Kir Bulyčov - Průsmyk

Když Dick s Marianou poobědvali, obcházeli koráb a shromažďovali u východu všechno, co měli vzít s sebou. Oleg zatím vystoupil až úplně nahoru do navigačního úseku. Chtěl vzít Dicka s sebou, ten ale nešel, byl spokojen s kořistí. Nešla ani Mariana, Oleg jí ukázal, kde bylo nemocniční oddělení, vybírala tu léky a nástroje, které jí popsala Egle. Museli spěchat, protože znovu začal padat sníh a citelně se ochladilo. Ještě den a nedostanou se z hor, sníh se bude sypat po mnoho dní a teplota klesne až pod padesát stupňů mrazu. A tak se Oleg ocitl v navigačním úseku sám.

Chvíli stál ohromen, obklopen přístroji v řídícím centru korábu, jehož stavba byla výsledkem nepředstavitelného činu miliónů mozků a tisíců let lidské civilizace. Ale Olega se nezmocnila ani hrůza, ani beznaděj. Věděl, že osada se pro něho stala teď nejvýše dočasným útočištěm na léta, dokud se jim koráb nestane skutečným domovem, dokud se v něm nevyznají natolik, aby za jeho pomoci mohli najít způsob, jak se spojit se Zemí. K tomu bude třeba, ti starší a tom snad tisíckrát mluvili, obnovit nouzové spojení. I když to nebude dnes, i když to bude za mnoho let, budou se to muset naučit. Oleg vstoupil do radiooddělení, protože Stařešina mu řekl, kde je třeba hledat příručky a informace o spojení, právě ty, kterým je nutno porozumět dříve, než zemře Stařešina a Sergejev, kteří mohou jemu, Olegovi, pomoci a tím pomoci těm, kdo přijdou po nich.

V radiooddělení bylo pološero. Olegovi chvíli trvalo než objevil tu správnou skříňku. Pak vytáhl příručky, byla jich spousta, neměl ponětí, které z nich jsou nejdůležitější. Přesto však věděl, že spíš vytáhne z batohu rnatčiny střevíce než tyto knihy. Chtěl s sebou vzít ještě nějaké drobnosti, nějaké nářadí, které by se jim mohlo hodit, ale bylo mu jasné, že to bude muset odložit na příště, až pochopí smysl těchto obrazovek a panelů. Když už byl přesvědčen, že toho víc nepobere, chystal se odejít…

Vtom jeho pozornost upoutalo slabé blikání v rohu panelu, bylo zpola zakryto křeslem pro operátora. Přistupoval k tomu místu opatrně, jako kdyby se blížil k neznámému zvířeti.

Na panelu se pravidelně rozsvěcelo zelené světélko. Rozsvěcelo se a zhasínalo.

Oleg se pokusil nahlédnout za panel, aby zjistil, proč se tak děje, ale nepodařilo se mu to. Usedl do operátorova křesla a začal mačkat knoflíky na panelu před sebou. Ani teď se nic nedělo. Světélko stále blikalo. Co to znamená? Proč je tu to světélko? Kdo ho tu nechal? Kdo ho potřebuje? Olegova ruka sáhla na páčku, která se bez odporu posunula vpravo. V té chvíli se za jemnou mřížkou vedle světélka ozval tichý lidský hlas:

„Hovoří Země…, Hovoří Země…“ Pak se ozvalo pískání do rytmu, jak blikalo světélko, pískání mělo nějaký nepochopitelný význam. Po chvíli hlas opakoval: „Hovoří Země…, Hovoří Země…“

Oleg ztratil pojem o čase. Stále čekal a čekal, až se znovu ozve ten hlas, kterému nemohl odpovědět, který ho však spojoval s budoucností, s chvílí, kdy mu odpovědět dokáže.

Do skutečnosti ho vrátilo zazvonění náramkových hodinek, která našel ve své kajutě Dick a které mu dal. Hodinky vydávaly tento signál každých patnáct minut. Třeba to tak mělo být, možná však, že byly rozbité.

Oleg vstal a řekl hlasu Země:

„Na shledanou.“

Zamířil k východu z korábu. Táhl s sebou půl batohu příruček, z nichž nerozuměl jedinému slovu.

Dick s Marianou ho už očekávali dole.

„Už jsem se za tebou chystal,“ řekl Dick. „Chceš tady snad zůstat napořád?“

„Zůstal bych tu,“ řekl Oleg. „Slyšel jsem, jak mluví Země.“

„Kde?“ zvolala Mariana.

„V radiooddělení.“

„Řekl jsi Zemi, že jsme tady?“

„Neuslyší nás. Je to nějaký automat. Spojení přece nefunguje. Copak jsi na to zapomněla?“

„Možná že teď začalo fungovat?“

„Nezačalo,“ řekl tiše Oleg. „Ale určitě fungovat bude.“

„Ty to zařídíš?“

„Podívej,“ řekl Oleg. „Tohle všechno jsou knihy. Prostuduju je.“

Dick se opovržlivě uchechtl.

„Dicku, prosím tě,“ začala prosit Mariana. „Jenom tam skočím a poslechnu si ten hlas. Bude to hned. Půjdeme spolu, ano?“

„Kdo má tohle všechno tahat?“ zavrčel Dick při pohledu na knihy. „Víš, kolik už je v průsmyku sněhu?“ Znovu se začal považovat za nejdůležitější osobu. U pasu mu trčela pažba paprskometu. Samostříl ale samozřejmě také nezahodil.

„Já to dovleču,“ řekl Oleg a hodil batoh na sníh. „Jdeme, Mariano. Abys ten hlas slyšela. Navíc jsem samozřejmě zapomněl na to nejdůležitější. Byl v nemocničním úseku malý mikroskop?“

„Byl,“ řekla Mariana. „Dokonce ne jenom jeden.“

„Dobře,“ řekl Dick. „Tak já půjdu s vámi.“

Všichni tři zapřažení do saní, je vlekli po svahu kotliny, pak po náhorní plošině, pak sestupovali dolů. Padal sníh a bylo to nesmírně namáhavé. Zima jim ale nebyla. A měli spoustu jídla. Prázdné konzervy nevyhazovali.

Čtvrtý den, když sestupovali úžlabinou, kde tekl potok, zaslechli znovu známé mečení.

Koza ležela u vody pod skalním převisem.

„Ona tu na nás čekala!“ zvolala Mariana.

Koza tak zhubla, jako kdyby měla každou chvíli pojít. U břicha se jí tetelila tři chundelatá kůzlata a hledala cecíky.

Mariana rychle odhodila přikrývku na saních a začala hledat v batozích, čím by kozu nakrmila.

„Dej pozor, abys ji neotrávila,“ řekl Oleg. Koza mu připadala strašně krásná. Měl z ní radost. Skoro jako Mariana. Dokonce ani Dick se nezlobil, byl to spravedlivý člověk.

„Je dobrá, že přede mnou dokázala utéct,“ řekl. „Určitě bych ji zabil. Teď ji zapřáhneme.“

Zapřáhnout kozu se jim ovšem nepodařilo. Vzpouzela se a mečela tak, že se skály otřásaly, kůzlata navíc také nemlčela a brala se za svou matku.

A tak šli společně dál: Dick s Olegem táhli sáně, Mariana je vzadu přidržovala, aby se nepřevrhly, jako poslední šla koza s kůzlaty a loudila. Pořád by jenom žrala. Dokonce i když už sestoupili k lesu, kde byly houby a kořínky, stále vyžadovala kondenzované mléko, třebaže stejně jako její spolucestující neměla potuchy, že se ta bílá, sladká věc jmenuje právě takhle.

Obleva nastala o dva týdny později než obvykle.

Podle kalendáře to bylo na jaro zřejmě příliš brzy, všichni však věřili, že se mrazy už nevrátí.

V osadě vedli totiž dvojí kalendář: místní, který probíhal jednoduše podle plynoucích dní a podle něhož nastávalo léto a zima; druhý byl pozemský, ten byl spíš jen tak pro formu. Představoval zákon, kterým se tu nikdo neřídil.

Už je to dávno, devatenáct let podle pozemského času a něco přes šest let podle času místního, kdy zbytky těch, kteří se zachránili po havárii Pólu, dorazili až k lesu a kdy Sergejev udělal první zářez do sloupu za tím účelem postaveným za chatrčí na samém okraji osady. Jeden zářez rovná se jednomu pozemskému dni, třicet zářezů znamená měsíc na Zemi.

Za čas tento kalendář vyrostl v celý les sloupů se spoustou zářezů. Lidé nad ním postavili stříšku, která ho měla chránit před sněhem a deštěm. Zářezy tu byly všelijaké, jedny dlouhé, druhé krátké. U některých byla doplňující znamení. Když někdo zemřel nebo se narodil. Také když lidi přepadla epidemie nebo když byly zvlášť tuhé mrazy.