Kir Bulyčov - Průsmyk

„Můžu?“

„Běž,“ řekl Oleg.

„Copak vás tu můžu takhle nechat… přijde třeba nějaké zvíře.“

„Tak už běž!“ opakoval Oleg. „A vrať se.“

Lehce, jako kdyby se sněhu ani nedotýkala, rozběhla se Mariana po srázu směrem, kterým zmizel Dick.

„Je mi toho děvčete líto,“ řekl Thomas. „Upnula se na to zvíře.“

„Mně taky,“ řekl Oleg. „To je zvláštní, že nemáte tvar. Jste tlustý, najednou zas hubený jako tyčka.“

„Ano,“ souhlasil Thomas. „Kdo ví, proč jed působí nejdřív na zrak. Pamatuju si to, mě kousla třikrát. Ale neboj, žádné vedlejší účinky ta prakticky nemá. Neměj strach.“

„Já to chápu, ale přesto je to strašné ztratit se sám v sobě, rozumíte mi? Tak teď jsem to já, ale za chvilku to já už nebudu.“

Olega táhla neznámá síla dolů do modré vody a bylo nesmírně obtížné udržet se na hladině, protože nohy se mu zaplétaly do vodních rostlin, potřeboval si je uvolnit, musel je z nich vytrhnout, jinak by se utopil…

Přikrývka, kterou Mariana přikryla Olega, spadla. Oleg sám se neudržel u skály a spadl na sníh. Měl zavřené oči, rty se mu pohybovaly, tvář mu ztemněla námahou a snahou uvolnit si pouta. Thomas se pokusil vstát, aby Olegovi pomohl, aby ho přikryl nebo aspoň aby mu položil hlavu na svá kolena. V takových případech je dobře držet druhému hlavu. Oleg se prohnul a doslova vyletěl do vzduchu, pěstmi se odrazil od země a skutálel se dolů po svahu. Několikrát se překulil, uhodil se do hlavy o kámen trčící ze sněhu a zůstal nehybně ležet. Bundu měl roztrhanou, sníh se mu rozehříval na obnažených prsou.

Tohle přece nejde, uvažoval Thomas. Musím se k němu dostat. Zatracená koza, zatracený Dick s tím komplexem silné osobnosti. A Dick je přesvědčen, že má pravdu, je si jist, že veškeré jeho konání je jen v zájmu ostatních. Z toho jeho divošského hlediska má pravdu, ovšem je to z pohledu jeho divošské neschopnosti vidět do budoucna… Nestal se příliš brzy tento člověk přivyklý kolektivu, člověk civilizovaný, nestal se příliš brzy divochem? Třeba jsme neudělali dobře, když jsme naše děti nechali vyrůstat jako vlčata, aby dokázaly žít v lese? Neměli jsme ale na vybranou. Za patnáct let se nám dospělým nepodařilo dojít k průsmyku. A neměli bychom ani naději tam dojít, kdyby nevyrostl Dick a Oleg. Kolik mi to teď je, ano, jistě už přes čtyřicet. To dýchání strašně bolí, oboustranný zápal plic, na takovou diagnózu nepotřebuju být lékařem. Jestli se nedostanu ke korábu, tak tohle je moje labutí píseň. Žádné kozí maso mi nepomůže. Musím jít já sám, chlapci k průsmyku nedotáhnou… Co dělá Oleg? Ta blecha, to už je snad vrchol smůly, přímo osud, který se tu krčil ve skalách nebo v lese, nechce nás pustit k lidem, jako kdyby z nás všech chtěl les udělat své děti, dvounohé šakaly, je ochoten trpět nám naši osadu, ale jenom jako své vlastní pokračování. A nesnese nic, co by se mu stavělo na odpor. Tam za tím balvanem se černá rokle, nezdá se ani tak moc hluboká, ale jestli teď Oleg spadne dolů, je svázaný, potluče se. Kde je provaz, kde je ten druhý provaz, musím ho přivázat k tomu balvanu…

Thomas se plazil dolů. Dolů to šlo, jenom ten sníh pálil, proč jenom se sníh dostane všude a proč tolik pálí na prsou, když se člověk rozkašle, musí kašlat zlehka, aby si neroztrhal plíce, jenomže kašel se v něm hromadí a chce ven, nedá se nijak zadržet.

Thomas se plazil dolů, táhl za sebou provaz, který mu připadal neuvěřitelně těžký jak z olova, provaz se rozmotával a vlnil se za ním jako had. Oleg se zoufale zmítal, snažil se rozervat pouta, týlem při tom narážel do kamene a Thomas vnímal fyzickou bolest, kterou Oleg musel snášet. Zmocnila se ho sice v bezvědomí, přesto však ta bolest existovala, dokázala se proměnit ve zrakový vjem a Olegovi v té chvíli připadalo, že na něj spadla střecha domu. Thomase od něho dělilo ještě tak deset metrů, víc ne, chápal, že ho Oleg neslyší, že ho nemůže slyšet, přesto říkal: „Vydrž, už jdu!“, sám se pokoušel zvednout hlavu, aby se podíval, jestli se nevrací Mariana s Dickem, ale jako na zlost nešel nikdo.

Nejdůležitější je stihnout to, být tam dřív, než se Oleg dovalí ke strži, pak už bude pozdě, pozdě bude taky na cestu k průsmyku, pozdě bude na dokončení výpravy, která se vlekla šestnáct let. Tihle hloupí mladíci netuší, že první, co udělám tam za průsmykem — ať se diví, ať běhají kolem, ať žasnou — bude, že najdu balíček cigaret, rozvalím se v křesle a prvně za celá ta léta slastně potáhnu, Marjaška se poleká, protože ze mne půjde kouř, z toho prvního vdechnutí kouře se mi zamotá hlava… Proč se mi teď jenom tak motá hlava? Vždyť přece nekouřím.

Když se Thomas doplazil až k Olegovi, ztratil na chvíli vědomí, všechny síly vydal na to, aby se k němu dostal. Tělo hnané jenom tímto zoufalým přáním odmítlo dál se podřídit, jako by ze sebe vydalo všechno, čeho bylo schopno.

Thomase snad vzpamatoval závan vlny ledového větru, která s sebou přinesla příval sněhu, možná že to byl Olegův nesrozumitelný šepot a jeho chraptivý dech. Nejvíc ze všeho si Thomas přál teď zavřít oči, protože jenom tak si ležet, nic nedělat, na nic nemyslet, to bylo báječnou, léčivou pohádkou, naplněním přání.

Oleg se posunul o další metr, zmítal se, pokoušel se uvolnit z provazů a odrážel se svázanýma nohama od balvanu. Thomas si chtěl přitáhnout provaz a snažil se vymyslet, jak by Olega co nejspolehlivěji přivázal ke skále, nebyl schopen si uvědomit, jak by se to dalo udělat, až potom zjistil, že má prázdnou ruku, že provaz pustil, že jeho konec svinutý do kolečka zůstal několik metrů za ním a že už nemá sílu, aby se pro něj mohl vrátit. Thomas se přitáhl blíž, aby se mohl zachytit za Olegovy nohy, ale ten sebou prudce trhnul a Thomase odhodil. Jeho tělo nepocítilo vůbec žádnou bolest.

Thomasovi bylo jasné, že takhle Olega nezastaví, že se bude posouvat dál a že i když je svázaný, je mnohem silnější než on a proto pokračoval ve své cestě ke strží, aby se dostal Olegovi do cesty, aby se z něho stala překážka, nehybná kláda. Měj dojem, že mu cesta trvá celé hodiny, prosil Olega, přemlouval ho, aby počkal, aby zůstal chvíli ležel v klidu a než se mu podařilo doplazit se na úzký prostor, který Olega dělil od strže, stačil se Oleg dostat tak nízko, že se doslova musel protlačit mezi ním a ostrými kameny na okraji strže.

Docela jistě by se Thomasovi podařilo odtlačit a odvalit Olega alespoň o několik metrů blíže k bezpečí, kdyby sám dokázal zůstat při vědomí a nerozhodl se, že si na pár sekund odpočine před těžkou sisyfovskou prací…

Mariana doběhla do tábora celá zadýchaná. Měla pocit, že byla pryč chvilku, ve skutečnosti to byla skoro celá hodina. Utíkala rovnou ke stanu, protože hned nepochopila, co se tu odehrálo. Viděla jenom, že tábor je opuštěný, nejdřív dokonce odhrnula kraj plachty, protože byla přesvědčena, že se tam Thomas s Olegem schovávají před sněhem, i když plachta ležela na holé zemi a nikdo pod ní být nemohl.

Zoufale se rozhlédla a uviděla ve sněhu stopu vedoucí dolů ke skále, byla to stopa, jako kdyby někdo vlekl po sněhu něco těžkého a hned si představila hrůzný obraz, jak nějaké zvíře, kterému patřily kulaté stopy podobající se stopám po soudku, vleče oba muže, že tím je vinna ona, protože běžela zachraňovat kozu a zapomněla na lidi, na nemocné lidi v zasněženém pustém kraji, což se dělat nemá a nesmí. Všechno to bylo hrozné a hloupé, protože Dicka nedohnala a kozu nenašla, zůstala sama uprostřed skal, dostala strach, že nenajde zpáteční cestu k táboru, dostala strach o Olega a Thomase, kteří byli zcela bezmocní, rozběhla se zpět a přišla pozdě.