Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Fratev v duchu počítal a ukazoval si na prstech. „Rovných deset. Doufám, že je Gruber udržoval v pořádku… Aha, už to mám — už vím, kam s tou otázkou míříte. Já jsem přece chytrá hlava. Myslela jste si právě, že můžeme použít více balonů a že nám mohou pomoci nejen jako nosiči, ale i jako letadla. Že mám pravdu? Že jsem správně pronikl do tajů vašich myšlenek?“

„Jste dokonalý jasnovidec,“ rozesmála se Molodinová. „Cestou se určitě setkáme s mnoha překážkami, jako jsou propasti a skalní stěny, které bychom bez balonů asi těžko překonávali — a zbytečně by nás připravovaly o drahocenný čas…“

„A ještě jednu výhodu budou mít naše balony: V případě, že na nás Kvarťané nečekaně zaútočí, pomohou nám k útěku do bezpečí,“ uvažoval Watson.

„To sotva,“ zatřásl hlavou Fratev. „Já Kvarťany viděl na vlastní oči, byť jenom na dálku. Nezapomínejte, že jsou to velmi mazaní tvorové a že jsou vyzbrojeni ještě dokonalejším létacím přístrojem, než jsou naše neohrabané balony. Dovedu si docela dobře představit, jak by to mohlo s námi dopadnout…“

„Nemalujte čerta na zeď — úplně nám postačí nástěnné malby našich nadějných výtvarníků,“ smála se Molodinová.

Do jeskyně, která byla upravena jako společenská místnost, vstoupil Cahén. Byl celý mokrý, jako by ho někdo právě vytáhl z vody.

„Od kdy se koupáte v šatech?“ zeptal se Watson s úsměvem.

„Aby to čerti sprali,“ rozhorloval se Cahén. „Takovou sprchu jsem v životě ještě nedostal. Tak se pěkně procházím po Prostřeném stole, když tu náhle se přihnal vichr — a s ním se převalila přes naši střechu těžká mračna. A než bys řekl švec, spustil se liják jak před potopou světa. Já to vždycky říkám — ta Proxima je tu patronem špatného počasí. Hned, jak jsem ji dopoledne uviděl nad obzorem, tušil jsem, že nám nepřinese nic dobrého.“

„Bouřky a deště tu na štěstí nemají dlouhého trvání. Kdy vyrazíme?“ obrátila se Molodinová k členům své skupiny.

„Odklad — zloděj času. Jsem pro to, abychom vyrazili již zítra ráno. Aspoň budeme mít jistotu,“ mínila Svozilová.

Déšť však nebyl tentokrát jenom přeháňkou. Celou noc lilo jak z konve a ráno rovněž. Obloha byla stále zatažena temnými mraky a celý kraj zešeřel. Výprava musela být odložena na příští den. A pak zase na příští…

Nastalo dlouhé období deštů…

Kraus se vřítil do observatoře Paprsku celý udýchaný. Zmateně mával ve vzduchu mokrou fotografií.

„Podívej se, co jsem objevil na druhém světadíle! Pozoroval jsem ho pečlivěji než dřív, protože náš světadíl je už přes měsíc zahalen mraky…“

McHardy se na něj chvíli díval zaraženě, jako by nepochopil smysl jeho slov. O fotografii nejevil valný zájem.

„Co tu stojíš jak solný sloup? Prober se. Víš ty vůbec, jaký význam pro nás má tato fotografie? Je to první hmatatelný důkaz, že Kvarťané jsou civilisovanými lidmi. Daleko přesvědčivější důkaz než světla v údolí! Podívej se: zde jsou nějaké stavby — a od nich se rozbíhají na tři strany rovné silnice. A zde — zde je dokonce letiště,“ ukázal třesoucí se rukou na obdélníkovou plošku na fotografii.

McHardy stále zarytě mlčel.

„Co je s tebou? Není ti snad dobře? Jsi bledý jak stěna…“ prohlížel si ho pozorně.

„Není mi dobře…“ vypravil ze sebe konečně McHardy a pohladil si krk. Popošel k televisnímu telefonu a přikryl ho archem papíru.

„Nerad bych, kdyby nás tu teď Madarász pozoroval, čert nikdy nespí…“

„Řekni mi konečně, co se ti stalo! Chováš se, jako bys pozbyl zdravý rozum,“ naléhal Kraus.

„Nepospíchej tak, opravdu není na co pospíchat, či snad se už nemůžeš dočkat, až ti nasadí oprátku na krk?“

„Oprátku na krk? Proč?“ zarazil se Kraus.

„Doktoru Zajacovi se podařilo využít gravitace pro zpravodajství…“

„To je sice krásné, ale co to má společného se šibenicí?“

„Tohle,“ vytáhl McHardy z kapsy papírový kotouč a kus pásky rozmotal Krausovi před očima.

„Kontrolní záznam z astrogravimetru… Jak jsi to rozluštil? Nerozumím jim ani za mák…“

„Tři vlnovky — čárka, dvě vlnovky — tečka. Jedna vlnovka — dělící znaménko mezi slovy a větami,“ řekl dutým hlasem McHardy a začal pískat:

—. /. —. /. —. /. — /. — /. — //. —. /. —. / — //. —. /. — /. —. /. —. /. /. /—. — //

„Zpráva pro Paprsek — už je mi to jasné. Ukaž,“ vytáhl McHardy mu kotouč z ruky a četl nahlas:

„Pozor, pozor! Na palubě vašeho letadla se nalézají tři nebezpeční zločinci, kteří připravují vaši zkázu. V Africe rozmetala atomová bomba poslední hnízdo Bratrstva silné ruky, které chtělo obnovit na světě vládu imperialistů. Jediný člověk, který výbuch přežil, vypověděl před smrtí, že tři jeho kolegové letí na Paprsku s úmyslem ovládnout neznámé myslící tvory v sousední sluneční soustavě. Dva z nich jsou známi: Gruber a McHardy. Třetího, žel, už smrtelně raněný nejmenoval. Musíte ho odhalit sami. Postupujte proti těmto škůdcům lidstva tvrdě a neúprosně.

Opakujeme důležitou zprávu…“

Krausovi při čtení selhával hlas.

V observatoři se rozhostilo strašidelné ticho.

„Strašné,“ zašeptal McHardy. „Zprávu jsem objevil před půl hodinou, když jsem kontroloval přístroje. Ještě štěstí, že jsem ji dostal do ruky já a ne někdo z nich…“

„Marně se utěšuješ. Akademie bude určitě zprávu dlouho opakovat — až na ni přijdou i ostatní. Co teď?“

„Potáhneš s námi dál, nebo nás zradíš jako krysa?“ zeptal se místo odpovědi McHardy — a hned dodal: „Tebe přece ve zprávě nejmenují… Ale upozorňuju tě, že ti to nic nepomůže. Postarám se už o to, abys s námi táhl až do konce…“

„O tom nepochybuji, ty gentlemane… Máš zbytečné obavy… Důležitější je teď rozhodnout, co uděláme. Nejlépe, myslím, bude, když zatím zprávu zatajíme a přiznáme se kajícně sami. Sebekriticky se budeme bít v prsa, prohlásíme, že jsme si uvědomili zločinnost našich plánů a že všechno odčiníme poctivou prací…“

„Blázne — myslíš, že ti na to někdo naletí? Vžij se jen na chvíli do jejich situace. Mazlil by ses se svým úhlavním nepřítelem? Pro jistotu bys mu raději zakroutil krkem, jak to také asi učiní nám, — o tom není pochyb…“

„Nevěřím tomu. Staneme se prostě zajatci, bojovníky, kteří složili zbraně do rukou vítězícího nepřítele…“

„Kreslíš si to příliš ideálně a naivně. Zničí nás, určitě nás zničí, jako bychom to udělali my, kdybychom zvítězili. Nezbývá nám jiná cesta, než uprchnout, uniknout z dosahu jejich spárů. Na Kvartě je dost místa pro skrýš…“

„A co si počneme sami tři na neznámé planetě, plné nebezpečí? S jedné strany nám bude hrozit smrt hladem, s druhé strany smrt rozdrcením nebo uškrcením — nezapomínej na dvanáctinohé ještěry a na Kvarťany — a navíc nebezpečí odhalení. Či myslíš, že nás nebudou kolegové pronásledovat?“

„Chceš si tedy raději sám nasadit oprátku na krk? Jedině útěk nám dává jakous takous naději na záchranu života. Nemusíme přece odejít s holýma rukama. Můžeme si s sebou vzít Šipku nebo Vlaštovku, zbraně a přístroje. A s Kvarťany se nakonec můžeme natolik spřátelit, že se stanou našimi spojenci. Pak si vyřídíme účty i s našimi kolegáčky. Možná dokonce, že toto řešení nám dopomůže rychleji dosáhnout cíle, pro který jsme sem letěli…“