Kir Bulyčov - Průsmyk

„Nechytí nás?“ zeptal se Oleg.

„Kdepak,“ řekla Mariana, „jsou zmrzlé. A navíc rostliny na Zemi se nepohybují, copak jsi zapomněl, co nám vyprávěla teta Luisa?“

„To není tak důležité,“ řekl Dick. „Přece se tu nebudeme pořád jenom tak procházet. Copak tu není nic k jídlu? Já už brzo umřu hlady.“

To je zvláštní, pomyslel si Oleg, já si na jídlo ani nevzpomenu. Tak dlouho jsem nejedl a jíst se mi nechce. To jsou nervy.

Po deseti krocích uviděli ještě další výklenek, ale v něm bylo sklo rozbité. Mariana natáhla ruku, aby si sáhla na rostlinu.

„To nejde,“ řekl Dick.

„Já to vím líp, cítím je. Ale tyhle jsou mrtvé.“

Dotkla se větvičky a ta se rozpadla na prach.

„Škoda,“ řekla Mariana. „Škoda že z nich nemáme semínka, zasadili bychom je u osady.“

„To nejdůležitější je vpravo,“ řekl Oleg. „Po pravé straně budou sklady. Pojďte se podívat, co tam je.“

Zabočili doprava. Uprostřed chodby se válel roztržený poloprůhledný pytlík, z něho se rozkutálelo několik měkkých bílých konzerv — když lidé utíkali z korábu, pytlík se zřejmě roztrhl, ale na to, aby ho uklidili, už nezbýval čas.

Byla to podivná i nádherná hostina. Otvírali konzervy, Dick nožem, Oleg přišel na to, že se to dá udělat bez nože, když se stiskne okraj konzervy. Ochutnávali obsah konzerv a tub. Skoro pokaždé jim to chutnalo a bylo to něco neznámého. A konzervami nešetřili, protože jich tam byly celé místnosti, plné skříně, plné kontejnery, ležely tam milióny konzerv a všelijakých jiných druhů potravin. Pili kondenzované mléko, ale neměli vedle sebe Thomase, který by jim řekl, že pijí mléko, polykali šproty, ale nevěděli, že jsou to šproty, vytlačovali z tub zavařeniny, které jim připadaly příliš sladké, žvýkali mouku a netušili, že je to mouka. Mariana se zlobila, že tu tak nadělali a že byl na podlaze nepořádek, ovšem zlobit se začala, až když se najedla, a dál už otvírali ze zvědavosti jenom ty konzervy, které ještě neochutnali.

Pak na ně dolehl spánek, oči se jim zavíraly, jako kdyby na ně sedla veškerá únava posledních dní. Přesto se Olegovi nepodařilo přemluvit Dicka s Marianou, aby zůstali v korábu a vyspali se tam. Oba odešli a jakmile jejich kroky v korábu utichly, dostal Oleg najednou strach, mnoho nescházelo a rozběhl se za nimi. Snad by za nimi přece jenom utíkal, kdyby se mu nechtělo tak strašně spát. Ulehl na podlahu, odhrnul jenom prázdné konzervy a spal spoustu hodin, ale čas tady v korábu neplynul, nebylo možno jeho chod žádným způsobem sledovat. Olegovi se nic nezdálo, na nic nemyslel, spal hlubokým a klidným spánkem, mnohem klidnějším než Mariana s Dickem, protože Dick se i při takové únavě několikrát za noc probudil a naslouchal, jestli se neblíží nějaké nebezpečí. A to se vždycky okamžitě probouzela i Mariana, která spala s hlavou na jeho rameni. Přikryli se všemi přikrývkami i stanem, takže jim nebyla zima. Navíc začalo večer hustě sněžit a sníh zasypal stan, proměnil ho v závěj a Dick ze spaní slyšel, jak šumí sněhové vločky, jak vítr bubnuje do stěn korábu tyčícího se nad nimi a uvažoval: to je dobře, že padá sníh, protože ta zvířata, která by tu mohla žít, je neuvidí.

Oleg se probudil dříve než ti venku, protože strašně promrznul. Dlouho poskakoval, aby se zahřál, pak něco snědl a byl z toho ohromen — nemusel myslet na to, jestli mají dost jídla. Trochu ho bolelo břicho. Mělo ho bolet mnohem víc, pomyslel si Oleg. Styděl se při pohledu na zbytky hostiny a všechny prázdné i poloprázdné konzervy nahrnul do kouta místnosti. Musím jít dál, pomyslel si. Mám zavolat Dicka s Marianou? Ne, jistě ještě spí, Oleg měl totiž dojem, že spal jenom krátce.

Trochu se tu porozhlédne než vyjde ven a probudí ostatní. V korábu nikdo není, už dávno tu nikdo není, nemusí se ničeho bát. Brzy budou muset jít zpátky, za dva tři dny sníh zasype celý průsmyk. A my si tu vyspáváme. Přece tu nebudou jenom spát!

Oleg se jako opravdový obyvatel lesa dokonale orientoval. Dokonce i v korábu. Neměl obavy, že zabloudí, proto klidně vystoupil po mírném svahu, který vedl k obytným pokojům. Chtěl najít kajutu číslo čtyřicet čtyři. Tu jeho kajutu. Věděl, že dokud ji neuvidí, nebude se tu cítit jako doma.

Kajutu s číslem 44 na kulaté tabulce nalezl po hodině. Nebylo to proto, že by bylo obtížné ji najít, ale že se cestou pořád něčím rozptyloval, protože se nejdříve dostal do společenské místnosti, kde uviděl dlouhý stůl a kde se mu nesmírně zalíbily křišťálové slánky a kořenky uprostřed stolu, dokonce si od každé jeden kousek uložil do batohu, napadlo ho, že matka bude ráda, když jí přinese takové věci. Pak si dlouho prohlížel šachy, při nárazu krabice zřejmě spadla na podlahu a figurky se rozsypaly po koberci, ovšem jemu nikdo nic o této hře neříkal, a tak považoval figurky za jemu neznámá pozemská zvířata. Obdivoval samozřejmě koberec, nebyl nikde sešívaný, to znamená, že byl udělán z kůže jednoho zvířete. Co to mohlo být na Zemi za podivné obrovské zvíře s takovými zvláštními vzory na kůži? Určitě pocházelo z moře, Egle vyprávěla, že největší zvířata obývají moře a jmenují se velryby. Jenomže doposud si Oleg myslel, že velryby mají hladkou kůži. Oleg viděl ještě další spoustu kouzelných a nepochopitelných věcí, a když uplynula asi tak hodina, kterou potřeboval na cestu do kajuty číslo čtyřicet čtyři, byl plný dojmů, ale jejich hromadění v něm vyvolávalo rozčarování z vlastní hlouposti, z toho, že se nedokázal vlastními silami v těch věcech vyznat a z toho, že Thomas nedošel ke korábu a nemůže mu říct, proč a co k čemu slouží, a to vedlo téměř až k nespravedlivému podráždění proti Thomasovi, jako kdyby tím, že zemřel, Olega podvedl.

Přede dveřmi s číslem čtyřicet čtyři dlouho postával, nemohl se odhodlat je otevřít, i když dobře věděl, že tam nic zvláštního neuvidí. Dokonce chápal, proč. Matka i všichni ostatní sice říkali, že jeho otec zahynul při havárii korábu, že byl v motorovém úseku, kde se roztrhl reaktor, přesto měl neustále pocit, že jeho otec může být uvnitř, že poté, kdy už všichni odešli s myšlenkou, že zahynul, mohl se vzpamatovat a dostat se do kajuty a tam zmrznout. Oleg kdoví proč stále v otcovu smrt nevěřil, otec pro něho zůstal živ na korábu, kde stále nešťastný čekal. Možná že to pramenilo z vnitřního matčina přesvědčení, že je otec naživu. Bylo to blouznění, její nemoc, kterou pečlivě přede všemi skrývala, dokonce i před synem, i když syn o její nemoci dobře věděl.

Konečně se Oleg přinutil otevřít dveře. Uvnitř byla tma. Zdi byly natřeny obyčejnou barvou. Chvíli se zdržel, když musel zapálit pochodeň, ani tak oči nedokázaly okamžitě přivyknout pološeru. Kajuta se skládala ze dvou místností. V první byl stůl, pohovka, tady přespával otec, v druhé místnosti žila matka se synem, s Olegem, s nemluvnětem.

Kajuta byla prázdná. Otec se sem nevrátil. Matka se mýlila.

Olega však čekalo jiné překvapení, jiné ohromení.

V malé místnůstce stála dětská postýlka. Hned mu bylo jasné, že tohle zařízení s rozepnutými visícími řemeny, celé měkoučké, jako kdyby viselo ve vzduchu, je určeno pro malé dítě. A docela nedávno, před malou chvílí, kdoví proč to udělali, dítě odtud odnesli, tolik při tom spěchali, že tu zapomněli jednu malou růžovou punčošku a chrastítko, pestrobarevné chrastítko. Oleg si ještě plně neuvědomil, že se v této rezervaci, kde se zastavil čas, setkal sám se sebou, zvedl chrastítko a zatřepal s ním, a právě v tom okamžiku, kdy zaslechl jeho zvuk, ať to zní sebepodivněji, chrastítko poznal, vzpomněl si na koráb, na skutečnost tohoto světa, hlubší a skutečnější než je skutečnost osady a lesa. V běžném životě se nemůže člověk setkat sám se sebou. Věci někam zmizí a jestli něco z nich zůstane, pak se to stane památkou, suvenýrem. Ale tady visela u postele připevněná nedopitá láhev s mlékem, mléko bylo zmrzlé, ale bylo ho možno rozehřát a vypít. Po šestnácti letech se mohl vrátit a vypít je.