Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Sípavě dokazoval, že se utvrdil v boží nespravedlnosti, a proto odmítá dál věřit. „Jsi hluchý!” syčel. „Kdybysnebyl, uslyšel bysmě a skolil ho na místě!” Spřimhouřenýma očima čekal, kdy z nebe sjede bleska usmrtí jeho samého. Ale to se nestalo. Se zavřenými víčky chrlil dál k nebi jedovatá a rouhavá slova. Vykřičel své zklamání a volal, že existují jiní bohové a náboženství.

Ano, jiný bůh by nedopustil, aby člověkjako Ješua byl spalován sluncem na kříži. „Mýlil jsem se!” křičel chraplavě. „Ty jsi bůh zla! Nebo tě už docela zaslepil kouř z chrámových kadidelnic a tvoje uši už odvykly naslouchat a vnímají jen hlahol kněžských trub? Nejsi všemohoucí Bůh! Jsi černý bůh! Proklínám tě, bože lotrů, jejich vůdce a ochránce!” Vtom ucítil na tváři závan větru a cosi mu zašelestilo pod nohama. Znovu zadul vítr, Matouš otevřel oči a zpozoroval, že se všecko kolem změnilo. Nevěděl, má-li to přičítat svým kletbám nebo jiným okolnostem. Slunce zmizelo ještě dřív, než stačilo utonout v moři jako každý večer. Pohltil je bouřkový mrak, který se nezadržitelně a výhrůžně blížil od západu: měl bílé zpěněné okraje a černé kouřové břicho mu žlutavě zářilo. Občaszabrblal a vyplázl ohnivý jazyk. Náhle se zvedl vichr a hnal po jaffské silnici a vyprahlém údolí nad stany poutníků sloupy prachu.

Matouš ztichl a přemítal, nakolikblížící se bouře zasáhne do osudu nešťastného Ješuy. Při pohledu na ohnivé jazyky, které lízaly mrak, prosil Boha, aby bleskuhodil do Ješuova kříže. Kajícně vzhlížel k cípu modré oblohy, dosud nepozřené černí, kde si supi lehali na křídlo, aby ušli bouři. Napadlo ho, že se se svými kletbami nerozumně unáhlil: teď ho Bůh nevyslyší. Stočil pohled k úpatí hory a soustředil se na místo, kde stál rozptýlený jezdecký pluk. Zpozoroval, že se tam něco děje. Shora mohl dobře sledovat, jakvojáci pobíhají sem a tam, vytahují do země zaražená kopí a přehazují si přesramena pláště. Vodiči koní klusali po cestě a vedli zvířata za uzdu. Bylo zřejmé, že plukse chystá odtáhnout.

Matouš si chránil dlaní obličej před bodavým prachem, odplivoval si a úporně přemýšlel, co to znamená. Pohlédl vzhůru a rozeznal postavu v nachovém vojenském plášti, jakšplhá k popravišti. Srdce bývalého výběrčího daní se sevřelo radostnou předtuchou brzkého konce. Muž, který vystupoval na pahorek, byl velitel kohorty a právě přijel na koni z Jeruzaléma, provázen kurýrem. Utrpení provinilců trvalo už téměř pět hodin. Na Krysobijcůvpokyn se řetězvojáků rozestoupil a centurio vzdal tribunovi čest. Příchozí ho odvedl stranou a něco mu pošeptal. Centurio mu znovu vzdal čest a zamířil k popravčí skupině, která posedávala na kamenech u paty křížů. Tribun vykročil směrem k muži, který seděl na třínohé stoličce, a ten mu šel zdvořile vstříc.

Také jemu tribun cosi polohlasně sdělil a oba se blížili ke křížům. Připojil se k nim velitel chrámové stráže. Krysobijce štítivě pohlédl na špinavé cáry, které nedávno sloužily zločincům za oděva teď tu ležely na zemi, protože si je kati odmítli rozebrat. Ukázal na dva z nich a poručil: „Za mnou!”

Znejbližšího kříže k nim dolétla chraplavá, nesmyslná písnička. Ukřižovaný Gestaspo třech hodinách zešílel z much a slunečního žáru a teď tiše prozpěvoval cosi o vinné révě.

Občaspohnul hlavou pokrytou čalmou a mouchy líně odlétaly z jeho obličeje, ale hned se zasvracely. Dismasna druhém kříži trpěl víc než druzí dva. Neztratil vědomí a pravidelně se oháněl hlavou hned nalevo, hned napravo a snažil se setřást mouchy. Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla.

Mouchy a ovádi ho obsypali takhustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo. Na pokyn muže v kápi kat zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřívpo jedné, pakpo druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. Tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání. Násilím otevřel oči a pohlédl dolů. Jeho obvykle jasné oči byly zakalené. „Ha-Nocri!” oslovil ho kat.

Ješua pohnul odulými rty a otázal se chraplavým, lotrovským hlasem: „Čeho si žádáš? Proč jsi ke mně přistoupil?”

„Pij,” nařídil kat a zvedl k jeho rtům kopí s namočenou houbou. V Ješuových očích se kmitl radostný záblesk, umírající přitiskl rty k houbě a lačně sál vodu. Ze sousedního kříže se ozval Dismasůvhlas: „To je nespravedlnost! Jsem zrovna takový buřič jako on!”Dismasse vypjal, ale nemohl se pohnout: jeho ruce na třech místech svíraly provazy. Vtáhl břicho, zaryl nehty do dřeva kříže, hlavu obrácenou k Ješuovi, a oči mu nenávistně planuly. Vtom oblakprachu zahalil popraviště a silně se setmělo. Sotva se prach rozptýlil, zvolal centurio: „Mlč, ty tam na druhém kříži!”

Zločinec utichl. Ješua odtrhl rty od namočené houby a snažil se, aby jeho hlaszněl vlídně a přesvědčivě. Místo toho všakzachroptěl: „Dej mu napít!”

Valem se stmívalo. Mrakzakryl už celou polovinu oblohy a plul k Jeruzalému. Napřed bílé kadeřavé obláčky a za nimi se valil černý kolosnapitý vláhou a obtížený blesky. Přímo nad Golgotou se obloha rozsvítila a zaburácel hrom. Kat sňal houbu z kopí. „Blahořeč velkodušnému vladaři!” zašeptal obřadně a pomalým pohybem bodl Ješuu do srdce. Ten sebou škubl a zašeptal:

„Vladař…” Vytrysklá krevmu stékala po břiše, spodní čelist se křečovitě zachvěla a hlava bezvládně klesla. Když zahřmělo podruhé, kat napájel Dismase a pakho s týmiž slovy „Blahořeč vladaři!” usmrtil.

Pomatený Gestaspolekaně vykřikl, když uviděl před sebou kata, ale sotva se houba dotkla jeho rtů, zaryčel a zakousl se do ní. Zanedlouho i jeho tělo bezvládně skleslo, nakolikto dovolovaly provazy. Muž v kápi šel katovi a centurionovi v patách a za ním velitel chrámové stráže. První se zastavil u nejbližšího kříže, pozorně si prohlédl zkrvaveného Ješuu, dotkl se bílou rukou jeho chodidla a oznámil svým společníkům: „Je mrtev.”

Totéž se opakovalo u ostatních dvou křížů.

Poté tribun pokynul centurionovi, otočil se a sestupoval z kopce spolu s velitelem chrámové stráže a s mužem v kápi.

Smrklo se a blesky brázdily černou oblohu. Náhle z ní vyšlehl plamen a centurionůvpokřik: „Vyklidit pozice!” zanikl v hromovém rachotu. Rozradostnění vojáci se dali na útěka v běhu si naráželi přílby. Tma zaplavila Jeruzalém.

Nečekaný lijákzastihl centurii v polovině kopce. Déšť se spustil takprudce, že v patách prchajícím se řítily vodopády. Vojáci klouzali, padali na rozmoklé hlíně a pospíchali na rovnou silnici, kudy pádila k městu na kůži promočená jízda a téměř se ztrácela v dešťové cloně. Netrvalo dlouho a v bouřkovém, dešťovém a bleskovém oparu zůstal na kopci jediný člověk. Pohrával si s nadarmo ukradeným nožem, nohy mu ujížděly na kluzkých útesech, snažil se zachytit, kde se dalo, chvílemi lezl po kolenou a mířil ke křížům. Občaszmizel v hustém šeru a hned nato byl ozářen mihotavým světlem. Prodral se až ke křížům, brodil se po kotníky vodou, strhal ze sebe ztěžklý, promáčený tallisa jen v košili padl Ješuovi k nohám. Přeřezal provazy, které obepínaly kotníky, vystoupil na spodní příčný trám, objal Ješuu a uvolnil mu ruce. Nahé mokré tělo povalilo Matouše na zem. Lévi už si je chtěl přehodit přesrameno, ale v poslední chvíli se zarazil.