Kir Bulyčov - Průsmyk

Existence korábu dala znovu život snům a legendám, dodala jim nový smysl a připojila k nim abstraktní obrázky zrozené představami, a proto nebyly dokonalé ve srovnání se skutečností tohoto obra. Tento rozpor ti starší nikdy nepochopili, vždyť pro ně za vyprávěním o tom, jak došlo ke katastrofě, jak nastala zima a tma, za vyprávěním o prázdných chodbách, v nichž postupně uhasíná světlo a kam se zvenku prodírají suché sněhové vločky, za tím vším se ukrývaly konkrétní představy chodeb a světel, mlčení pomocných motorů a cvakání přístrojů registrujících radiaci. Pro posluchače — pro Olega a jeho vrstevníky — byly pochopitelné jenom ty sněhové vločky, zatímco chodby dávali do souvislosti s lesní houštinou nebo tmavou jeskyní. Vždyť představivost lze živit jenom tím, co člověk viděl a slyšel.

Teď začali chápat, jak odtud odcházeli lidé, jak vynášeli raněné a děti, jak s sebou brali ve spěchu ty věci, které nevyhnutelně nutně potřebovali v prvních chvílích. V těch okamžicích ještě nikdo nepomyslel na to, že budou muset žít a umírat v tomto chladném světě — obrovské rozměry a neuvěřitelná moc kosmické civilizace jim dokonce i tady dávaly falešnou jistotu, že všechno, co se stalo, ať už je to sebetragičtější, je jenom něco dočasného, něco, co bude napraveno tak, jak je možno kdykoli napravovat nepříjemné náhody. Nebo téměř kdykoli.

Pak tady byl vstup do korábu.

Podle Stařešinova vyprávění ho zavřeli, ale nouzové schůdky, po nichž sestupovali do sněhu, zanesli kousek odtud pod převislou skálu. To místo bylo vyznačeno na mapě, ale schůdky hledat nemuseli, sníh tál a ležely kousek od nich, modrá barva na některých místech oprýskala, a když Dick schůdky zvedl, otisk po nich zůstal jako černá kresba ve sněhu, protože sníh pod nimi roztál až na kámen.

Dick cvrnkl nehtem do stojek.

„Je to lehké,“ řekl, „budeme to muset vzít s sebou.“

Nikdo mu neodpověděl. Mariana s Olegem stáli stranou a se zvrácenými hlavami si prohlíželi kulaté břicho korábu. Připadal jim docela v pořádku, jako kdyby mohl okamžitě letět dál. Oleg si dokonce představil, jak stoupá z kotliny, jak se zvedá stále rychleji k nebi, jak se proměňuje v černé kolečko a posléze v tečku na jeho modré barvě…

Únavu necítili. Tělo bylo lehké a poslušné, jejich netrpělivost co možno nejrychleji nahlédnout do nitra obludy se mísila se strachem, že se navždycky ztratí v uzavřeném prostoru korábu.

Oleg se zadíval k nouzovému vchodu. Kolikrát mu Stařešina opakoval: „Nouzový vchod není zavřený, rozumíš mi, jenom jsme ho přivřeli. Vystoupíš k němu po schůdkách, jsou lehké, a první co uděláš bude, že změříš hladinu radiace. Neměla by tam už být, uplynulo sedmnáct let, ale pro každý případ ji změř. Radiace byla tehdy jedním z důvodů, proč jsme museli tak rychle odejít, mráz a radiace. Čtyřicet sedm stupňů pod nulou, vytápění nefungovalo, radiační clona porušená, nemohli jsme tam zůstat. Jít dál bylo však také téměř nemožné — nevěděli jsme, že dokážeme dojít do údolí, kde je les a kde je tepleji.“

Dick přecházel kolem korábu, převracel špičkou kopí prázdné krabice a plechovky — byla tam spousta věcí, které tehdy vynesli ven, ale museli je tam nechat.

„Tak co,“ zeptal se Oleg, „půjdeme dovnitř?“

„Půjdem,“ řekl Dick, zvedl schůdky a přistavil je ke vstupnímu otvoru.

Pak po nich sám vystoupil, zastrčil do škvíry Thomasův nůž, zabral a nůž se zlomil.

„Třeba to zapadlo?“ zeptala se zdola Mariana.

„Teď nemáme vůbec žádný nůž,“ řekl Dick.

„Stařešina říkal, že vchod je otevřený,“ poznamenal Oleg.

„Stařešina všecko zapomněl,“ řekl Dick. „Copak se starcům dá věřit?“

„Thomas by věděl, co dělat,“ řekla Mariana.

„Je to hloupé,“ řekl Dick. „Je to hloupé zmrznout zrovna tady u té mašiny.“

Dick do vchodu strčil, nic se však nestalo, praštil do něj pěstí a Oleg si myslel, že se musí rozlehnout hluboké a dlouhé zadunění, neozvalo se však vůbec nic. Oleg pohyboval rty, i když uměl dobře číst, a přečetl zlatá písmena vyrytá do těla korábu — Pól.

„Je to v pořádku,“ řekl. „Pól.“

„Ty sis snad myslel, že jsme našli něco jiného?“ řekl Dick a seskočil ze schůdků dolů do sněhu. „Musíme teď přemýšlet. Takhle ho neotevřeme.“

Mariana se chvěla.

„To je zvláštní,“ řekla. „Nebyla mi zima a najednou mi zima je.“

„Chce to najíst se,“ řekl Dick. „Tam je určitě jídla spousta. V železných konzervách. V těch se nezkazí. Říkal to Thomas.“

Oleg vylezl po schodech nahoru ke vchodu, jednou rukou se opřel o ledový kov korábu, měřič radiace přiložil k úzké škvíře. Ručička se lehce zachvěla, nedostoupila však až k červené značce, zdaleka ne. V kotlině bylo nesmírné ticho, slyšel jen, jak dole mluví, vnímal dokonce Marianin dech.

„Škoda že Thomas nedošel,“ řekla Mariana. „Je mi to tak líto, že si to neumíte ani představit.“

„Jistě že je to škoda,“ řekl Dick. „Jenomže ten by stejně nedošel. Ani my bychom kvůli němu nedošli.“

„Tak nesmíš mluvit,“ řekla Mariana. „Uslyší tě a urazí se.“

„Je mrtvý,“ řekl Dick, „mrtví nic neslyší.“

„Já tedy nevím,“ řekla Mariana. „Možná že slyší.“

Oleg zatlačil na dvířka vstupního otvoru, ale bez úspěchu. Co je tak přitáhnout k sobě?

„Nejde to?“ zeptala se Mariana. Oblaka zahalila slunce a v mžiku bylo větší šero než obvykle.

„Počkej,“ řekl Oleg. „Proč přitahujeme dveře k sobě nebo proč do nich strkáme, jak jsme zvyklí? Co když se dveře u korábu otvírají jinak?“

„Pojď dolů, co tam budeš ještě dělat?“ řekl Dick. „Já přinesu nějaký kámen.“

„Kámen ti tu nepomůže,“ řekl Oleg. Jak se mohou otvírat dveře? Dovnitř? Dovnitř jsme to zkoušeli. Dvířka jsou trochu zapuštěna do stěny korábu, jsou ukryta pod potahem. Co kdybych to zkusil do strany? Je to nezvyklé, ale když koráb letí, je to lepší, aby se dvířka sama od sebe náhodou neotevřela. Oleg řekl k Dickovi:

„Podej mi nůž.“

Dick hodil Olegovi zbytek nože, strčil si ruce pod paždí a začal podupávat. Byl celý zmrzlý. Dokonce i jemu byla zima. Začal se sypat suchý sníh. Byli sami v celém světě, umírali hlady a zimou, ale koráb je nechtěl vpustit dovnitř.

Oleg zasunul nůž do škvíry a pokoušel se odstrčit kryt stranou. Ten najednou hlasitě cvaknul a zlehka, jako kdyby na něco takového čekal, zajel do strany a zmizel ve stěně. Všechno bylo v pořádku. Oleg se ani neohlédl, nezačal křičet, aby si všichni všimli, jak je moudrý. Rád řešil úkoly. I když šlo o snadný úkol, ostatní ho vyřešit nedokázali. Oleg zastrčil nůž za opasek a znovu vytáhl měřič radiace.

„Podívej!“ zaslechl Marianin hlas. „Oleg to otevřel!“

„To je dobře. Tak běž.“ řekl Dick. „Běž, co stojíš?“

Měřič radiace ukázal, že žádné nebezpečí nehrozí. Všechno bylo v pořádku.

„Je tam tma,“ řekl Oleg. „Podejte mi pochodeň.“

Ani když jim byla za poslední noc strašná zima, pochodně nezapálili. Moc tepla nevydávaly, zato hořely dlouho.

„Je tam teplo?“ zeptala se Mariana.