Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Ivanoviče. A povzdychl si: „Jo, kdyby nebylo těch hus! Mám, kamaráde, v Lianozově miliónové husy… Bojím se, že beze mě chcípnou. Husa je bojovnej ptáka přitom křehkej, potřebuje ošetření… Kdyby nebylo těch hus! Puškinem mě nikdo neoblafne…” A znovu zavzdychal. Vtom se sál jasně rozzářil a ze všech stran se nahrnuli dovnitř kuchaři v bílých čepicích a se sběračkami v rukou.

Kuchtíci přivlekli kotel polévky a koš s nakrájeným černým chlebem. Diváci ožili. Veselí kuchaři se proplétali mezi divadelními fanoušky, nalévali polévku do miseka rozdávali chléb. „Jen si dejte, hoši,” volali, „a pakhezky odevzdejte valuty! Co byste tu zbytečně tvrdli? Že se vám chce žrát tuhle šlichtu! Doma byste si pořádně přihnuli a vůbec si dávali do nosu!” „Proč ty sestu vlastně usadil, tatíku?” vyptával se nenuceně Bosého tlouštíkkuchař s brunátným nosem a podával mu misku, kde v řídké tekutině plaval opuštěný kapustový list. „Nemám a hotovo!” vykřikl hrozivě Nikanor Ivanovič. „Žádné valuty nemám, chápeš?” „Že nemáš?” zaduněl kuchařůvvýhrůžný bas, „že nemáš?” opakoval příjemný ženský hlas. „Nemáš, nemáš,” zabručel nakonec smířlivě a proměnil se v Praskovju Fjodorovnu. Mateřsky třásla ramenem našeho pacienta, který hekal ze spaní. Kuchaři se rázem rozplynuli, divadlo s oponou se kamsi propadlo a Nikanor Ivanovič v slzách rozeznal nemocniční pokoj a dva muže v bílých pláštích. Nebyli to dotěrní kuchaři, kteří vnucovali lidem svoje rady, ale lékaři a s nimi Praskovja

Fjodorovna, která držela v ruce místo misky talířeks připravenou injekční stříkačkou, pokrytý gázou. „Co je to za pořádek,” stěžoval si trpce Bosý, zatímco mu píchali injekci, „když nemám, taknemám! Ať jim odevzdá valuty Puškin! Nemám a hotovo!” „Dobrá, dobrá,” chlácholila ho dobromyslná Praskovja Fjodorovna, „kde nic není, ani smrt nebere.” Nemocnému se po injekci ulevilo a usnul tvrdým bezesným spánkem. Ale jeho výkřiky vyvolaly neklid ve stodvacítce, kde se pacient probudil a začal hledat svou hlavu. Rovněž ve stoosmnáctce zneklidněl neznámý Mistr, se založenýma rukama teskně pozoroval měsíc a vzpomínal na bolestnou podzimní noc, poslední v jeho životě, na pruh světla pode dveřmi v jeho sklepním bytě a rozpuštěné ženské vlasy. Ze stoosmnáctky se vzrušení přeneslo po balkóně k Ivanovi, který se s pláčem probudil. Ale lékaři brzy uklidnili vyšinuté pacienty, takže všichni postupně usínali. Nejdéle to trvalo Ivanovi. Spánekho přemohl, až když nad řekou svítalo. Po léku, který se mu rozlil po celém těle, ho zaplavila uklidňující vlna. Cítil se lehký jako pírko a hlava se mu propadala do slastné dřímoty jako pod teplými závany větru. Poslední, co vnímal, bylo ptačí štěbetání v lese před úsvitem. Ale i to utichlo a Ivan ve snu viděl, jakuž se slunce sklání nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků…

Slunce už se sklánělo nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků. Jízda, která před polednem zkřížila prokurátorovi cestu, docválala k hebronské městské bráně, kde jí proklestili cestu davem vojáci kappadocké pěší kohorty. Rozprášili hloučky lidí, mezků a velbloudů a ala ostrým cvalem dorazila na křižovatku a zvedala sloupy prachu. Tady se sbíhaly dvě cesty: jižní, která vedla do Betléma, a severozápadní, jaffská.

Jezdci se pustili po severozápadní cestě. Kappadočtí stáli roztroušeni po kraji silnice a odháněli z ní karavany, které pospíchaly na svátky do Jeruzaléma. Za vojáky kappadockého oddílu se kupily houfy poutníků, kteří opustili svůj dočasný úkryt v pruhovaných stanech, rozložených rovnou na trávě.

Oddíl urazil asi kilometrovou vzdálenost, když předhonil druhou kohortu Bleskové legie, a po dalším kilometru dosáhl jako první úpatí Golgoty. Jezdci seskákali z koní. Velitel je rozdělil do čet, které obsadily celé úpatí nevysokého pahorku. Zůstal jediný volný přístup — od jaffské silnice. Zakrátko dostihla cíle i druhá kohorta, vyšplhala o něco výš a věncovitě obklíčila horu. Nakonec připochodovala centurie pod velením Marka Krysobijce. Vojáci šli ve dvou řadách po obou stranách silnice a uvnitř, s doprovodem tajné stráže, jeli na voze tři odsouzenci. Na prsou měli bílé desky s nápisem „zločinec a buřič” ve dvou jazycích — aramejsky a řecky. Za vozem s odsouzenci následovaly další, naložené čerstvě otesanými kůly a příčnými trámy, provazy, lopatami, vědry a sekyrami. Na těchto vozech jelo šest katů. Za nimi na koni centurio Marek, velitel jeruzalémské chrámové stráže a muž v kápi, se kterým se Pilát krátce radil v setmělé palácové komnatě. Průvod uzavíral řetězvojáků a za nimi se hrnulo asi na dva tisíce zvědavců, kteří se nezalekli pekelného žáru a toužili zhlédnout zajímavou podívanou. K nim se přidali zvědaví poutníci, které pouštěli vcelku bezobtíží na konec průvodu. Průvod, provázený slabými výkřiky hlasatelů, kteří stále ještě oznamovali, co před polednem provolal Pilát, se vklínil na Golgotu. Ala pustila všecky do druhé řady, a druhá centurie dovolila vystoupit nahoru pouze těm, kdo asistovali při popravě.

Pakrychlým manévrováním rozprášila davkolem pahorku tak, že se zvědavci octli mezi řetězem pěchoty shora a řetězem jízdy zdola a směli sledovat popravu jen mezi volně rozestavěnými hlídkami pěšáků. Od chvíle, kdy průvod stanul na úpatí kopce, uplynuly víc než tři hodiny. Slunce už se chýlilo nad horu, ale nesnesitelné vedro trvalo. Vojáci v obou řadách strádali horkem a umdlévali nudou. V duchu proklínali tři lotry a ze srdce jim přáli brzkou smrt. Malý velitel jízdy s oroseným čelem a v košili zčernalé potem střežil jediný volný průchod na úpatí kopce.

Občaszamířil k první četě, nabíral do dlaní vodu, hltavě pil a smáčel si turban. Když se mu ulevilo, znovu odcházel a krátkými kroky sem a tam měřil zaprášenou cestu, která vedla na pahorek. U pasu se mu houpal dlouhý meč a poklepával na kožené šněrování sandálů. Velitel se snažil ukázat vojákům příklad vytrvalosti, ale přece jen je litoval a dovolil jim zbudovat pyramidy z kopí zaražených do země a pokrýt je bílými plášti. Pod těmito stany se Syřané skrývali před neúprosným sluncem. Měchy se rychle vyprazdňovaly a jezdci z různých čet chodili po řadě pro vodu do úvozu pod kopcem, kde v řídkém stínu vyzáblých moruší skomíral v ďábelském horku zkalený potůček. Tady stáli znuděně vodiči koní, drželi za uzdu zkrotlá zvířata a lovili těkavý stín. Únava vojáků i nadávky na adresu zločinců byly pochopitelné. Prokurátorovy obavy, že by mohly v době popravvypuknout v nenáviděném Jeruzalémě nepokoje, se naštěstí nepotvrdily.

Míjela už čtvrtá hodina popravy a mezi dvěma řetězy vojáků, pěchotou nahoře a jízdou na úpatí hory, nezůstal proti všemu očekávání ani jediný divák. Slunce takspalovalo dav, až jej zahnalo zpátky do města. Za řetězem dvou římských centurií zbyli všeho všudy dva psi. Nikdo nevěděl, komu patří, ani jakse sem dostali. Také je trápilo horko, takže leželi s vyplazenými jazyky, těžce oddechovali a nevěnovali nejmenší pozornost zelenohřbetým ještěrkám, jediným bytostem, které se nebály slunce a rejdily mezi rozpáleným kamením a neznámým plazivým bodláčím. Nikdo se nepokoušel osvobodit odsouzence z rukou katanů ani v Jeruzalémě, zaplaveném vojskem, ani tady, na obklíčeném pahorku. Davse vrátil do města, protože na téhle popravě nebylo zhola nic zajímavého, a tam, v Jeruzalémě, už se konaly přípravy k nadcházejícímu svátečnímu večeru. Římská pěchota ve druhé řadě trpěla ještě víc než jízda. Centurio Krysobijce pouze dovolil vojákům, aby odložili přílby a ovázali si hlavu bílou rouškou namočenou ve vodě, ale přinutil je stát s kopím v rukou. Sám v podobné roušce, ale nesvlažené, suché, přecházel v blízkosti popravčí skupiny a neodepjal si ani lví tlamy z lisovaného stříbra, ani jílec s mečem a dýkou. Slunce do něho nemilosrdně pražilo, ale jemu to zřejmě nevadilo. Při pohledu na lví tlamy na jeho prsou přecházel zrak, protože stříbro jako by na slunci hořelo, takoslepovalo oči. Na Krysobijcově zohaveném obličeji byste marně hledali stín únavy nebo rozmrzelosti. Zdálo se, že tenhle obr je s to chodit sem a tam celý den, noc a další den — zkrátka takdlouho, jakvyžadují okolnosti. Chodit s rukama založenýma za těžký, kovem pobitý pás, střídavě přísně sledovat kříže s popravenými a řetězvojáků a lhostejně odhazovat špičkou huňatého koženého sandálu lidské kosti vybělené časem nebo drobné oblázky, které se mu připletou pod nohy. Muž v kápi se uvelebil opodál křížů na třínohé stoličce a strnul v blažené nečinnosti, jen občasz nudy rozhrábl proutkem písek. Řekli jsme, že za kordónem vojáků nezůstal jediný divák, ale takdocela to pravda není. Jeden vytrval, jenže ho nebylo odevšad vidět. Nestál na stráni, kde byl jediný volný průchod a odkud se dalo nejpohodlněji sledovat popravu. Krčil se na sráznějším a nepřístupnějším severním svahu zbrázděném výmoly a rozsedlinami, kde se v úžlabině zachytil vyprahlé, bohem proklaté půdy křivičnatý fíkovníka pokoušel se tu vegetovat. Právě pod tímhle keřem, který téměř neposkytoval stín, se krčil jediný divák, který se přímo neúčastnil popravy.