Kir Bulyčov - Průsmyk

Vstali brzy ráno, vypili spoustu horké vody ze sněhu, dojedli sladké kořínky, po nichž měli hlad ještě větší. Postupovali tehdy podstatně pomaleji než obvykle, sotva se vlekli, dokonce i Dick byl vysílený.

Potíž byla v tom, že nevěděli, jestli jdou správně. Tehdy tudy lidé šli v zimě, byla spousta sněhu, panovaly silné mrazy, byla mlha, proto všechno kolem vypadalo jinak než na mapě.

Dostavilo se rozčarování, protože průsmyk byl něčím neskutečným, byl něčím, v co nebylo možno uvěřit podobně jako si nedokázali představit hvězdy, pokud je člověk neviděl a znal je jenom z vyprávění. Oleg litoval, že usnul a hvězdy neviděl, třeba se to ale bude opakovat následující noc. Mraky na obloze byly přece mnohem řidší, chvílemi skrze ně bylo vidět modrou oblohu a kolem bylo o něco jasněji než dole v lese.

Toho dne, když už byli zcela vyčerpáni, dal Dick příkaz k zastavení a začal Marianě sněhem třít omrzlé tváře. V té chvíli si Oleg všiml kousek od nich ve sněhu modré skvrny. Hned o ní ostatním neřekl, protože jim k ní zbývalo asi sto kroků. A na to už nikomu z nich nezbývalo síly.

Když konečně Dick řekl, že je čas jít dál, Oleg jim modrou skvrnu ukázal. Došli až k ní. Neustále kroky zrychlovali, to nejtěžší bylo udělat kroky první, zvláště když věděli, že nemají nic k jídlu a že dokonce už nemají ani dříví.

Byla to krátká modrá bunda z pevného tenkého materiálu. Dick rozhrabal sníh, aby ji mohli vytáhnout a Olega se v té chvíli zmocnila podivná až chorobná netrpělivost.

„Nech to,“ řekl ochraptěle, „na co nám to bude? Brzo už dorazíme, rozumíš, jdeme správně.“

„Je pevná,“ řekl Dick. „Potřebujeme ji. Mariana je úplně promrzlá.“

„Já ji nepotřebuju,“ řekla Mariana. „Pojďte raději dál.“

„Tak běžte, já vás dohoním,“ řekl Dick umíněně. „Běžte.“

Šli dál, Dick je dohonil po patnácti minutách, bundu nesl v ruce, ale Mariana si ji nevzala, řekla, že bunda je mokrá a studená. Podstatnější však pro ní bylo, že jí ta část oděvu nepatřila a že ji nosil někdo jiný. A jestliže ji svlékl a zahodil, pak ten člověk zřejmě zahynul, protože tehdy zahynulo mnoho lidí. Všichni věděli, že z průsmyku šlo celkem sedmdesát šest lidí, do lesa jich došlo něco málo přes třicet. A ty, kteří nedošli, se Mariana bála spatřit.

Toho dne do průsmyku nedošli, i když Olegovi připadalo, že to místo musí být na dosah ruky, že stačí obejít tento ledovcový jazyk a průsmyk jim bude ležet u nohou, že teď přejdou kamennou suť a už budou mít před sebou průsmyk… Stoupání bylo stále strmější, vzduch stále řidší.

Přenocovali, lépe řečeno vyčkali, až se rozptýlí tma, tiskli se k sobě, zabalili se do všech přikrývek a přikryli se stanem. Stejně prakticky nemohli zimou spát, jenom upadali do takového polospánku, ale hned se znovu probouzeli, aby si vyměnili místa. Mariana, kterou měli mezi sebou, téměř žádné teplo nevydávala.

Vyrazili na cestu když konečně začalo pomalu svítat, oblaka byla průhledná jako slabá mlha, skrze ně prosvítalo slunce, studené, zářivé slunce, které také nikdy neviděli, přesto se však na ně nedívali. Doslova se vlekli, obcházeli puklá místa v ledu, suť, převisy. Dick umíněně kráčel vpředu, vybíral cestu, padal a nohy mu ujížděly častěji než ostatním, ale ani jednou nepustil nikoho před sebe. Do průsmyku vstoupil první, ani si to neuvědomil, protože svah, po kterém se škrábali, se zcela nečekaně vyrovnal a změnil se v náhorní plošinu, pak před sebou uviděli špice horských vrcholů. Vypínal se jeden vedle druhého, řetězec zasněžených hor mihotající se ve slunečních paprscích, teprve po další hodině se před nimi otevřelo údolí, uprostřed kterého leželo čočkovité těleso tmavé kovové barvy, které dokonce i odtud, z výšky jednoho kilometru, vypadalo majestátně. Stálo tam mírně nakloněné, jak se propadlo do sněhu přesně uprostřed kotliny. Právě sem mohl kapitán dopravit koráb, když jim po výbuchu v motorovém úseku vypověděly službu přístroje. Za vánice posadil koráb do tohoto kotle, v noci a za mlhy nepřívětivého místního jara.

Stáli vedle sebe. Tři vysílení divoši se samostříly na prsou, s batohy ze zvířecích kůží na zádech, rozedraní, spálení mrazem a sněhem, černí hladem a únavou, tři titěrné postavičky v obrovitém a pustopustém mlčícím světě, hleděli na mrtvý koráb, který dosedl před sedmnácti lety na tuto planetu. Koráb, který už nikdy nebude moci znovu vzletět.

Pak začali sestupovat po strmém svahu, zachycovali se kamenů, měli co dělat, aby se nerozběhli po nejisté půdě, přesto však šli stále rychleji a rychleji, i když jim nohy vypovídaly poslušnost.

Po hodině stanuli na dně kotliny.

Před sedmnácti lety bylo Olegovi něco přes rok, Dickovi necelé dva, Mariana ještě nebyla na světě. Nepamatovali si, jak tady v horách přistál průzkumný koráb „Pól“. Jejich první vzpomínky byly spojeny s osadou, s lesem. Chování hbitých rezavých hub a dravých lián znali dříve, než vyslechli od starších o tom, že existují hvězdy a nějaký jiný svět. Les jim byl bližší, než vyprávění o raketách nebo o domech, v nichž může žít tisíc lidí. Zákony lesa, zákony osady, které bylo nutno respektovat z nutnosti, aby byla zachována hrstka lidí, nepřipravených na tento život, jednoduché zákony, jejichž smyslem bylo přežít, usilovaly o vytlačení všeho o Zemi z jejich paměti a místo paměti si ponechat jenom abstraktní naději, že je tu někdy najdou a že tohle všechno jednou skončí. Kolik toho ale člověk musí vytrpět a jak dlouho musí čekat? Deset let? Deset let už uplynulo. Sto let? Sto let znamená, že nenajdou a nezachrání tebe, ale tvého pravnuka, pokud se ten pravnuk narodí a jestli dokáže on sám a celá osada tak dlouho existovat. Naděje, která žila v těch starších, nežila už v dalším pokolení, ta spíš překážela jejich životu v lese, ovšem nepředat jim naději bylo nemožné, protože ani smrt není pro člověka tak hrozná, když ví, že jeho rod bude pokračovat. Smrt znamená konec pro tu chvíli, kdy to není konec jenom tvůj, ale konec všeho, co tě spojovalo se životem.

Proto ti starší včetně učitele, všichni, jak jen to dokázali, se snažili vychovat v dětech pocit, že patří k Zemi, snažili se v nich uchovat myšlenku na to, že dříve nebo později toto odloučení skončí. A zbýval ještě koráb za průsmykem. Existoval, bylo možno ho dosáhnout, když ne v tomto roce, který tu trvá tisíc dní, pak v roce následujícím, kdy dorostou děti, které dokáží do průsmyku dojít. Dokáží, pokud budou chtít, protože niterně byly odtrženy od Země, protože koráb pro ně byl něco cizího, zato les, ten patřil jim. To dávalo šanci přežít, tedy něco, s čím nemohli počítat ti starší, přesto i tohle hrozilo v podstatě smrtí pro osadu, pro lidskou kolonii. A tak tedy sedmnáct pozemských let znamenalo necelých šest let tady na této planetě.

Dick, Oleg a Mariana sestupovali do kotliny ke korábu. I když před nimi stále rostl do mohutnosti, byl pro ně pořád ještě legendou a nikdo z nich by se nedivil, kdyby se před nimi při prvním dotyku rozpadl na prach. Vraceli se k domovu svých otců, k domovu, ze kterého měli strach proto, že se snesl do této kotliny ze snů a pohádek, které si vyprávěli v domku za slabého světla svítilen, když za oknem potaženým rybí kůží řádila sněhová bouře nebo padal hnilobou páchnoucí nekonečný déšť.