Kir Bulyčov - Průsmyk

Mariana utíkala dolů po svahu, vzlykala a stále opakovala zoufalá slova:

„Maminko, moje maminko…“

Kdoví proč ležel na sněhu provaz. Že by se Olegovi podařilo rozvázat se?

Oběhla šedivý balvan a spatřila, že na okraji strže leží svázaný Oleg, ale Thomas nikde nebyl.

„Olegu! Olegu!“ zvolala. „Žiješ?“

Oleg neodpovídal. Spal. Lidé vždycky usnou, když pomine záchvat. Byl sám, ale stopa od jeho těla vedla dál dolů ke strži, a když Mariana pohlédla dolů, uviděla, že tam, asi pět metrů od ní, leží Thomas, že leží zcela klidně a dokonce tak nějak pohodlně, a proto se Mariana hned nedovtípila, že Thomas je už mrtvý. Sestoupila dolů, pospíchala a rozdírala si nehty o zledovatělý kámen, dlouho pak Thomasem třásla, snažila se ho probudit, až pochopila, že zemřel, že se zabil. A Oleg, který se vzpamatoval, zaslechl Marianin pláč a zeptal se jí slabým hlasem:

„Mariano, co se stalo?“ Vůbec si nepamatoval, jak srazil Thomase dolů, i když později mohli podle stop přijít na to, jak a proč se to všechno stálo a jak Thomas zemřel.

Dick se vrátil do tábora za další dvě hodiny. Kozu nedohnal, ztratil její stopu na velké pláni s kamennou sutí. Cestou zpátky narazil na stopy neznámého zvířete, sledoval je, doufal, že je zastřelí a byl rozhodnut po příchodu do tábora s kořistí říci, že kozu nechal kozou, protože se mu sželelo Mariany. Už tomu začal doopravdy věřit, že mu bylo Mariany líto, protože si nedokázal přiznat neúspěch.

Když se dozvěděl, co se v táboře stalo v jeho nepřítomnosti, byl nejstřízlivější ze všech, klidnější než ostatní a Olegovi řekl:

„Nemluv nesmysly, nejsi malý kluk, nikoho jsi nezabil a nijak ses neprovinil. Nevěděls o tom, že jsi srazil Thomase. Musíš mu být vděčný, že se tě pokusil zadržet. Možná že to jeho snažení bylo zbytečné, nejspíš skutečně nestačil nic udělat, přesto se tě ale pokusil zachránit. Možná, že to je takhle lepší, protože Thomas byl těžce nemocný, mohl každým okamžikem zemřít, chtěl ale dojít k průsmyku, museli bychom ho s sebou vláčet, všichni bychom zahynuli, nikdo by nedošel k průsmyku a nikdo by se nevrátil zpátky.“

„Ty chceš Olega uklidnit,“ odpověděla mu Mariana, zmítaná bolestí, protože jí omrzly ruce a rozedrala si je do krve, když se pokoušela přivést k životu Thomase a když se se zesláblým Olegem snažila odtáhnout Thomase ke stanu. „Chceš uklidnit Olega, a přitom neseme vinu my dva. Nechali jsme je tu samotné. Kdybychom neutíkali za tou kozou, Thomas by zůstal naživu.“

„To máš pravdu,“ řekl Dick, „neměla jsi za mnou utíkat. Způsobila to hloupost, ženská hloupost.“

„Copak sám sobě vůbec žádnou vinu nedáváš?“ zeptala se Mariana.

Thomas ležel mezi nimi ukrytý pod pokrývkou a jako kdyby byl jejich rozmluvě přítomen.

„To nevím,“ řekl Dick. „Šel jsem za kozou, protože potřebujeme maso. Potřebujeme je, abychom došli. Potřebují je všichni. Já méně než ostatní, protože jsem ze všech nejsilnější.“

„Já už s ním nebudu mluvit,“ řekla Mariana. „Ten snad nemá srdce v těle.“

„Snažím se být spravedlivý,“ řekl Dick. „Když tady budem běhat a naříkat, nikomu tím nepomůžeme. Ztrácíme čas. Půlka dne je už pryč.“

„Oleg je na další cestu ještě slabý,“ řekla Mariana.

„To nic není,“ řekl Oleg. „Půjdeme. Musíme si od Thomase ale vzít mapu a měřič radiace. Říkal mi, že kdyby se s ním něco stalo, máme si tyhle věci vzít.“

„Je to zbytečné.“

„Proč?“

„Protože jdeme zpátky,“ řekl Dick klidně.

„Tos rozhodl ty?“ zeptal se Oleg.

„Je to jediná cesta k naší záchraně,“ řekl Dick. „Pozítří budeme v lese. Tam seženu něco k jídlu. Dovedu vás do osady, to vám slibuju.“

„Ne,“ řekl Oleg. „My půjdeme dál.“

„Nesmysl,“ řekl Dick. „Teď nemáme nejmenší šanci dostat se přes průsmyk.“

„Máme mapu.“

„Proč jí tak věříš? Ta mapa je stará. Všechno se mohlo změnit. Nikdo neví, jak dlouho musíme ještě jít sněhem bez jídla.“

„Thomas řekl, že jsme šli rychle, že nám zbývá už jen jediný den.“

„Thomas se mýlil. Chtěl tam jednoduše dojít a nás klamal.“

„Thomas nás neklamal. Říkal, že je tam jídlo a že se zachráníme.“

„Sám tomu uvěřil, protože byl nemocný a měl šílené představy. Já ale uvažuju rozumně. Je mi jasné, že zůstaneme naživu jenom tehdy, když se vrátíme zpátky.“

„Já jdu k průsmyku,“ řekl Oleg. Řekl to při pohledu na tělo přikryté pokrývkou, obracel se těmi slovy k Thomasovi a sliboval mu, že půjde dál.

„Já taky půjdu,“ řekla Mariana. „Copak to nedokážeš pochopit?“

„Mariano,“ řekl Dick a tloukl při tom do rytmu svých slov pěstí do kamene. „Olega bych ještě pochopil. Toho pobláznil svými řečmi Stařešina. Pořád mu vtloukal do hlavy, že je chytřejší, že je lepší než my dva, že je ve srovnání s námi výjimečný. V lese nebo v osadě nemohl být lepší, vždycky jsem byl lepší já. V lese jsi lepší i ty. On tu pohádku o průsmyku potřebuje, potřebuje ty řeči o divoších, kterými se nesmíme stát. Jenže já žádný divoch nejsem. Nejsem hloupější než on. Ať si teda Oleg jde, když těm báchorkám věří. Ale tebe nepustím, tebe odvedu tam dolů.“

„Nesmysl, nesmysl, nesmysl!“ vykřikla Mariana. „Poslala nás sem osada. Všichni na nás čekají a všichni nám věří.“

„Budeme jim užitečnější, když se vrátíme živí,“ řekl Dick.

„Jdeme,“ řekl Oleg a natáhl ruku k pokrývce, aby si od Thomase vzal mapu a počítač. Pak pomalu řekl: „Odpusť, Thomasi, že jsi nedošel a že ti beru tak vzácné věci.“ Odhrnul cíp přikrývky, Thomas ležel se zavřenýma očima, obličej celý bílý, rty se mu ještě více zúžily. Oleg se nemohl přinutit dotknout se studeného Thomasova těla.

„Počkej, já to udělám sama,“ řekla Mariana. „Počkej.“

Dick vstal, poodešel ke skále, zvedl ze sněhu polní láhev, zatřepal s ní — ještě v ní zašplouchal koňak. Odšrouboval zátku a tekutinu vylil do sněhu. Kolem se rozlila pronikavá neznámá vůně. Dick zátku zašrouboval a láhev si pověsil na rameno. Nikdo neřekl ani slovo. Mariana odevzdala Olegovi složenou mapu, měřič radiace a Thomasův nůž.

„Zakopat ho nemůžeme,“ řekl Dick. „Musíme ho odnést pod strž a tam ho zasypat kameny.“

„To ne!“ řekl Oleg.

Dick se na něho udiveně podíval.

„A co chceš tedy udělat?“

Těžko mohl Oleg odpovědět, že na Thomase není možno dávat kameny. Vždyť Thomas byl mrtvý a bylo mu všechno jedno.

Všechnu práci udělal Dick. Oleg s Marianou mu jenom pomáhali. Už spolu o ničem nemluvili. Pak oba mlčky přichystali batohy, aby je měli co nejlehčí, dokonce i dříví jim zbývalo už jenom na jeden dva ohníčky, rozdělili na tři stejné díly sušené maso, a Mariana zanesla díl Dickovi. Dal si je do kapsy a neřekl ani slovo. Pak Oleg s Marianou vstali a aniž se podívali vzhůru, vykročili k průsmyku.

Dick je dohnal asi po sto metrech. Dohnal je, potom předehnal a šel jako první. Olegovi se šlo špatně, ještě nepřekonal následky záchvatu. Mariana kulhala, uhodila se do nohy, když sestupovala strží, proto Dick nespěchal, aby ostatní nezůstávali pozadu. Ušli nejvýš deset kilometrů, možná ještě méně a už museli zastavit k přenocování.

Oleg padl na sníh a okamžitě usnul. Nemohli ho ani probudit, aby se napil horké vody se sladkými kořínky. Neviděl proto to, co Dick s Marianou, když už se zcela setmělo. Mraky se najednou rozestoupily a na obloze se objevily hvězdy, hvězdy, které nikdo z nich doposud neviděl. Pak se obloha znovu zavřela, Mariana usnula také, ale Dick ještě dlouho seděl u vyhaslého teplého ohniště, ohříval si nohy, díval se při tom na oblohu a čekal, co kdyby se oblaka znovu rozestoupila. Slyšel o hvězdách, ti starší o nich pořád mluvili, ale doposud neměl představu, jaká nádhera a prostor se otvírají člověku, který se dívá na hvězdy. Dick byl přesvědčen, že se nikdy nevrátí do osady, byl však příliš hrdý.