Kir Bulyčov - Průsmyk

„Není,“ řekl Oleg. Nasál vzduch uvnitř. V korábu zůstala cizí, nebezpečná vůně. Vstoupit dovnitř bylo něco hrozného. Oleg si však najednou uvědomil, že je teď důležitější než Dick, že pro Dicka je to všechno podstatně hroznější. Dick zacvakal křemeny, když zapaloval pochodeň. Vzplála nenápadným, v denním jasu téměř nezřetelným světlem. Dick vystoupil do poloviny schůdků a předal pochodeň Olegovi. Dál ale nešel. Oleg od něho převzal pochodeň a ruku s ní strčil do korábu. Před ním byla tma, pod nohama se rozprostírala rovná drsná podlaha. Oleg řekl hodně nahlas, aby zahnal strach:

„Tak já jdu. Vezměte pochodně. A pojďte za mnou! Počkám uvnitř.“

Podlaha pod nohama trochu pružila, jako kdyby to byla kůra živých stromů. Oleg však věděl, že podlaha živá není a že takové stromy na Zemi nerostou. Zdálo se mu, že vpředu na něho někdo číhá, zastavil se. Teprve pak pochopil, že se k němu vrací ozvěna jeho vlastního dechu. Udělal další krok kupředu a světlo pochodně, která se rozhořela, ozářilo stěnu nahoře zaoblenou. Lesknoucí se světlou stěnu. Dotkl se jí. Byla studená jako kámen.

Tak tady jsem doma, pomyslel si Oleg. Jeden domov mám, osadu. A tady mám ještě jeden domov, který se jmenuje kosmický průzkumný koráb Pól, o kterém se mi tolikrát zdálo, jenomže ve snech vypadal docela jinak než ve skutečnosti. Ale tady jsem byl. Tady jsem se dokonce narodil. Někde v nitru té tmy je místnost, kde jsem se narodil.

„Kde jsi?“ zeptal se Dick. Oleg se ohlédl. Dickova silueta téměř zcela zaplnila vstupní otvor.

„Pojď sem, neboj se,“ řekl Oleg. „Nikdo tu není.“

„Kdyby tu někdo byl, dávno by zmrznul,“ řekl Dick hlasitě a jeho hlas se už nesl chodbou. Oleg mu podal svou pochodeň, aby si mohl připálit svou, pak počkal, až Dick uvolní své místo Marianě a až zapálí její pochodeň.

Od tří pochodní tu bylo hned větší světlo. Jenom tu byla strašná zima. Ještě větší než venku, protože tam vzduch proudil, ale tady se ani nepohnul, jako kdyby také zemřel. Chodba končila dvířky, Oleg ale už věděl, jak je otevřít a Dick s Marianou viděli, jak to Oleg dělá, bylo jim jasné, že získal na jistotě, možná že to nebyla ještě ta pravá jistota, ale že je s korábem více spojen než oni, kterým připadal jako strašná jeskyně a nebýt hladu, nebýt strachu ze strašné ledové pustiny, zůstali by venku. Kdyby s nimi došel Thomas, všechno by to bylo jiné. Oleg nemohl v plném rozsahu převzít úlohu průvodce a vysvětlovat všechna tajemství, nikdo lepší tu však nebyl.

Za dvířky byl kruhový sál, jaký ještě neviděli. Vešla by se sem celá vesnice. Nehledě na světla tří pochodní, se strop ztrácel ve tmě.

„Hangár,“ řekl Oleg, který opakoval slova naučená od Stařešiny, „tady jsou přistávací čluny. Napájecí zařízení se ale při přistání rozbilo. To se také stalo osudným.“

„A donutilo to celou posádku, aby šla pěšky přes hory,“ pokračovala Mariana.

Stařešina od nich při vyučování chtěl, aby nazpaměť znali dějiny osady, začátek těchto dějin, aby je nikdy nezapomněli. „Bez dějin lidé přestávají být lidmi. To se týká jednotlivců i celých kolektivů.“

„S obrovskými oběťmi…“ promluvil Dick, ale nedořekl to. Tady nebylo možno mluvit tak hlasitě.

Do cesty se jím postavil asi desetimetrový válec.

„To je ono,“ řekl Oleg, „to je ten člun, který chtěli vytáhnout z hangáru, ale nestačili to, museli odejít.“

„To je zima,“ řekla Mariana.

„Drží se tu chlad z té zimy venku,“ řekl Dick. „Kam teď?“ Dick tím uznal Olegovu vedoucí roli.

„Tady musí být otevřené dveře,“ řekl Oleg, „které vedou do motorového úseku. Jenomže tam nesmíme. Musíme najít schodiště, co vede nahoru.“

„Ty ses to všechno tak dobře naučil,“ poznamenala Mariana.

„Vidíš, jak se mi to hodí,“ řekl Oleg.

Znovu šli dál podél stěny.

„Tady musí být spousta věcí,“ řekl Dick. „Jak je ale odtud poneseme zpátky?“

„Co když ti, co umřeli, přicházejí?“ zeptala se Mariana.

„Nech toho, prosím tě!“ řekl Dick.

„Samozřejmě.“ Oleg se najednou zastavil.

„Co je? Co vidíš?“

„Už to mám. Když zahneme konce u těch schůdků, můžeme na ně ty věci naložit a táhnout je. Jako na saních, co udělal Sergejev.“

„Já jsem se lekla, žes viděl nějakého mrtvého,“ řekla Mariana.

„Taky mě to napadlo, takhle to udělat,“ řekl Dick, „na to je ale ještě moc brzo.“

„První dveře,“ řekl Oleg. „Tudy nemáme chodit.“

„Já se tam podívám,“ řekl Dick.

„Je tam určitě radiace,“ řekl Oleg. „Stařešina nás na to upozorňoval.“

„Nic se mi nestane. Jsem silný,“ řekl Dick.

„Radiace není vidět, to přece víš. Učil ses o tom.“ Oleg šel dál, pochodeň nesl blízko stěny. Nebyla jednolitá, byly v ní různé prohlubně, otevřené panely s tlačítky a studeně se lesknoucími obrazovkami. Thomas byl inženýr. Thomas věděl, na co tato tlačítka jsou a jakou sílu v sobě skrývají.

„Takovou spoustu si toho tu udělali,“ řekl Dick, který se stále ještě nedokázal smířit s korábem, „a stejně se rozbili.“

„Zato ale přiletěli skrz nebe,“ řekla Mariana.

„Tady jsou ty dveře,“ řekl Oleg. „Tudy se dostaneme do obytných prostor a k navigačnímu úseku.“

Jak tohle znělo — navigační úsek, ovládací pult… Jako zaklínadlo.

A teď uvidí navigační úsek.

„Pamatuješ si číslo svého pokoje?“ zeptala se Mariana.

„Číslo kajuty,“ opravil ji Oleg „Samozřejmě že si to pamatuju. Čtyřicet čtyři.“

„Otec mě prosil, abych se tam zašla podívat, jak to tam vypadá. My jsme měli desítku. Ty ses přece narodil na korábu?“

Oleg neodpověděl. Na tuto otázku nebylo třeba odpovídat. Zvláštní bylo, že Mariana uvažuje stejně, jako on, zvláštní je, že lidi, které člověk nepovažuje za příliš chytré, najednou uvažují o stejné věci, jako ty.

Oleg odsunul dveře. A najednou odskočil.

Zapomněl, že s něčím takovým měl počítat. Stařešina je upozorňoval, že v korábu může fungovat nouzové osvětlení, samostatné osvětlení na principu fluorescence. Existuji barvy, které svítí po mnoho let. Jsou naneseny v některých chodbách a navigačních úsecích.

Záře se linula odevšad a odnikud. Bylo tu dobře vidět. Světla bylo tolik, že pochodně jako kdyby najednou zhasly, jejich světlo bylo zbytečné.

„Jé,“ zašeptala Mariana. „Třeba tu někdo žije?“

„Mrtví,“ pokusil se o vtip Dick.

„To je dobře, že je světlo,“ řekl Oleg. „Aspoň ušetříme pochodně.“

„Jako kdyby se tu najednou oteplilo,“ řekla Mariana.

„To se ti jenom zdá,“ řekl Oleg. „Jistě ale najdeme teplé věci. A budeme spát v místnosti.“

„Ne,“ řekl Dick, který zůstal trochu pozadu a ještě nevstoupil do osvětlené chodby. „Já tady spát nebudu.“

„Proč?“

„Budu spát venku na sněhu. Je tam tepleji.“

Oleg chápal, že pro Dicka by bylo hrozné zůstat spát v korábu, ale on sám tady chtěl zůstat. Nebál se korábu. Snad se trochu polekal na začátku, když tu byla tma, ale teď ne. Je to jeho domov.

„Já tu taky nechci spát,“ řekla Mariana. „Jsou tu stíny těch, kdo tady žili. Bojím se.“

Po pravé straně stěna chodby mizela v hloubi, byla udělána z materiálu slabého jako vrstvička vody, Mariana si vzpomněla, že se mu říká sklo. A za sklem bylo zelené rostlinstvo. Rostliny se zelenými drobnými lístky, takové zelené lístky v lese nerostou.