Kir Bulyčov - Průsmyk

Když uviděl sám sebe, když se sám se sebou setkal, když si to setkání uvědomil a prožil je, začal hledat stopy po dvou dalších lidech, kteří byli tady, v prostoru zastaveného času, stopy po otci a matce.

Najít matku bylo jednodušší. Utíkala odtud s Olegem v náručí, proto se na její posteli uvnitř kajuty povaloval pomačkaný narychlo svlečený župan. Z pod postele vyčníval kousek boty. Na polštáři ležela kniha založená lístkem papíru. Oleg ji vzal opatrně do rukou, bál se, aby se nerozpadla jako ta rostlina v chodbě. Kniha však překonala mráz dokonale. Kniha se jmenovala „Běsi“ a napsal ji Dostojevkij. Byla to tlustá kniha, na záložce byly spěšně nahozeny vzorce, jeho matka pracovala v oblasti teoretické chemie. Oleg nikdy ještě knihu neviděl, protože tehdy si je nikdo z korábu nevzal, jméno Dostojevského slýchal často při hodinách tety Luisy, ale nenapadlo ho, že spisovatel může napsat tak rozsáhlou knihu. Vzal si knihu s sebou. Věděl, že ať bude cesta zpátky sebetěžší, že ji donese. A také ten lístek se vzorci. Pak chvíli uvažoval a položil do batohu i matčiny střevíce. Připadaly mu příliš úzké na její rozbité nohy, ale nevadí, jen ať je má.

Stopy po otci, i když byly prokazatelné a zcela zřejmé, na Olega tak nezapůsobily, jako setkání se sebou. Bylo to proto, že otec tu ve chvíli kdy koráb havaroval nebyl. Odešel dřív. A když odcházel do služby, uklidil po sobě, matka s Olegem tehdy ještě spali. Jeho otec byl pečlivý člověk, nesnášel nepořádek. Jeho knihy stály vyrovnané na polici za sklem, věci visely ve skříni ve zdi… Vzal odtud otcovu uniformu. Určitě ji na korábu nenosil, byla úplně nová, modrá, dvě hvězdičky na prsou a tenký zlatý proužek na úzkých kalhotách. Vytáhl ji ze skříně a přiložil si ji na sebe, uniforma mu byla poněkud velká. Oleg si ji tedy navlékl na svou bundu a tak mu teď byla trochu těsná, musel ještě trochu ohrnout rukávy. Dole si zahnul kalhoty. Nebylo na tom nic špatného. Kdyby otec žil v osadě a chodil v téhle uniformě, určitě by občas Olegovi dovolil, aby si ji oblékl.

Teď koráb patřil se vším všudy Olegovi. Dokonce i když se vrátí do lesa, bude se mu po korábu stále stýskat a potáhne ho to sem zpátky, tak, jak to sem vždycky táhlo Stařešinu a Thomase. Ani na tom nebylo nic špatného, znamenalo to Stařešinovo vítězství, který nechtěl, aby se ti, kdo vyrůstali v osadě, stali součástí lesa. Teprve tady Oleg s konečnou platností pochopil, co měl Stařešina na mysli, a jeho slova získala svůj smysl, teprve tady je bylo možno pochopit.

Napadlo ho odklopit desku stolu, pod ní bylo na vnitřní straně zrcadlo. Dosud mohl Oleg spatřit svou podobu jenom v klidné hladině vody nebo v maličkém zrcátku, které Kristýna chránila jako nejcennější památku. Ve velkém zrcadle se však ještě nikdy neviděl. Když se na sebe díval, uvědomoval si rozdvojení své osoby, nebylo to nic nepřirozeného, vždyť tam, za otevřenými dveřmi byl před malou chvílí on, jednoroční Oleg, který dokonce ještě ani nedopil mléko. Teď stojí před zrcadlem v otcově uniformě. Třebaže se v této chvíli otci ani v nejmenším nepodobal, protože měl tvář sežehnutou mrazem, ošlehanou větrem, byla na ní tmavá kůže s předčasnými vráskami od častého strádání a drsného podnebí. Přesto všechno vyrostl, vrátil se, oblékl si uniformu a stal se členem posádky korábu Pól.

V psacím stole nalezl otcův zápisník, polovina listů v něm byla prázdná, bylo to nejméně sto bílých listů, hotový poklad pro Stařešinu, bude moci děti učit, bude malovat na papír všelijaké věci, aby to všechno viděly a pochopily, protože až dorostou, určitě se budou muset ke korábu vrátit. Ještě tam nalezl několik velkých barevných obrázků, fotografií pozemských měst, rovněž ty vzal s sebou. Některé předměty nechápal, proto se jich nedotýkal, bylo mu jasné, že návrat do vesnice bude těžký. Jednu věc si ale vzal, protože mu bylo okamžitě jasné, k čemu slouží a věděl, jak bude Sergejev šťastný, jak bude šťastný Vajtkus, který mu tu věc maloval do mokré hlíny a častokrát mu opakoval: „Nikdy si neodpustím, že nikdo z nás nevzal paprskomet. Ani jediný člověk.“ „Zbytečně si to vyčítáš,“ říkal mu Stařešina, „k tomu by se člověk musel vrátit na můstek a tam byla smrtelná radiace.“ Jak se ukázalo, paprskomet ležel i na otcově stole.

Pažba Olegovi spolehlivě dosedla do dlaně, byla studená a těžká.

Aby zkontroloval, jestli je zbraň nabita, namířil ji na zeď a stiskl spoušť — z paprskometu vyletěl blesk a zeď opálil. Oleg přimhouřil oči, přesto se mu ještě chvíli před očima míhala světélka. Vyšel do chodby s paprskometem v rukou. Teď už nebyl vládcem pouze korábu, teď už nemusel mluvit s lesem jako prosebník se slovy — nechte nás žít…

V chodbě se Oleg na chvíli zastavil a uvažoval. Chtěl by jít do navigačního oddělení nebo do spojovacího úseku, ale rozumnější bude vrátit se do skladu, protože jestli se sem Dick s Marianou vrátili, budou mít o něho obavy.

Rychle vykročil zpátky, ale sklad byl prázdný. Bylo patrné, že tu nikdo nepřišel. Co se dá dělat, půjdu je vzbudit. Navíc, co by si namlouval, chtěl se jim ukázat v uniformě kosmonauta, chtěl jim říct: „Vy všechno prospíte. Je nejvyšší čas letět ke hvězdám…“

Neuhasil pochodeň ani v osvětleném úseku chodby, tentokrát přešel hangárem napříč, cesta mu připadala kratší než včera, už si na koráb zvykl. Před ním bylo jasné světlo, vstupní otvor byl pootevřen. Zapomněli ho zavřít. I když tady to ani nevadilo, v takové výšce a ve sněhu jen sotva žijí nějaká zvířata, co by tu také dělala?

Oleg přimhouřil oči a chvíli tak stál, než přivykl slunečnímu světlu. Slunce stálo vysoko, noc už dávno minula. Otevřel oči a strnul hrůzou.

Po Dickovi a Marianě nebylo ani stopy, sníh a vítr stačily v noci zahladit jejich včerejší stopy, ležela tu netknutá plocha bez jediné skvrny.

„Hej!“ zavolal Oleg. Ne moc hlasitě. Leželo tu takové ticho, že bylo hrozné je narušit.

Vtom si Oleg všiml, že se něco, asi dvacet metrů od něj, v zakulaceném stínu korábu pohnulo.

Byl tam nízký nepříliš vysoký, povlovný sněhový kopeček. Bílé zvíře, které téměř splývalo se sněhem, zvíře podobající se ještěrce, jakou doposud nikdy neviděl, bylo huňaté a snad čtyři metry dlouhé. Opatrně, jako kdyby se bálo, že vyplaší svou kořist, tento malý kopeček rozhrabovalo. Oleg jako očarovaný sledoval zvíře a čekal, co se bude dít dál, nespojoval malou závěj s místem, kde přenocoval Dick s Marianou a dokonce i když tlapy zvířete rozhrabaly sníh a objevila se tmavá skvrna stanu, stál bez jediného hnutí.

V tom okamžiku se probudil Dick, ve spaní zaslechl, jak nad ním hrabe nějaké zvíře, jeho šestý smysl postřehl nebezpečí. Dick vytáhl nůž, vymrštil se ze stanu, avšak zapletl se do pokrývek.

Olegovi připadlo, že závěj najednou ožila, vzhůru se vymrštil sněhový sloup, který ožil v hromadě kůží, zvíře se ho ani trochu nepolekalo, naopak, když se přesvědčilo, že je na správné stopě, zmocnilo se tlapou s drápy hromádky kůží a pokoušelo se přitlačit ji k zemi, udusit ji, a při tom řvalo radostí ze své kořisti.

Dick, obyvatel lesa, nyní už připravený s nožem v ruce, odhadoval vzdálenost ke skoku, očima hledal zranitelné místo zvířete, kam by je mohl nožem zasáhnout, avšak Oleg, obyvatel korábu a syn mechanika měl v ruce paprskomet. Odtud shora, zdálky, nechtěl střílet, seskočil do sněhu a vrhl se ke zvířeti, zbraň tiskl v ruce. Když ho zvíře spatřilo, zvedlo tlamu a zařvalo, považovalo ho zřejmě za konkurenta a snažilo se ho zahnat a pak se v klidu vrhnout na Dicka, vtom se ale Oleg zastavil a pustil do vyceněné zvířecí tlamy dávku z paprskometu.