… Zvláštní…“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli jednou nepřijdeme na to, co má ta zdejší příroda za lubem,“ rozhorloval se Fratev. „Neměli bychom tu naši záhadnou sousedku prozkoumat ještě dřív, než se vydáme do Údolí světel na besedu s Kvarťany?“

„Těžko říci, co je teď pro nás důležitější,“ řekla pomalu Molodinová. „Řeka i záhadní obyvatelé Kvarty mohou stejně citelně zasáhnout do našeho života… Ostatně — je tu ještě jedno řešení: Prozkoumejme Naději i Údolí světel současně.“

„Zbytečně jsme si vás nezvolili do čela výpravy. To je přece nápad!“ zvolal Fratev. „Divím se, jak si dříve mohli lidé myslet, že žena se v rozhodnosti a moudrosti nevyrovná mužům…“

„Georgiji, Georgiji — zase přeháníte,“ smála se Molodinová. „Kdybych vás neznala, myslela bych si, že si mne dobíráte…“

Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně.

„Hlásím se dobrovolně na průzkum Naděje,“ zvedl ruku McHardy. „Je mi už docela dobře — hlava mne už nebolí — a výlet neznámým krajem mně jenom prospěje,“ dodal rychle.

„Já jsem už také docela zdráv. Rád bych jel také,“ přihlásil se o slovo Kraus. „K průzkumu můžeme použít Vlaštovku. Na plovácích sedí docela bezpečně — a při nebezpečí se s ní rychle dostaneme do vzduchu. Pilotem bych mohl být já — McHardy může být druhým pilotem — a pozorovatelem — Gruber. Stejně se mu asi do Údolí světel příliš nechce. Docela mu, myslím, stačí první setkání s Kvarťanem…“

„Snad tím nechcete říci, Krausi, že jsem zbabělec? Kvarťanů se nebojím…“ zrudl Gruber. „Vždyť Naděje skrývá v sobě možná více záludnosti, než všichni Kvarťané dohromady. Jedině proto se hlásím také…“

„Čím to je, že zdejší rostliny tak rychle rostou?“ řekla zamyšleně Alena a utřela si zpocené čelo kapesníkem. „Myslím, že celé tajemství je ukryto ve zvláštním chlorofylu, který se nám zatím nepodařilo chemicky prozkoumat…“

„Zatrolený chlorofyl,“ rozčiloval se Fratev. „Aby ho čert spral. Jestli se ho nějak nezbavíme, zarosteme tu jednou jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Copak je to rozumné — po každém dešti se vysekávat z pralesa? Podívejte se, jaké mám na dlaních puchýře…“

„Teď na rychlý růst nadáváme, ale kdo ví, zda nám tato podivuhodná vlastnost nepřinese později užitek?“ usmál se Navrátil. „Až je jednou převezeme na Zemi, mohou se stát základem nového druhu zemědělství.“

„Stačilo by rozluštit tajemství zdejšího chlorofylu,“ vrátila se Svozilová ke své poznámce.

Vědci, unaveni prosekáváním chodby v lesíku před vchodem do podzemí a odstraňováním nově vyrostlých rostlin na rozjezdové dráze, spali v noci tak tvrdě, že je stráž vzbudila v určenou hodinu jen s velkými obtížemi.

„Taky jste mě ještě nemuseli budit,“ bručel rozespalý Fratev. „Zdálo se mi právě, že jsem byl na Zemi a procházel se po ulicích Sofie…“

„Dovyprávíte nám to až po cestě,“ řekl s úsměvem Navrátil. „Máme co dělat, abychom za svítání vyrazili od horního východu z podzemí. Nebojíte se toho odvážného transportu přes kopec?“