Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Ředitel jakoby bezděčně napřáhl ruku, stiskl elektrické tlačítko, přičemž bubnoval prsty na stole, a ustrnul: v prázdné budově by se normálně rozlehlo prudké zazvonění. Ale tentokrát se nic neozvalo a knoflíkbezvládně zapadl do desky stolu.

Tlačítko nefungovalo, zvonekbyl porouchaný!

Rimského úskokVarenuchovi neušel. Administrátor sebou škubl, v očích mu vzplanuly zlostné ohníčky a zeptal se: „Proč zvoníš?”

„Ze zvyku,” hájil se přidušeně ředitel, odtáhl ruku a zeptal se na oplátku nejistě: „Co to máš na tváři?” „Vůznadskočil na nějakém hrbolu a já se uhodil o kliku dveří,” objasňoval Varenucha a uhnul očima. Lže! blesklo hlavou řediteli. Vtom vykulil oči a divoce zíral na opěradlo křesla. Za křeslem na podlaze se zkřížily dva stíny, jeden tlustší, černější, druhý tenký a šedý. Zřetelně se rýsovalo opěradlo a špičaté nohy křesla, ale chyběl stín Varenuchovy hlavy a pod křeslem nebyly vidět nohy. Nevrhá stín! vykřikl v duchu zoufale Rimský a cítil, jakmu drkotají zuby. Varenucha se podezíravě ohlédl, sledoval pohled Rimského a došlo mu, že je odhalen. Vstal (totéž učinil ředitel), ustoupil o krokod stolu a sevřel v rukou aktovku. „Dovtípil ses, posero! Vždycky ti to myslelo,” vpálil se zlostným úšklebkem řediteli přímo do obličeje, pakuskočil ke dveřím a bleskurychle je zaklapl. Rimský se beznadějně rozhlížel a couval k oknu, které vedlo do parku. Vtom spatřil v měsíční záři tvář nahé dívky, přitisknutou ke sklu, a dále obnaženou ruku, která se protáhla špehýrkou a pokoušela se otevřít spodní zastrčku. Horní už byla otevřená. Měl pocit, že světlo stolní lampy slábne a psací stůl se začíná naklánět. Zalil ho ledový pot, ale naštěstí se ovládl natolik, že neupadl. Neměl sílu vykřiknout, a takalespoň zašeptal: „Pomoc!” Varenucha hlídal u dveří, poskakoval a co chvíli zůstal trčet ve vzduchu a klátil se. Zkroucenými prsty ukazoval na Rimského, syčel, pomlaskával a mžoural na dívku v okně. Ta nemeškala: bleskurychle vstrčila hlavu do špehýrky, natáhla ruku jakmohla nejdál, nehty se snažila uvolnit zástrčku a viklala rámem. Ruka se jí prodloužila, jako by byla z gumy, a pokryla se mrtvolnou plísní. Konečně se mrtvé s nazelenalými prsty podařilo odsunout zástrčku a okno povolilo. Ředitel slabě vykřikl, přitiskl se ke zdi a chránil se aktovkou jako štítem. Bylo mu jasné, že to znamená jeho konec. Okno se prudce rozlétlo dokořán, ale místo svěžího nočního vzduchu a vůně lip pronikl dovnitř sklepní pach. Mrtvá se vyhoupla na římsu a Rimský rozeznal rezavé skvrny na jejích prsou. Vtom se ozvalo z nízké budovy za střelnicí v parku, kde se chovalo pro účely Varieté cvičené ptactvo, nečekané a veselé zakokrhání. To křiklavý kohout hlásal z plna hrdla, že k Moskvě se žene od východu úsvit. Dívka se divoce, zuřivě zašklíbila, přidušeně zaklela a Varenucha u dveří zavřeštěl a svalil se na zem. Když kohout zakokrhal podruhé, mrtvá zaskřípala zuby a její zrzavé vlasy se zježily. Při třetím kokrhání se otočila a vylétla ven.

Administrátor se vznesl do vzduchu a jako letící amorekplul pomalu nad Rimského psacím stolem k oknu. Bývalý Rimský, teď stařec s vlasy bílými jako sníh, se rozběhl ke dveřím, odemkl a upaloval po tmavé chodbě. V ohybu pod schodištěm s úzkostným zasténáním nahmatal vypínač a rozsvítil. Na schodech roztřesený a vyděšený stařec upadl, protože se mu zdálo, že se na něj shora řítí Varenucha. Seběhl dolů a uviděl vrátného, který pochrupkával na židli vedle pokladny ve vestibulu. Proplížil se kolem něho po špičkách a vyběhl hlavním vchodem. Na ulici si ulehčeně oddechl a vzpamatoval se natolik, že si sáhl na hlavu a napadlo ho, že zapomněl v kanceláři klobouk. Rozumí se, že se pro něj nevrátil, ale přeběhl širokou ulicí na protější roh, kde u kina slabě blikalo načervenalé světlo. Za okamžikuž byl na místě, sotva dechu popadal. Měl štěstí — taxíkbyl volný. „KLeningradské střele, dám spropitné,” vyhrkl a těžce oddechoval, ruku na srdci. „Jedu do garáže,” odsekl nenávistně šofér a odvrátil se. Rimský otevřel aktovku, vytáhl padesát rublů a podal je šoférovi otevřeným okénkem. Za pár vteřin už taxíkletěl jako vichr po okruhu Sadové. Zákazníkposkakoval na sedadle, jakse vůzotřásal, a ve střepu zrcátka, připevněného nad předním sklem, pozoroval střídavě taxikářovy rozzářené a svoje nepříčetné oči. Před nádražní budovou vyběhl z taxíku a zavolal na prvního muže v bílé zástěře s kovovým štítkem: „Jednu první třídu, dám třicet,” a vylovil z aktovky hrst zmačkaných bankovek. „Když nebude první, vezmi druhou, v nejhorším třetí!” Muž s kovovým štítkem pohlédl na osvětlené nádražní hodiny a vytrhl mu peníze z rukou. Za pět minut zpod skleněné nádražní kupole vyjel rychlíka zmizel ve tmě zároveň s Rimským.

Není těžké uhodnout, že tlouštíks brunátným obličejem, nový obyvatel stodevatenáctky, nebyl nikdo jiný než Nikanor Ivanovič Bosý. Pravda, k profesoru Stravinskému se nedostal hned, protože předtím dlel na jiném místě, odkud si zachoval jen matné vzpomínky: utkvěl mu všehovšudy psací stůl, skříň a pohovka. Když s ním na zmíněném místě zapředli debatu, dělaly se mu z rozrušení a návalů krve mžitky před očima a celý rozhovor vyzněl podivně a zamotaně, přesně řečeno vůbec nevyzněl. První otázka, kterou mu položili, byla:

„Jste Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy v domě č. 302b v Sadové ulici?” Nikanor Ivanovič se hrozivě rozesmál a odpověděl doslova takto: „Nikanor? Ovšemže se jmenuju Nikanor, jakby ne! Ale jakýpakjá jsem předseda, krucinál?” „Jakto?” zeptali se s přimhouřenýma očima.

„To máte tak,” vysvětloval. „Jestliže jsem předseda, měl jsem hnedka uhodnout, že to je ďábel. Ale takhle? Měl rozbité brejle a na sobě hadry — copakmohl dělat nějakýmu cizinci tlumočníka?” „O kom to mluvíte?” vyptávali se.

„O Korovjevovi přece! Usadil se u násv bytě č. 50. Poznamenejte si — Korovjev! Měli byste ho okamžitě zatknout.

Pište schodiště číslo šest! Tam ho najdete.” „Odkud máte dolary?” vyzvídali dobrosrdečně.

„Jakje Bůh všemohoucí nade mnou,” dušoval se Nikanor Ivanovič, „nikdy jsem neměl v ruce cizí peníze. Ani nevím, jaktakové valuty vypadají. Pánbůh mě po zásluze trestá za moje hříchy,” pokračoval procítěně, střídavě si zapínal a rozpínal košili a přitom se křižoval. „Ano, bral jsem, přiznávám. Bral jsem, ale naše, sovětské! Přiděloval jsem byty za úplatu, nezapírám. Náš tajemníkProležněvje taky pěknej syčák! Říkám to na rovinu, že v naší správě sedí samí zloději… Ale cizí valutu — nikdy!” Na žádost, aby ze sebe nedělal šaška a raději vysvětlil, jakse dostaly dolary do světlíku, Bosý klesl na kolena, sklonil se a otevřel ústa, jako by chtěl spolknout čtverec parkety. „Jestli si přejete,” brebentil, „budu jíst třeba parkety, abych vám dokázal, že jsem cizí valuty nebral! Ale Korovjevje zloduch!”

Každá trpělivost má svůj konec, a takmu od stolu připomněli zvýšeným hlasem, že je načase mluvit logicky. Vtom se v kanceláři, kde stála vzpomínaná pohovka, rozlehl divoký řeva náš předseda vyskočil, jako když ho píchne:

„Tamhle! Za skříní! Podívejte, jakse šklebí… A ten skřipec… Chyťte ho! A dejte vykropit místnost!” ječel jako pominutý. Krve by se v něm nedořezal, jakbyl bledý, a třásl se jako osika. Kreslil ve vzduchu kříže, běhal ke dveřím a zpátky, drmolil nějakou modlitbu a nakonec začal plést páté přesdeváté. Ukázalo se, že není schopen rozumné řeči. Odvedli ho do odlehlé místnosti, tam se částečně utišil a jenom se modlil a povzlykával. Přirozeně, hned zajeli do Sadové a prozkoumali byt č. 50. Ale žádného Korovjeva tam nenašli a níkdo v domě ho neviděl ani neznal. Byt, dříve obývaný nebožtíkem Berliozem a Lotrovem, který odjel do Jalty, byl prázdný a v pracovně klidně visely na skříních neporušené voskové pečeti. S tímhle zjištěním odjeli ze Sadové a zároveň s nimi nic nechápající, zdrcený tajemníkdomovní správy Proležněv. Večer odvezli Nikanora Ivanoviče na kliniku ke Stravinskému. Tady natolikvyváděl, až mu museli píchnout injekci podle Stravinského receptu, a teprve po půlnoci ve stodevatenáctce usnul a občastěžce, trpitelsky vzdychal ze spaní. Postupně se mu ulevilo. Přestal se převracet z boku na boka sténat a začal lehce, pravidelně oddechovat, takže ho nechali samotného. Zdál se mu sen, k němuž nesporně přispěly dojmy z uplynulého dne. Začalo to tím, jakho neznámí lidé se zlatými trubkami v rukou slavnostně přivádějí k velkým naleštěným dveřím.