Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Každoročně při jarním úplňku se kvečeru vynoří na Patriarchových rybnících mladý, skromně oblečený muž. Je mu kolem třiceti nebo něco málo přestřicet, má zrzavé vlasy a zelené oči. Je to pracovníkhistorického a filozofického ústavu, profesor Ivan Nikolajevič Potápka, dříve básníkBezprizorný. Usedne na lavičku pod lipami, kde seděl dávno všemi zapomenutý Berlioza naposled ve svém životě pozoroval puklý měsíc. Teď v korunách stromů nad hlavou bývalého básníka pluje nejprve bílý a postupně zlátnoucí úplněks černým dračím stínem, a zároveň zdánlivě stojí na místě. Ivan Nikolajevič ví a chápe. Ví například, že se v mládí stal obětí zločineckých hypnotizérů a pakse úspěšně léčil.

Dodnesna něj působí různé věci, například jarní úplněk.

Sotva roste a zlátne měsíc, který kdysi visel na obloze výš než pětiramenný svícen, Ivan Nikolajevič zneklidní, je nervózní, ztrácí chuť k jídlu a trpí nespavostí. Netrpělivě očekává úplněk. Když konečně nastane, nikdo už neudrží profesora doma. Kvečeru vychází a míří k Patriarchovým rybníkům. Tam usedne na lavičku a docela nezastřeně mluví sám se sebou, pokuřuje, mhouří oči na měsíc a hned zase na památný turniket. Taksedí hodinu, dvě. Pakvstane a odchází pokaždé stejným směrem přesSpiridonovku do uličeknedaleko Arbatu a hledí před sebe prázdnýma, jako nevidomýma očima. Míjí hokynářství a směřuje k místu, kde poblikává pokřivená plynová lucerna. Přikrade se k ozdobné mříži, za kterou se zelená rozlehlá, ještě holá zahrada a uprostřed stojí pseudogotická temná vila s věží a arkýřovým oknem, zalitým měsíční září. Profesor by nedovedl vysvětlit, co ho sem pudí a kdo bydlí v téhle vile, jen ví, že za úplňku je sám vůči sobě bezmocný. Kromě toho čeká, že v zahradě obehnané mříží uvidí stále se opakující výjev. Zahlédne na lavičce postaršího solidního muže s bradkou a ve skřipci, s prasečími rysy, vždycky ve stejné póze, zasněného, s pohledem upřeným na měsíc. Dobře ví, že když se obyvatel vily dost vynadíval na nebeskou lucernu, stočí pohled na okno arkýře, jako by očekával, že se otevře a v okně se objeví cosi podivuhodného. Ostatní už zná profesor do všech podrobností. Sám se musí rychle skrčit, protože muž na lavičce začne nervózně poškubávat hlavou a pátrat těkavýma očima ve vzduchu, nadšeně se usmívá a paknáhle spráskne ruce jakousi sladkou úzkostí a polohlasně mumlá: „Venuše! Venuše… Ach, já hlupák!”

„Ó bohové!” šeptá Ivan Nikolajevič za plotem a nespouští planoucí oči ze záhadného neznámého. „Další oběť úplňku… Ano, nejsem sám…” A muž na lavičce zatím pokračuje:

„Já hlupák! Proč jsem neuletěl společně s ní? Čeho jsem se polekal, já starý osel? Dát si vystavit potvrzení! Teď si trp, starý idiote!” To trvá až do chvíle, kdy v neosvětlené části vily bouchne okno, objeví se v něm cosi bílého a nevrlý ženský hlaszavolá:

„Kde jsi, Nikolaji? Co má znamenat tahle romantika? Chceš si uhnat horečku? Čaj je na stole!” Muž na lavičce se vzpamatuje a odpovídá pokrytecky:

„Chtěl jsem se jen trochu nadýchat čerstvého vzduchu! Čerstvý vzduch je báječná věc!” Vstane, nenápadně pohrozí pěstí do okna, které se hřmotně zavřelo, a plouží se domů. „Ó bohové, ten lže, jako když tiskne!” bručí si Ivan Nikolajevič na odchodu. „Vůbec ho neláká do zahrady vzduch!

Cosi vidí v dnešní noci na měsíci, v zahradě a v povětří! Co bych za to dal, kdybych dokázal odhalit jeho tajemství! Kdo ví, jakou Venuši ztratil, a teď marně mává rukama ve vzduchu a snaží se ji lapit…” Profesor se vrací domů nemocný, s pomatenou myslí.

Žena se tváří, že to nepozoruje, a nutí ho, aby si šel brzy lehnout. Ale sama bdí, sedí u lampy s knihou a sleduje spícího smutným pohledem. Ví, že za svítání se její muž probudí s bolestným výkřikem a začne plakat a zmítat se.

Proto před ní na ubruse pod lampou leží předem připravená injekční stříkačka v lihu a ampulka s temně žlutou tekutinou. Teprve pakubohá žena, která spojila svůj osud s nemocným mužem, může bezobavusnout. Ivan Nikolajevič po injekci klidně spí až do rána, usmívá se ze spaní a zdají se mu jakési vznešené, šťastné, jí neznámé sny. Vědce budí ze sna v měsíčné noci pokaždé týž výjev, až žalostně vykřikne. Vidí beznosého kata, který nadskakuje, cosi vyráží chraplavým hlasem a pakbodne kopím ukřižovaného, pomateného Gestase. Daleko hrozivější než kat je všakzlověstný přísvit bouřkového mraku, který se ohlašuje rachotem a hrozí zavalit zemi, jakto bývá při velkých přírodních katastrofách. Po injekci se všecko kolem mění. Od postele k oknu se prostře měsíční stezka, po ní vystupuje muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou a míří k měsíci. Po jeho boku kráčí mladý muž v potrhaném chitónu, se znetvořeným obličejem.

Horlivě diskutují, rozohňují se a o něčem se domlouvají. „Ó bohové!” pronáší muž v bílém plášti a obrací ke svému společníkovi povýšený obličej. „Taková odporná poprava! Ale řekni mi,” a jeho pyšný obličej náhle dostává prosebný výraz, „že to není pravda? Žádná poprava nebyla, viď? Zapřísahám tě, řekni, že ne!” „Samozřejmě že nebyla,” odpovídá chraplavě jeho společník, „to se ti jenom zdálo.” „Můžeš na to přísahat?” zeptá se muž v plášti úpěnlivě.

„Přísahám!” stvrzuje mladíka v očích se mu objeví veselé ohníčky. „Nic víc nežádám!” vykřikne muž v plášti hlasem ztrhaným od povelů, stoupá stále výš a výš k měsíci a pobízí mladíka.

Za nimi důstojně kráčí obrovský pesse špičatýma ušima. Měsíční paprsekse rozvlní a vychrlí vodopády světla na všechny strany. Měsíc kraluje, skotačí a dovádivě šálí.

Z měsíční záplavy se vynoří neskutečně krásná žena a vede za ruku k Ivanovi zarostlého neholeného muže, který se bojácně ohlíží. Ivan ho hned poznal. Je to jeho noční host, pacient ze stoosmnáctky. Profesor k němu ve snu vztahuje ruce a ptá se dychtivě: „Takto je tedy konec příběhu?”

„Ano, můj učedníku,” odpovídá noční host a žena přistupuje k Ivanovi:

„Ano, takto skončilo. Všecko na světě nějakkončí… Ukažte, já váspolíbím a bude zasvšecko dobré…” Sklání se k Ivanovi, líbá ho na čelo a Ivan ji obejme a zahledí se jí do očí, ale ona se vzdaluje a odchází se svým společníkem k měsíci… Měsíc běsní, zalévá Ivana světlem a rozstřikuje paprsky na všechny strany. V pokoji propuká měsíční potopa, světlo se čeří, stoupá a zaplavuje lůžko. Ivan se usmívá ze sna. Ráno se probouzí mlčenlivý, ale už zcela klidný a zdráv. Jeho rozjitřená paměť se ztiší a až do příštího úplňku už nikdo neruší jeho spánek: ani beznosý Gestasůvkat, ani nelítostný pátý prokurátor Judeje, jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.

1929–1940