Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

„Neplísni ho tak, Mášenko, Míťa, má pravdu. Naši lékaři mi dali k narozeninám dar opravdu nejkrásnější; brzy se vrátím zdravá na Zemi.“

Hlučná radost dětí — a dárky — a dojetí jubilantky. Až došla řada na vyprávění, na které se děti tolik těšily. Rázem zapomněly, že babička má s nimi neustálé spojení a všechno líčily v novém světle, jako by se to dovídala teprve teď.

Pochopitelně — nejprve musel dostat slovo Míťa, jinak by snad všechno zase zapomněl. Slavnostně oznámil, že tatínek pracuje jako inženýr na stavbě přehrady přes Beringovu úžinu a že možná do konce příštího roku bude průliv spoután. To bude krása, až se celý sever oteplí a tam daleko nahoře budou kvést růže.

Olja se pochlubila nejprve maminkou. Je ředitelkou uhelných dolů, ve kterých se nefárá. Pod zem se jenom občas dostane údržbář nebo mechanik. Uhlí kutají stroje, řízené hlavním dispečerem. Maminka posílá toto uhlí tatínkovi do chemické továrny, který z něho vyrábí podivuhodné věci, jako třeba kabelku, kterou Olja přivezla babičce.

Malý Kolja nemohl dobře babičce vysvětlit, kde dělá tatínek, protože nemohl vyslovit „termonukleární elektrárna“ a Ženka mu musela pomoci. Jinak ale Kolja dobře věděl, že v elektrárně se děje něco podobného jako na Slunci a že se při tom uvolňuje mohutný elektrický proud, který zase používá strýc Vasilij ve svém institutu. Navštívil jednou tatínka v elektrárně, ale — žel — žádné sluníčko neviděl.

Žeňka pohrdlivě mávla rukou. To všechno prý nic není. Tatínek i maminka pracují v biologickém ústavu, kde se dělají pravé zázraky. Poněvadž je Žeňka již „starší“ pionýrkou, dokáže všechno důkladně, až skoro učeně vysvětlit. Maminka s tatínkem prý mění postavení atomů v chromozómech — to jsou ta zelená tělíska v listech rostlin, na kterých závisí jejich růst — a tím dávají rostlinám a nakonec také zvířatům takové vlastnosti, jaké si přejí, aby přešly na další generace. Vytvářejí prý tam také jakési genetické jedy, které pomáhají ničit zárodky nebezpečných mikrobů.

Máša měla ještě bohatší program. Tatínek je chirurgem a maminka pracuje v moskevském závodě Ordžonikidze, ve kterém se vyrábějí automatické stroje. Jsou to opravdoví roboti, i když se nepodobají člověku. Dokáži tak rychle počítat, až se člověku točí z toho hlava, vyrábějí nejsložitější součástky a sami si výrobu hlídají, a věřte tomu nebo ne, když je potřeba, okopírují sami sebe a znovu se vyrobí. Dokonce se zdá, že cítí bolest, když zjistí vady na materiálu. Jeden z robotů, vyrobených maminkou, pracuje i zde, na Měsíci. Bez zásahu člověka pozoruje na jedné z hvězdáren část oblohy a hlásí a zaznamenává všechno, co se děje ve vesmíru.

„A co děláte vy, hříbátka moje? Učíte se poctivě? Musíte přece dokázat v životě víc než my — a k tomu je třeba hodně vědět a znát,“ obrátila babička rozhovor.

„Ujde to,“ ozvalo se téměř jednohlasně, ale trochu nesměle. Babička však věděla, že se tu ozvala dětská skromnost. Všechna vnoučata se učila dobře. Kdo by nechtěl jednou řídit důl bez havířů, vytvářet roboty nebo nové druhy rostlin a zvířat, kdo by nechtěl být velkým vynálezcem, umělcem nebo slavným dobyvatelem vesmíru?

Právě když babička rozdávala dětem dárky, úlomky cenných hornin, drobné meteority z vesmírných dálek vstoupil do pokoje další gratulant, astroreportér Serjoža.

„Mám tu nějakou práci, maminko,“ řekl, když se objal se Zinou a dětmi. „A k vašim narozeninám malý dárek.“ Kutil něco na obrazovém magnetofonu a za chvíli se na obrazovce televizoru začal rozvíjet děj. Start obrovské rakety z měsíčního kosmodromu, let hvězdným prostorem, pomalu se blížící planeta Venuše, let kolem ní — a přistání. Podivná krajina s jasně žlutou oblohou, brčálově zelené jezero a nezvykle pokroucené rostliny.

„Vybral jsem tyto snímky pro vás, maminko, abyste na mne častěji vzpomínala, až poletíme k Marsu.“

„Jak bych na tebe mohla zapomenout, chlapče,“ zašeptala dojatá žena.

A znova gratulanti, tentokrát pozemští. Tváře na obrazovkách se střídaly — a všichni oslovovali Zinu Alexandrovnu „maminko“.

„To máte tolik dětí?“ divila se dívka z centrály, když se život Ziny vrátil do normálních kolejí.

„Mám a nemám,“ smála se srdečně. „Všichni jsou mými dětmi, i když ve skutečnosti mám pouze jediného syna a dvě dcery. Ti ostatní, i dvě z vnoučat, která mne navštívila, to jsou děti mých přátel, spolupracovníků. Dvě děti — ještě maličké — ztratila jsem i s manželem ve Velké vlastenecké válce, zabili je nacisté. Za ně jsem získala desítky dětí jiných, dětí, které mne miluji a které mi přes mé stáří vrátily zdraví a novou sílu do tvůrčí práce. Za týden se k nim vrátím — a uvidíte, jak se ještě seperu s atomy v našem institutu …“

Moskva, Mir

(r. 1967, ant. „Kak ja byl velikanom“)

Je to již měsíc, co jsem pobýval v Tatrách, na chatě mého přítele Havelky, známého kybernetika. Postavil ji na samotě uprostřed krásné přírody, na skále nad Kriváňským jezerem, a já tak měl příležitost na klidné dokončení cyklu fantastických příběhů, za který jsem již obdržel zálohu v podobě malého turistického vrtulníku. Roboti-sluhové se mi postarali o jídlo a úklid, takže jsem měl možnost volně cestovat do říše fantazie.

Tatranské jaro bylo v plném rozpuku. Jezero sice bylo stále skryto pod vrstvou ledu, ale ve vzduchu už byla cítit vůně květin a lesní pryskyřice.

Automatické ohřívače dokonale přizpůsobily teplotu v pokoji, takže mohu pracovat celý den při otevřeném okně. Seděl jsem v rohu místnosti na levé straně okna — na psacím stole a malém stolečku byly navršeny hromady slovníků, vědeckých pojednání, časopisů, balíky popsaného i čistého papíru.

Pak přišel den, který přerušil na dlouhý čas můj klid a tvůrčí náladu. Slunce se sklánělo směrem k Praze, a pomalu přicházel večer. Rozsvítil jsem stolní lampu, když v tom něco zašumělo nad mojí hlavou.

Mládě orla, pomyslel jsem si. Už jednou zaletěl do mé pracovny, a i nyní jsem měl pocit, že slyším jeho křehká křídla. Tehdy jsem jej hned nevysvobodil, ale nejprve jsem si odvážného letce důkladně prohlédl. Teprve jeho zoufalá snaha po svobodě, kdy marně nalétal na okno, mě přiměla vypustit jej.

Nejasný šum se proměnil v klidné bzučení, a na rozložený papír, těsně před můj nos, slétlo maličké letadýlko. Bzukot se zastavil, a já ztuhnul překvapením při pohledu na nevídaný aparátek.

„Vida, nějakému modeláři uletěla jeho hračka,“ bylo první, co mne napadlo. „Ale jak mohlo vyletět tak vysoko?“

Natáhnul jsem ruku, abych si tu bizardní věcičku prohlédl, ale v tu chvíli se otevřely dveře letadla a z něj postupně vystoupila na stůl jakási pupkatá osůbka ve skafandru připomínající vzhledem žabku — na ramenou odulou hlavu, ohromná kukadla a křivé nožky.