Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

„Naše hutě by lidé z poloviny dvacátého století nepoznali,“ dodává hrdě jedna z dívek.

„A naše vysoké a martinské pece vypadají docela jinak než tenkrát. Složitá výroba oceli i jiných kovů byla podstatně zjednodušena, dík atomové energii. Čisté kovy těžíme z rudy celkem jednoduchou cestou. Celý proces řídí automatický kontrolor, který bdí nad kvalitou kovu. I když nám ocel stále ještě prokazuje dobré služby, vyrábíme v našich hutích mnoho nových kovů, které nevytvořila příroda, ale člověk. Naše nové kovy dosahují tvrdosti démantu a snesou obrovské žáry.

Všechny obydlené krajiny Měsíce měníme v obrovskou pec, ve které se taví nejvzácnější materiál pro stavbu meziplanetárních korábů. V měsíčních halách dokončují právě montáž obrovského letadla, ve kterém se člověk odváží poprvé proniknout mimo naši sluneční soustavu. Kov pro letadlo vyrobily naše Měsíční hutě,“ dodal hrdě.

„A co válka?“ zašeptal jsem. Všichni se na mne podívali nanejvýš udiveně.

„Válka? S kým? A proč? Nespadl jste sem náhodou z minulého století anebo z Neptuna? Máme dnes jiné starosti a není jich málo; bojujeme o vesmírné prostory. Zkoušíme život na Venuši, na Marsu a na jiných planetách. Řešíme tajemství vzniku života. Z mořských hlubin a z hloubi země vytahujeme na světlo minulost lidstva. V nekonečných prostorách odhalujeme zákony planet, sluncí a celého vesmíru. Nesmyslný boj člověka s člověkem nahradily bitvy s přírodou. Proč bychom se vzájemně nesnášeli? V komunismu má každý co potřebuje. Celé lidstvo žije v blahobytu. Tvůrčí práce se pro všechny stala smyslem života. Pracovní doba se nám sice zkrátila, dík moderní vědě a technice, ale pracujeme stejně Intenzivně, protože právě věda a technika nemůže nikdy ustrnout na místě. Někdo přece musí konstruovat a vyrábět nové automaty a myslící stroje…“

Můj syn Honzík mě konečně pozval na malou procházku. Byla to vlastně projížďka v přepychovém automobilu z umělých hmot, který poháněla atomová energie. Právě, když mi Honzík začal vyprávět o svých dobrodružstvích na cestách vesmírem, o podivuhodných krajinách na Venuši a Marsu, proměnilo se mi najednou sedadlo vozu v červenou lavičku v parku.

Malý Honzík mě tahal za rukáv: „Táto, ty spíš?“

„Co tě napadá, jenom jsem trochu snil,“ pohladil jsem ho po světlých vlasech.

Byl to však opravdu jenom sen?

Ne! Byl to výlet do budoucnosti našich dětí.

Výlet, na jehož vylíčení nám nestačí barvy. Protože budoucnost překoná nejbujnější sny. Už dnes se její obraz rýsuje v našich továrnách a laboratořích…

Měsíční krajina s ornamentem drobných kráterů na mírné zvlněné rovině, na nedalekém obzoru pilka ostře osvětlených skalisek — a nad nimi obrovská koule v modravém závoji, nehybně stojící uprostřed jasných hvězd — takový byl výhled z pokojíku Ziny Alexandrovny. Domov byl tolik vzdálen, a přece ji tu nebylo teskno. Celičkou vlast s rodnou Moskvou měla neustále před sebou jako na dlani. V měsíčním sanatoriu měla plno přátel mezi pacienty i lékaři. A s dětmi na Zemi mohla denně hovořit pomoci kouzelné moderní techniky. Ačkoliv den trvá na Měsíci čtrnáct dnů a stejně tak dlouho noc, žila podle pozemského kalendáře, jak ani jinak nemůže žít člověk zrozený na planetě.

Přísný denní pořádek porušila až dnes. Spala přes den — podle moskevského času — a sám ošetřující lékař ji probudil třicet minut před půlnoci, aby se mohla připravit na zítřejší oslavu svých sedmdesátých narozenin.

Lehce vyskočila z postele — budiž stokrát pochválena malá tíže na Měsíci — a sedla si do pohodlného křesla se vzduchovými polštáři. Studené odražené světlo prokreslilo její ušlechtilou tvář a do vlasů nalilo světélkující stříbro.

Zina Alexandrovna seděla v pokoji sama. Místní gratulanti přijdou až ráno. Očima bloudila po velikém glóbu a v duchu cestovala s nimi.

„Co asi teď dělá Váňuška?“ zašeptala při pohledu na Beringovu úžinu. Temná hladina Tichého oceánu, místy počmáraná mračny, se oslnivé leskla nedaleko Kamčatky. Slunce ozařovalo Sovětský svaz až po Bajkal, kde pozemská noc ustupovala rychlostí hodinových ručiček. Nad Moskvou ještě vládla neomezeně. Veliké město probleskovalo přes mračný závoj jako matná hvězdička.

Blížila se půlnoc. Zina Alexandrovna se upřeně dívala na Moskvu a její srdce bilo stále hlasitěji. Marně přemáhala vzrušení.

Atomové hodiny tiše oznamovaly 24 hodin moskevského času.

Matná hvězdička náhle vzplanula jako nová hvězda. Nepřidružila se k těm miliónům na obloze; zářila nad rodnou planetou, nad rodnou Moskvou. To člověk rozžehl slunce, své vlastní, umělé slunce.

Po tváři, protkané sítí vrásek, se skutálela slza. Chladná a skoro osvěžující. Zina Alexandrovna se sklonila k videofonu a chvějící ruku položila na červené tlačítko. Na jedné z obrazovek se objevila dívčí tvář.

„Mášenko, pěkně prosím…“

„Já vím, maminko, chcete Moskvu, Institut vysokofrekvenčních proudů. Umělé slunce je nádherné, také gratuluji Vasiliji Petroviči — a dovolte mi, maminko, abych vám mohla jako první popřát k vašim narozeninám všeho nejlepšího.“

Zina Alexandrovna se usmála a mírně se uklonila místo díků.

„Maminko, vidělas?“ zvolal asi pětatřicetiletý muž, sotva jeho snědý obličej vystoupil z obrazovky.

„Viděla, chlapče, udělal jsi mi velkou radost. Pořád se jenom divím, jak je to možné, že jste slunce rozžehli zrovna dnes. Vždyť je docela všední den.“

„Je to pouze zkouška, první zkouška,“ omlouval se muž na obrazovce. „Museli jsme tu nádhernou věc nejprve vyzkoušet. Co kdyby nám třeba selhala zrcadla vysokofrekvenčních stanic? Na moji žádost zvolila Akademie právě dnešní noc pro generální zkoušku. Hlavní věc, že všechno klape podle propočtů. Je to přece prosté, maminko …“

„Já vím, Vasjenko, vím, a mockrát ti děkuju, jsi hodný chlapec.“

„Nezlob se, maminko, musím běžet do centrály, volají mne,“ přerušil náhle Vasilij rozhovor.

„Je pořád stejný. Spěchá, spěchá — i na blahopřání k narozeninám zapomněl …“ Tváři Ziny Alexandrovny přelétl spokojený úsměv.

Zeměkoule nad obzorem se pomalounku otáčela, až hranice mezi světlem a stínem se přiblížila k Moskvě. Moskevská hvězda pohasla.

Pokoj Ziny Alexandrovny byl již zaplněn kyticemi nádherných květin, vypěstovaných v lunariu ozdravovny a nedaleké observatoře. Přinesli je gratulanti.

Pravidelné letadlo z Moskvy přivezlo v osm hodin ráno gratulanty nejvzácnější — pět vnoučat. Vhrnula se do pokoje jako povodeň.

„To jsme rádi, že jsi už zdravá, babičko,“ spustil bez pozdravu ten nejmenší, černooký Míťa. „Soudruh učitel nám vyprávěl, že rakovina byla do nedávna hroznou a skoro nevyléčitelnou nemocí a že teprve lety do vesmíru …“ Svoji úvahu nedokončil. Pohoršená Máša ho dloubla loktem do zad.

„To je strašné, babičko, jak ten Míťa je pořád upovídaný,“ řekla rozpačitě. „Celou cestu se připravoval, jak ti bude vyprávět o tatínkovi, — o strýci Váňovi, zatím tohle.“

Zina Alexandrovna pohladila Míťu po neposlušných vlasech.