Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Kde to jsme? Kam nás ty příšery zanesly?“ zeptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.

„Máte moc dobré oko pro vzdálenosti, vy hrdino,“ usmál se škodolibě McHardy. „Šipka je na stejném místě, kam ji v noci posadila bouře: nanejvýš sto padesát metrů od břehu…“

„To není možné. Jak jsme daleko od ústí Naděje?“

„Přesně tak, jak jste nám určil — něco mezi osmi až devíti sty metry.“

„Nedělejte si ze mě blázna,“ zlobil se Gruber… V těch místech je přece nejméně dvě stě metrů široký pás holé písčiny…“

Rozběhl se čerstvě proraženým průsekem, ale po několika metrech se náhle otočil. „Nehrozí tu žádné nebezpečí? Nesetkali jste se s nějakou obludou?“

„Jen směle vpřed,“ zasmála se Molodinová. „Nepotkali jsme ani živou duši. Pro jistotu půjdu s vámi.“

Na okraji pralesa se Gruber překvapeně zastavil. Několik kroků před ním dohasínaly v písku pravidelně běžící vlny klidného moře. Při pohledu na drobnohled se chytil za hlavu.

„Jak je to možné? Na tomto místě jsme opravdu vystoupili na břeh. Ale kde se vzaly ty houštiny? Ráno tu určitě nebyly.“

„Asi přes den narostly. Jak si to chcete jinak vysvětlit? Kdopak se vyzná ve zdejších poměrech. Rouška na listech silně připomíná naše hřiby — a o těch vám přece poví i malé dítě, že se z čista jasná objeví přes noc.“

Při pohledu na zapadající slunce se Molodinová zarazila.

„Ještě než se docela setmí, musíme najít Navrátila. Haló, nastupovat!“

Vlaštovka se rozjela po hladině moře…

Bojovníkům na balvanu se již únavou podlamovala kolena.

„Mám dojem, že ještěr usnul,“ zašeptala Svozilová.

„Také se mi zdá,“ souhlasil Madarász. „Do rána tu přece stát nebudeme. Musíme si najít místo pro nocleh. Bez člunu nemůžeme na zpáteční cestu ani pomyslit…“

Slezli opatrně s balvanů a rychlým krokem vystupovali vzhůru po stráni. Alena se ohlédla.

„Obluda leze za námi,“ vykřikla zděšeně a dala se do běhu.

Severson ji uchopil za ruku a běžel po jejím boku.

Navrátil se na okamžik zastavil. Ještěr se skutečně zvedl. Dlouhé tělo se zavlnilo. Několik neohrabaných kolébavých kroků — a již se plazil přímo k akademikovi.

„Má sice dvanáct nohou a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní,“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se mu ztratíme z očí…“

Celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi trávou a drobnými rostlinami, ve kterých by se člověk neskryl. Záchranu slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.

Severson zabočil prudce vpravo a společně s Alenou vběhl do lesíka. Klopýtali přes liany a vráželi do kmenů a větví. Za okamžik utonuli v šeru houštin.

Madarász a Navrátil se pustili za nimi. U skalní stěny zůstali na chvíli bezradně stát.

Někde nedaleko se ozval praskot a hlomoz.

A tu se opět objevila Alena se Seversonem.

„Rychle — do jeskyně!“ vykřikl Severson a ukázal na velký otvor ve skalní stěně.

Vědci se vřítili do široké temné chodby. Alena rozžehla reflektor na skafandru.

„Tady zůstat nemůžeme, ještěr tu proleze…“

Podzemím se rozlehl hlomoz, několikanásobně zesílený ozvěnou.

Chodba se zatáčela hned doleva, hned doprava, ale nezužovala se. Naopak, místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, které tisíci plamínky odrážely záři reflektoru.

Vědci již úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do nitra skal. Hlomoz se stále přibližoval.

„Tudy!“ ukázal Madarász na dlouhou trhlinu ve skále a bez rozmyšlení do ní vklouzl. Ostatní vlezli za ním.

Byl už nejvyšší čas. Štvanci se přitiskli těsně k sobě a se zatajeným dechem očekávali příchod netvora. Zřejmě se pohyboval zcela bezpečně i ve tmě; hluk sílil každou vteřinu. Naráz však utichl.

A hned na to se ozvala ohlušivá rána. A další…

„Slyšíte to také?“ zeptala se nejistě Alena.

„Určitě to byly výstřely z pušky,“ potvrdil Navrátil.

„To jsou určitě naši,“ zajásal Madarász a rychle se prodíral zpět do chodby.

„Počkejte, opatrnosti nikdy nezbývá,“ varoval ho Navrátil, který ani v nejtěžší okamžik nezapomněl na přísloví. Nakazil tím celou výpravu. Všichni opět ztichli a s napětím sledovali, co se bude dít dál.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ proniklo z dálky tlumené volání.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ několikrát za sebou opakovala ozvěna.

„Jsou to naši!“

„Jak jste nás tu našli?“ divil se Severson.

„Jak? Taky se tomu divím,“ zasmála se Molodinová. „Klidně vás můžeme poslat na olympiádu.“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli byste si odtamtud neodnesli všechny zlaté medaile. To byl přece sprint,“ dodal s uznáním Fratev. „Málem jste nám utekli i s obludou…“

„Z té nás už hlava bolet nebude. — Tři rány jí úplně stačily,“ McHardy s rozkoší potěžkával pušku v pravé ruce.

„Tak už to chodívá na tom světě kulatém: když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší,“ vrátil se opět humor Navrátilovi. „Moje babička to také říkávala…“

Celá výprava se pomalu vracela zpět, aby si členové Navrátilovy skupiny mohli prohlédnout ještěra zblízka. V záři elektrických svítilen působil ještě strašlivějším dojmem než při prvním střetnutí…

„Blíží se bouře,“ ozval se hlas Wroclawského, který zůstal na stráži u vchodu do jeskyní. „Právě vyšlo nejmenší červené slunce — a to si zřejmě nepotrpí na pěkné počasí…“

Výprava se rozhodla, že přenocuje v podzemí.

„Budeme tu dobře chráněni před bouří i před dvanáctinohými krasavci,“ chválil rozhodnutí McHardy.

U Zajaců mají dnes po dlouhé době černou hodinku. Všechna světla v obývacím pokoji jsou zhasnuta, jen v krbu plápolá několik smrkových polínek. Vesele praskají a příjemně voní pryskyřicí. Jurko sedí na krajíčku křesla, lokty má opřeny o kolena a tváře zabořeny v dlaních. Zasněně pozoruje malebné plamínky v krbu — a naslouchá.

Doktor Zajac, jak už je při černých hodinkách zvykem, vypráví o svém mládí a vzpomíná na veselé historky z práce. Mihotavá světýlka na stěnách uvolňují fantasii a dávají jí křídla, aby se mohla volně rozlétnout po světě a navštívit i těžké doby minulosti…

„Tatínku,“ ozval se tiše Jurko, když doktor Zajac na chvíli přerušil své vyprávění. „Prosím tě, doletěl už Paprsek na neznámou planetu, nebo je ještě na cestě? Loni jsi mi říkal, že Nový rok oslaví na planetě — včera večer hlasatel z Paprsku říkal, že mají teprve tři čtvrtiny cesty za sebou. A teď už máme začátek března…“

Chlapcova otázka v jediném okamžiku vytrhla vědce z klidné rodinné pohody a vrátila ho do shonu denních starostí.

„To kdybych věděl,“ vzdychl si. „To vědí jenom oni — odvážní plavci na Paprsku. Doufejme, že šťastně přistáli a že si právě prohlížejí neznámé krajiny a podivná zvířata. Dost možná, že se dokonce domlouvají s tamnějšími obyvateli osvědčenou mezinárodní řečí — rukama a nohama,“ zasmál se trpce. „Žel, naše sdělovací prostředky jsou příliš pomalé pro tak obrovské vzdálenosti. Z včerejší reportáže jsme se nedověděli nic nového. Vždyť za ty tři roky, co letěla vesmírem, pořádně zestárla. Nezapomeň, že reportáž, kterou vysílají z Paprsku právě teď, přiletí k nám teprve za čtyři roky, protože radiovlny, které ji nesou, nemohou letět rychleji než světlo. O Paprsek se ani tak nebojím, ten je dobře zhotoven a dokonale vyzbrojen. Větší strach mám o posádku letadla. Obávám se, že ti tři zločinci, kteří s nimi letí, provedou na planetě něco nekalého. Určitě se pokusí ovládnout planetu — a nebudou se štítit ani násilí…“