Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

Pionýr Jirka má dnes slavný den. Letí s tatínkem do Ostravy.

Letadlo se rozjíždí po startovací ploše, přidává na rychlosti — a již se vznáší nad letištěm.

„Když jsem byl takový jako ty, ani se mi o takových vymoženostech nezdálo,“ říká tatínek a usmívá se. „Kdepak tenkrát letadla! Na ulici se jednou za uherský měsíc objevilo směšné primitivní auto …“

Jirka se dívá z okna na pole, lesy a vesničky — a přemýšlí.

„Rád bych věděl, jak bude svět vypadat, až budu tak velký jako ty,“ otočil se najednou na tatínka. „Jaká letadla budou lítat, jaké vlaky budou jezdit, prostě co bude na světě nového. Pověz mi o tom, vždyť jsi inženýr a vyznáš se v technice …“

„To je pravda, jsem inženýr, ale nejsem prorok. Ale počkej, něco ti přece jen řeknu. Vždyť už dnes máme před sebou náznaky budoucnosti.

Slyšel jsi přece o atomové energii. Ta nám otvírá výhled do budoucna. Již dnes vědci a technici řeší otázku, jak využít této obrovské energie ve prospěch lidstva. Jsou již postaveny první pokusné atomové elektrárny, které atomovou energii přeměňují v elektřinu. Jedna taková elektrárna je dokonce umístěna na lodi a pohání ji.

Zatím ještě nemůžeme počítat s tím, že by atom přímo poháněl letadla, auta a vlaky, protože uvolňování atomové energie stále ještě vyžaduje složitého a těžkého zařízení, které by žádné naše letadlo neuneslo. A proto dnes vědci zkoumají otázku, jak pohánět tyto dopravní prostředky elektřinou, vyrobenou v atomové elektrárně. Nedávno udělali nový, úžasný objev: je možné přenášet elektřinu do dálek přímo, vzduchem a ne po drátech. Až bude tato otázka vyřešena, otevřou se před námi nebývalé možnosti.

Představ si, že jdeš po silnici a díváš se na zvlněné obilí. Najednou se před tebou objeví zvláštní stroj. Motory nejsou slyšet — a za sklem řídicí budky není nikoho vidět …

Nad strojem je upevněna válcovitě prohnutá ocelová deska, lesklá jak zrcadlo. A to je budoucí kombajn. Nikde nevidíš elektrické vedení ani kabel. Co pohání stroj? Rozhlédneš se lépe. V dálce stojí vysoká konstrukce s velkými parabolickými talíři, které jsou umístěny nahoře.

A z těchto talířů dolétá sem neviditelný úzký proud elektrické energie, kterou zachycuje ocelová deska nad kombajnem. A jak je možné, že stroj jede bez řidiče? Je řízen z dálky, z dispečerské ústředny strojní stanice.

Jdeš dál. Proti tobě tiše přijíždí auto. Zastavuje. Vystupuje z něj usměvavý řidič.

„Vy berete také elektřinu pro pohon auta támhle z té věže?“ ptáš se ho.

„Ne, můj stroj napájí elektromagnetický kabel pod silnicí,“ vysvětluje řidič ochotně.

A teď se, Jirko, podíváme ještě kousek dál do budoucnosti. Raketová letadla, která doletí z Moskvy do Pekinu za půl hodiny, jsou už běžnou věcí.

Představ si, že sedíš u televisoru, který ti barevným a plastickým obrazem vypráví o novinkách budoucnosti.

Hlasatel říká, že vědci již rozřešili otázku využití atomové energie pro raketová letadla. A jedno z nich se objevuje na obrazovce. Vypadá spíše jako obrovský doutník než letadlo. Klidně sedí na šikmém mostě, který je jistě rozjezdovou dráhou. Najednou vzadu vyšlehnou plameny a raketa se dává do pohybu. Ještě štěstí, že ji televisní kamera sleduje, jinak by se brzy ztratila z dohledu.

Letí stále rychleji.

Zanedlouho dosahuje stratosféry. Teď se vyrovnává a letí téměř rovnoběžně s povrchem Země. Ve spirále obletí zeměkouli, a když dosáhne rychlosti 11 km za vteřinu, odpoutá se od ní úplně.

Letí nekonečným černým prostorem, který je vzduchoprázdný a neklade jí tedy žádný odpor.

Rychlost rakety stále roste — až konečně přistává na Měsíci.

Cestující v kaučukových skafandrech vyskakují ze dvířek. Ale ouha!

Odrážejí se od ploché skály a vyskakují do výše. Proč to? Nu zapomněli, že přitažlivost na Měsíci je šestkrát menší než na Zemi a že tedy cestující jsou zde šestkrát lehčí …

A teď se, Jirko, vrátíme zpět na Zemi. I zde je mnoho nového. Inženýři zkonstruovali právě raketový vrtulník, který startuje pomoci vrtulí. Ve výšce je však zastavuje a letí prostorem jako střela. A pak opět pomocí vrtulí kdekoliv klidně přistává.

Jinde zase prorážejí inženýři tunel pomocí úžasně silných elektromagnetických vln. A opět jinde zhotovují vědci ve svých laboratořích umělé potraviny …

Už není válek, už není vykořisťování člověka člověkem. Lidstvo vítězí nad přírodou. Na Sahaře rostou pomeranče, na severním pólu kvetou květy …“

Tatínek se zasmál.

„Zasnili jsme se, viď, chlapče. Ale je to tak krásné, snít o budoucnosti. Vždyť ta budoucnost před tebou je krásná. Taková, o jaké jsme si teď povídali …“

V čele kabiny se rozsvítil nápis: „Připoutejte se — nekuřte.“

Letadlo přistává …

Jak jsem vám již oznámil, přípravy na Měsíci se poněkud zdržely. Hrozilo nebezpečí, že k desáté planetě se nedostaneme včas Zdrženi zavinila vážná porucha ve výrobním středisku Galileo Galilei v měsíčních Apeninách. Montážní halu zasáhla vlna zemětřeseni. Obrovský graviplán zůstal naštěsti neporušen. Hermetické stěny vyrobní haly byly brzy opraveny a obsah kyslíku v prostorách střediska byl doplněn ze zásob.

Na letiště v kráteru Archimedes byl graviplán dopraven jen s dvouhodinovým zpožděním.

Atomové hodiny na palubě graviplánu ukazují přesně 16.00 moskevského času. Automatická datumka oznamuje 4. říjen roku 2057.

Graviplán tiše, bez jediného šelestu, opouští plochu letiště a vznáší se k hvězdné obloze. Veliký kráter Archimedes se vůčihledně mění v kroužek, jak jsme ho znali z pozorování dalekohledem, než jsme zakotvili na Měsíci.

Na videofonu v mé kabině se objevuje tvář kapitána výpravy Zacharčenka.

„Přátelé,“ hovoří ke všem členům posádky. „Prožíváme slavné okamžiky, slavné výročí, svátek všeho lidstva.

Právě před sto lety člověk odvážnou rukou poprvé sáhnul do vesmíru a vytvořil první umělé nebeské těleso. Před sto lety vypustili sovětští vědci první družici Země. Na počest tohoto nesmrtelného vítězství startuje dnes naše letadlo na let do vesmírných dálek k zářícímu Síriovi, aby vydobylo pro člověka další vítězství nad vesmírem. Čest hrdinům, kteří před sto lety začali tuto pouť. Čest všem pracovníkům vědy, kteří po staletí připravovali člověka na tento slavný okamžik.“

Uvědomil jsem si, oč mohutnější musely být dojmy těch, kteří před sto lety s úžasem sledovali, jak se otevírají dveře do vesmíru; jak se tisíciletý sen člověka mění ve skutečnost. Skoro jsem těm lidem z roku 1957 záviděl. Prožívali velikou dobu historie lidstva.

Náš graviplán, nazvaný na počest prvního vítězství „Sputnik I“, se rychle vzdaloval od Měsíce. Atmosféra matičky Země v záři slavnostních ohňostrojů světélkovala jako svatozář.