Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Pomalu vystupovali po krabatém lávovitém povrchu. Světla v údolí se jim už delší dobu ztratila z dohledu.

„Proxima už vychází, sláva,“ zvolal Gruber a ukázal na záři nad balvanem, který ležel na hřebenu.

Muži se zastavili, zhasli světla a čekali, až se objeví velká červená hvězda.

Kraus pojednou hekl a přikrčil se k zemi. McHardy bolestivě stiskl ruku Gruberovi — a Gruber se roztřásl po celém těle.

S hrůzou v očích zírali všichni tři na balvan.

Těsně nad ním objevila se Proxima — a v její záři ostře vynikala silueta nějaké postavy. Podle tvarů hlavy a těla se dalo soudit, že je to nižší muž oblečený do fraku s dlouhými šosy. Stál nehnutě a díval se někam do dáli. Na kulaté hlavě mu bud seděl klobouk — nebo měl velké kulaté uši. Byl příliš vzdálen, než aby bylo možno rozeznat detaily.

V žádném z třech mužů by se krve nedořezal…

Vteřiny ubíhaly — vlekly se minuty…

A postava se stále ještě nepohnula…

„Není to socha?“ zašeptal konečně Kraus. McHardy mu dlaní ucpal ústa, neboť záhadný samotář pootočil hlavou.

„Hauúííí —“ ozvalo se do ticha noci.

Zvedl pomalu ruce, s nimi i frak — přikrčil nohy a odrazil se od balvanu. A jako přízrak se vznesl do vzduchu. Frak se proměnil v křídla, jimiž několikrát zamával…

Za okamžik se ztratil za obzorem…

Ještě dlouho zírali muži na balvan.

„Vrátím se …“ vykoktal McHardy, při čemž mu drkotaly zuby.

Gruber se vzchopil a rozběhl se dolů se skály. Těsně před úpatím ztratil rovnováhu a s výkřikem dopadl na zem.

Také Kraus a McHardy se bezhlavě dali na útěk.

„Pomozte mi, zlomil jsem si nohu,“ zoufale za nimi volal Gruber. Muži se však ani neohlédli. McHardy vběhl přímo do bažiny. A Kraus za ním. Země se pod nimi otevřela jako v Dantově pekle…

Zoufale mávali rukama a marně hledali nějaký pevný předmět, kterého by se zachytili.

McHardy začal řvát, až ochraptěl.

Gruber se zatím dovlekl po čtyřech k bažině.

„Psi, měl bych vás nechat zahynout, jako jste to chtěli udělat vy mně,“ lapal po dechu. S námahou se trochu nadzvedl a za bolestného úpění ulomil s keře na okraji bažiny delší větev. Doplazil se až k močálu a podal větev McHardymu. Ten se jí křečovitě uchopil a přitáhl se na břeh. Vytrhl větev Gruberovi z ruky, přidržel se keře a přistrčil ji Krausovi. Sotva se však oba dostali z bažiny, dali se znova do běhu.

Gruber uchopil kámen a mrštil ho za nimi…

McHardy se vřítil do pralesa jako bezhlavý.

Někde v korunách stromů se ozvala dutá rána a hned nato ucítil prudkou bolest v zádech.

A další rána …

Kolem hlavy mu prolétl kulatý předmět… Již tu byl i Kraus.

„Střílejí po nás,“ zařval McHardy a přiskočil k silnému kmenu. Pušku strhl s ramene a stiskl kohoutek.

Pralesem se rozlehla rachotivá palba.

„Braň se také, nestůj nečinně!“ křičel McHardy.

„Ztratil jsem pušku… rychle pryč! …“

Zastavili se teprve v podzemním bludišti. Sedli si na zem a dlouho lapali po dechu.

„Co teď?“ zeptal se McHardy. „To byl tvůj pitomý nápad …“

„Neskuhrej, pojďme raději k řece vyprat si hadry, vypadáme jako hastroši …“

„A co s Gruberem?“

„Pán bůh mu buď milostivý — snad se nějak doplazí. Na zlomenou nohu se neumírá …“

Gruber se skutečně doplazil až k vchodu do podzemního obydlí. Na každém rameně vlekl jednu pušku.

„Nejraději bych vás zastřelil, zbabělci,“ chroptěl. „Ještě si to s vámi vyřídím! Co řekneme Molodinové?“

„Že — že jsi uviděl létajícího Kvarťana — utíkal jsi za ním po stráni — a zlomil sis nohu. Co jiného?“

Svítá.

Letadla i lidé, pobíhající kolem nich, tonou ještě v nazelenalém šerosvitu, ale skalní stěna nad Prostřeným stolem je již osvětlena sluncem. Oranžová záře proměňuje spleť balvanů v zlatý vodopád…

Těžkými mlhami nad horizontem se prodírá další slunce. Obláčky dýmu nad sopkou světélkují jako ozářená fontána.

V záplavě světla probouzí se i stráň na protějším břehu. Co se s ní však přes noc stalo? Včera ještě svou žlutozelenou barvou nenápadně doplňovala ráz krajiny — a dnes hýří nejpestřejšími barvami, jako právě odložená malířova paleta.

„To by byl obraz!“ povzdychl si Cahén. „Škoda, že zrovna dnes tak pospícháme. Sebedokonalejší kamera nemůže zachytit krásu přírody tak živě a věrně, jak to dokáže ruka umělce. Nejsem sice žádný Cézane, ale s tímto motivem bych se s chutí sepral,“ usmál se.

„Není všem dnům konec. Ještě si tu na Kvartě uděláme tolik obrázků, až nás z nich bude hlava bolet,“ zasmál se Navrátil. „Nu, děti, program je bohatý a doba vážná. Do díla!“

„Šipka — start!“ zvolala Molodinová.

Trysky raketového letadla zahvízdaly. Nad rozjezdovou drahou se zvedly kotouče prachu. Za několik okamžiků se trup Šipky oslnivě zaleskl v záři slunce.

„Vlaštovka — start!“ ozval se opět zvučný hlas Molodinové, tentokráte již v řídící kabině letadla. Další letadlo se rozjelo po letišti.

Vysoko nad ním zakolébala Šipka křídly na pozdrav a zamířila vzhůru k nebesům. Navrátil si přisunul k ústům mikrofon: „Pozdravujte posádku na Paprsku — a brzy na shledanou!“

„A vám — mnoho zdaru v průzkumu,“ odpověděla Svozilová. Šipka zatím unikla z dohledu.

Čan-su přitiskl čelo k oknu a pozorně sledoval krajinu pod Vlaštovkou. Skalnaté strže a pralesy brzy ustoupily moři. Obě slunce kreslila na jeho hladině mihotavé pestré čáry, které neustále běžely s letadlem.

Brzy se na obzoru objevila další pevnina.

„Raketové letadlo rozhodně není nejvhodnější prostředek pro průzkum,“ přerušil mlčení akademik Navrátil. „Přiznám se, že si o krajině pod námi nemohu udělat o nic lepší představu, než z mapy, kterou udělali kolegové na Paprsku.“

„Pomaleji už letět nemohu, soudruhu Navrátile,“ omlouval se Fratev, který letadlo řídil. „Jak víte, Vlaštovka má příliš malou nosnou plochu, propadli bychom se jak přezrálá švestka.“

„Nic vám nevyčítám, příteli,“ smál se Navrátil. „Neradím vám také, abyste se snesl níž. Jediné, co teď můžete udělat, je — obloukem se vrátit zpět a přesně nalétnout na Naději. Pracují kamery bez poruch?“ obrátil se k Molodinové.

„Vše v pořádku. Mnoho nám však asi nepomohou. Podívejte se,“ ukázala k pevnině. „V nížinách se ještě válejí mlhy. Vezmu si na starost radiolokátor…“

„Nebojíte se, že nás Kvarťané sestřelí — v domnění, že jsme nepřátelské letadlo?“ zeptal se Čan-su, aniž odvrátil hlavu od okna.

Molodinová mávla rukou.

„To bych se musela jmenovat Gruber. Vůbec — ten Gruber se mně v poslední době nějak nelíbí…“

„A divíte se mu? Já mám pro strach uděláno — vždyť mne znáte — a přesto nevím, jak by mi bylo, kdybych se nečekaně uprostřed noci setkal s létajícím člověkem…“ namítal Fratev.

„Nemám na mysli zrovna tu jeho noční příhodu s vykloubenou nohou. Ale jeho poměr k neznámým obyvatelům Kvarty se mi zdá podivný. Nečekala jsem, že ještě dnes může mít někdo tak bojovné choutky…“