Vladimír Babula - Puls Nekonečna …a jiné povídky

Měsíc i rodná planeta se brzy změnily v blikající hvězdičky. Utonuly ve vesmírném moři.

Sputnik I ohromnou rychlostí uháněl k Venuši a nám se zatím zdálo, že stojíme na místě. Jen Slunce zářící z černé oblohy se sotva znatelně zvětšovalo. Klidně si hrálo s koronou a ani možná netušilo, že pohání naše letadlo svou přitažlivostí. Co je pro slona nepatrný mravenec?

Zastávka na Venuši byla krátká. Předání zásob a pošty posádce na observatoři a vědecké výpravě, několik milých slov a dárků a opět vzhůru do vesmíru. Cesta je daleká a času není nazbyt.

Sté výročí třetího sovětského Sputniku jsme oslavili společně s vědci usídlenými na Marsu.

Nový rok 2059 nás zastihl v meziplanetárním prostoru.

Na obrazovkách astrotelevizorů zablikal pojednou nepatrný puntík, který rychle vyrůstal v desátou planetu.

Je druhého ledna roku 2059. Planetu Sen sledujeme již pouhým okem. Vyplouvá z věčné noci jako opravdový sen. Kovová stěna posledního stupně rakety se oslnivě leskne v záři Slunce, jako by právě teď vyšla z dílny člověka. A antény na špici jako tykadla stále ještě ohmatávají prostor.

Náš graviplán bok po boku letí s první umělou planetou naší sluneční soustavy.

Všichni s mlčenlivým úžasem pozorujeme první kus hmoty důmyslně zpracovaný člověkem a vržený právě před 100 lety do vesmíru. První kus hmoty v historii člověka i vesmíru. Věčný pomník velikosti lidského ducha.

K tomuto pomníku jsme se dnes přišli poklonit. Dnes, 2. ledna 2059, přesně sto let po jeho vzniku. Dnes, kdy chceme na mnoho let opustit naši sluneční soustavu…

Stojím vedle kapitána v řídicí kabině. Díváme se na otáčející se Sen. Na lesknoucí se stěně se objevil znak Sovětského svazu.

Dveře našeho graviplánu se pomalounku otevřely a do mezihvězdného prostoru vypluli tři vědci ve skafandrech, Shapley, Smith a Valette. V rukou drželi veliký věnec, jehož lístky blikaly v sluneční záři jako měsíc na hladině rozčeřeného jezera.

S údivem jsem se podíval na kapitána.

„To je mé překvapení,“ odpověděl s úsměvem na mou nevyslovenou otázku. „Je to náš dar k stoletým narozeninám. Věnec vytepaný z pozemského zlata, z měsíční platiny, z marťanského wolframu a ze stříbra nalezeného na Venuši. Spojen je vzácnými kovy ze Saturnu, Uranu, Neptuna a Pluta. Všechny tyto planety zdraví svou nejmladší stoletou sestřičku…“

Vědci ve skafandrech zatím upevnili věnec na špici planety, právě tam, kde ve schránce je ukryta sovětská vlajka. Na stěnu rakety napsali datum a vrátili se do letadla.

Škoda, že tu s námi nemohli být ti, kteří tento zázrak vytvořili. Že tu s námi nestál Jan Neruda, Jules Verne a tisíce dalších, kteří snili tento skutečný Sen. Náš obrovský mezihvězdný koráb by byl malý pro všechny ty, kteří pro tento Sen žili, bojovali a umírali. Giordano Bruno byl upálen. A Galileo Galilei, veliký génius lidstva, musel ve svých sedmdesáti letech opustit tento Sen a poníženě prohlásit:

„Já, Galileo Galilei, 70letý, kleče před vámi, nejvznešenějšími a nejdústojnějšími pány kardinály, generálními inkvisitory veškeré křesťanské obce proti kacířské zlovůli, přísahám, že jsem vždy věřil každému článku, který církev římská hlásá, káže a kterému učí. Ačkoli mi bylo naznačeno, že moje nauka odporuje Písmu svatému, přece jsem napsal a vytiskl knihu, ve které jednám o téže nauce, nyní zavržené, a ve které jsem s velikým úsilím sebral doklady na její podporu; to jest hlásal jsem a věřil, že Slunce je středem vesmíru a nehýbá se. Odpřísahám, proklínám a zatracuji řečené bludy a kacířstva…“

Dnes, tváří v tvář pomníku vítězství nad temnotami vesmíru, vzpomínáme s vděčností těch, kteří se směle postavili proti temnu církevnímu, aby pro lidstvo vybojovali světlo pravdy, aby lidstvu ukázali konečný cíl — vesmír.

Pro 106. ročník Pionýra napsal Vladimír Babula, vnuk spisovatele fantastických románů Vladimíra Babuly

Narodil se nám kluk. Maminka se s ním na procházkách chlubí, protože je to opravdu hezký kluk. V touž dobu se našim sousedům narodila holčička. Maminka se s ní chlubí, protože je to opravdu hezká holčička…

Stejné štěstí prožíváte i vy a vaši sousedé. Každým rokem přichází mezi nás desetitisíce hezkých holčiček a chlapců. A člověk si v tom denním shonu ani neuvědomuje, že jsou to poutníci do třetího tisíciletí. Do komunismu.

První slovo, které náš Honzík vypravil z úst, bylo AUTO. Co řekla sousedovic Markétka, to nevím. Ale rádi si spolu hrají na dospělé. Honzík lítá jako pilot tryskového letadla, prostě v tučku a Markétka je lékařkou na severním pólu. Nebo Honzík pluje v ponorce a Markétka staví nádherný palác na Petříně.

A já si v duchu hraji s nimi. Mám ovšem bujnější fantazii než naši malí poutníčkové a také jasněji vidím do jejich budoucnosti. Sedím v parku a dívám se, jak vykračují podle šňůry, a najednou s nimi sedím na novoroční slavnosti roku 2000.

Do okna nám svítí veliká hvězda, vlastně skoro měsíček. Právě z této hvězdy se před chvílí vrátil náš Honzík. Je to už padesátiletý muž, ale vypadá opravdu mladě. I Markétka je pořád ještě roztomilá dívenka. Nevrátila se z Petřína, kde v dětství rozestavěla palác, ale z velké továrny, kde pracuje sama. Ano, opravdu sama v celém závodě…

Maruška, Karlík. Pepík, Olga, Zuzka, kteří před padesáti lety pochodovali podél šňůry po parku, sedí tu s námi.

„Co je nového na naší Zemi?“ ptám se Honzíka, ačkoliv se právě vrátil jako kapitán letadla z umělé družice.

„Sahara se už začíná zelenat, hlavně podél kanálů,“ povídá Honzík. „Umělé slunce v Arktidě a teplý proud od Beringovy úžiny zatlačily ledovce na dvě stě kilometrů od severních hranic Sovětského svazu. Výprava za potopenou Atlantidou křižuje v oblasti Kapverdských ostrovů.“

„A co sopka Tenerifa na Kanárských ostrovech? Ještě zlobí?“

„Už se uklidnila. Zřejmě se podařilo vytvořit boční krátery a uvolnit její přebytečnou sílu.“

Světélkující noční Praha se najednou rozzářila jako v poledním slunci.

„Podařilo se to!“ zajásala Věra.

Na moji němou otázku vysvětluje:

„Vytvořili jsme nad Prahou umělé slunce, žádný zázrak. Pouze naše vysokofrekvenční stanice začaly nad město vysílat elektromagnetické paprsky, které rozžhavily molekuly dusíku a kyslíku. Tyhle vysokofrekvenční paprsky, to jsou pašáci. Jenom letos za nás provrtaly pět tunelů. Tři pod Alpami, dva podmořské, spojující evropskou pevninu s Anglií a s Irskem.“

„Každý chválí svůj krám,“ usmál se Lojza. „Vy jste rozsvítili slunce nad Prahou a naše slunce hoří a hřejí ve všech termonukleárních elektrárnách. Podařilo se nám dokonce vytvořit, tak malé sluníčko, že se vejde do auta nebo do motorky a uhání s tebou po světě.“

„To je sice krásné, ale my máme za sebou také pěknou řádku úspěchů,“ ohrazuje se Markétka. „Kde se vyrábí reaktory pro vaše sluneční elektrárny? Kde se rodí auta, atomové lodě a meziplanetární letadla? Kdo vyrábí krásné látky, oděvy a boty? My — naše automatické továrny, naše kovové ruce a elektrické mozky.“