Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Kaňon zatáčel hned doleva, hned doprava. Na jeho kolmých stěnách rostly podivné rumělkově červené rostliny, podobné našim lišejníkům. Místy skláněly se nad něj pokroucené kmeny mohutných stromů s velkými oválnými listy se žlutým podhoubím vespod.

Po několika kilometrech opatrné plavby spojoval se kaňon s dalším, z kterého se řítil do rokle hučící vodopád. Za ním pokračovala říčka nebezpečnými peřejemi.

„To nám ještě chybělo!“ rozčiloval se Fratev.

„Zatím to ještě jde — horší by byl vodopád,“ uklidňovala ho Molodinová. O kus dál se řeka opět uklidnila. Kaňon se začal rozšiřovat, až se proměnil v údolí s mírnými svahy po obou stranách.

„Údolí světel nemůže být již daleko,“ mínil Watson.

Břehy, porostlé houštinami, nejevily však nejmenší známky zásahu myslících tvorů…

Vědci propluli několika serpentinami, po kterých vplouvala říčka do temného pralesa. Bujně rostoucí stromy stále více nakláněly své koruny nad hladinu, až vytvořily souvislou klenbu, kterou jen tu a tam pronikaly do šera paprsky tří sluncí.

Světla!“ vykřikl najednou Fratev, který plul se svým člunem jako první. Vší silou začal pádlovat.

Světel stále přibývalo. Přirazil ke břehu a zachytil se liany.

Údivem málem vypadl z člunu. Nad jeho hlavou zářilo na sta lampionů.

„Proč Kvarťané osvětlují prales?“ divil se. „Podívám se na ta světla zblízka,“ prohlásil odhodlaně. Člun předal Molodinové a spletí lian rychle šplhal do spletité koruny ozářeného stromu.

„Nejsou to lampiony ani elektrické svítilny,“ ozval se jeho zklamaný hlas z šera pralesa. „Stali jsme se obětí omylu.“

„Co tam vidíte — mluvte rychleji — proč mlčíte?!“ naléhali vědci, kteří zatím dorazili také ke břehu.

„Dávejte pozor, jednu svítilnu vám spustím dolů,“ zvolal Fratev. Široké listy zašustily a před vědci se objevila zářící koule, zavěšená na tenké lianě. Když se přiblížila k člunům, Alena vykřikla:

„Úžasné! Vždyť to je svítící kokosový ořech!“

„Je docela studený,“ dodal Watson, který si na podivný plod opatrně sáhl. Přejel si palcem po prstech.

„Nepřilepil jste se tam někde,“ obrátil se k místu, kde byl Fratev.

„Tisíc komet a meteorů, opravdu to lepí jak mucholapka,“ rozčiloval se muž v koruně stromu. Alena se rozesmála.

„Skutečně je to mucholapka — jste dobrý botanik. Podívejte se jen pozorněji, kolik pitvorného hmyzu se nechalo zlákat světlem a uvázlo v pasti.“

„Podíváme se hlouběji do pralesa, nebo se vrátíme?“ zeptala se Molodinová.

„Vraťme se, Kvarťany tu stejně nenajdeme,“ navrhoval Watson.

„Tolik trmácení — pro svítící prales,“ rozhořčoval se Fratev. „A my mysleli, že zde nalezneme přepychové město. Ale pro návrat ještě nejsem. Když už jsme tu, podívejme se o kousek dál.“

Vědci se chvíli dohadovali, ale nakonec souhlasili s Fratevem.

Rozsvítili reflektory a pokračovali v plavbě na Fratevově člunu.

Pojednou jim něco zašumělo nad hlavami. Severson duchapřítomně otočil reflektor nahoru. Všem se zatajil dech. V jeho záři poletovali podivní tvorové. Jejich obličeje připomínaly šimpanze. Paže a ruce měli spojeny velkými blanitými křídly.

„Kvarťané…“ vydechla Alena a stiskla Seversonovi ruku.

„Huíí — huíí…“ rozlehlo se pralesem.

„Kííí — kííí…“ ozvalo se odněkud z dálky.

Okřídleni tvorové zakroužili ještě několikrát nad řekou a zmizeli v houštinách.

„Letí nad potokem, který se tu vlévá do řeky,“ hlásil Fratev, který plul opět první. „Pusťme se za nimi!“ Aniž čekal na odpověď, rychle pádloval k ústí potoka. Ostatní ho následovali.

Daleko se po potoku nedostali. Brzy narazili na vodopád, který jim znemožnil další postup po vodě.

„Prozkoumám okolí,“ přihlásil se opět ochotně Fratev. „Jsem přece zkušený horolezec.“ Vyzbrojil se lanem a cepínem a pomalu vystupoval po divoce členěné skalní stěně. Za chvíli se ztratil z dohledu.

Míjely minuty, uplynula hodina.

„Snad se mu nic nestalo…“ strachovala se Molodinová. „Seversone a Wroclawski, běžte se za ním podívat…“

Muži opatrně šplhali vzhůru. Asi po sto metrech výstupu objevili malou rovinku, která se táhla jako horský chodník podél skalní stěny.

Po několika krocích objevili ve skále otvory. Severson vytáhl z kapsy pistoli, rozsvítil elektrickou svítilnu a vstoupil dovnitř.

„Huííí —“ zapištělo něco vzduchem a kolem polekaného muže se kmitla okřídlená postava Kvarťana.

Sotva se Severson vzpamatoval, rozhlédl se po jeskyni. Uprostřed bylo vyhaslé ohniště a kolem něho se válely podivné lesklé předměty. Jeden z nich vzal do ruky. Byl to průhledný kámen, podobný jantaru.

V jednom ze zákoutí ležel podlouhlý předmět jasně žluté barvy. Když si Severson na něj posvítil, překvapením vykřikl.

„Wroclawski, Wroclawski — našel jsem jeden list z vrtule naší helikoptéry!“ Když Wroclawski nepřicházel, vyběhl z jeskyně. Ani venku nebyl. Utíkal podél stěny, až objevil vchod do další jeskyně. Uvnitř někdo hovořil. Rychle vběhl do chodby.

„To koukáte, co jsme tu našli!“ uvítal ho v jeskyni Fratev a radostně vyzvedl nad hlavu další list vrtule. „Ještě jeden — a helikoptéra opět poletí…“

Hladina Naděje o něco klesla, ale její proud se stále ještě valil směrem k moři. Navrátil, Cahén a Scheiner stáli na břehu a netrpělivě pohlíželi do míst, kde se řeka ztrácela za skalním útesem.

„Už jedou!“ zvolal radostně Scheiner a nasadil si k očím dalekohled.

V zákrutu se objevil gumový člun, řízený Fratevem — a hned za ním připluly další. Výprava se držela při břehu, protože čluny byly plně naloženy a uprostřed Naděje se hnal nebezpečný proud s hlubokými víry.

„První výpravu máme již doma. Jak jste přenocovali?“ uvítal Navrátil unavené vědce.

„A jaká byla plavba? Nevykoupali jste se?“ zeptal se nedočkavě Cahén.

„Co říkali Kvarťané, když jste se utábořili v jejich obydlí?“ smál se Scheiner.

Výprava zatím přistála a vědci vytáhli čluny na břeh.

Fratev roztáhl ruce, vypjal hrudník a protáhl se.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ usmál se. „Do smíchu nám někdy nebylo, ale jak vy říkáte, soudruhu Navrátile — veselo musí být, i kdyby Turci stáli před branami města…“

„Všechno nám povyprávíte, — nejprve si však běžte odpočinout, připravili jsme vám skrovné občerstvení. To víte — jako naše Alenka vařit neumíme,“ omlouval se Navrátil. „Jen běžte, zavazadla odneseme sami, viďte, chlapci?“ obrátil se k Scheinerovi a Cahénovi.

„To zase ne,“ protestoval Fratev. „Soudružkám pomozte, ale já si svá zavazadla odnesu sám…“

„Nechte ho, chce vás překvapit,“ zašeptala Alena Navrátilovi a rozesmála se.

Ve společenském sále se členové výpravy zarazili — a hned nato se ozvalo radostné: Hurááá! Strážci domova totiž dokonale změnili vzhled celé jeskyně. Místo jednoduchých, narychlo vyrobených židlí rozestavili kolem nízkých stolků pohodlná křesla a na stěny pověsili několik skřínek.