Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Taky maličkost. K tomu, aby někdo předváděl divákům takové zvíře, stačí zvládnout základy břichomluvectví, a nikdo nepochyboval, že Korovjevovo umění je daleko přesahovalo. Nešlo ani o karty či zfalšované dopisy v aktovce Nikanora Ivanoviče. To všecko byla hračka! Korovjevdohnal Berlioze k tomu, že spadl pod tramvaj. To on vyšinul ubohého básníka Ivana Bezprizorného a donutil ho vidět v těžkých snech starověký Jeruzalém i sluncem sežehnutou vyprahlou Golgotu s třemi ukřižovanými. To on a jeho banda vyhnali z Moskvy Markétu Nikolajevnu a její služebnou Natašu. Mimochodem, tímto případem se vyšetřující orgány zabývaly zvlášť svědomitě.

Bylo nutné vyjasnit, zda je banda vrahů a žhářů násilím unesla, nebo zda utekly se zločineckou bandou dobrovolně. Na základě zmateného a nejapného svědectví Nikolaje Ivanoviče, s ohledem na Markétin podivný, pomatený vzkaz, který zanechala svému muži a kde se přiznává k svému čarodějnictví, a konečně s ohledem na okolnost, že Nataša zmizela docela bezzavazadel, došla vyšetřovací komise k názoru, že paní i její služebná byly zhypnotizovány podobně jako řada jiných osob a v tomto stavu je banda unesla. Vyskytla se oprávněná domněnka, že zločince nejspíš upoutala krása obou žen. Záhadou zůstávalo jedno — motivúnosu duševně chorého, který si říkal Mistr, z psychiatrické kliniky. To se nepodařilo vypátrat, a stejně taknikdo nezjistil jméno odvlečeného.

Zmizel pod ústavní přezdívkou jako „stoosmnáctka, první blok”. Tímto způsobem se mnohé vysvětlilo a vyšetřování skončilo, protože všecko jednou musí skončit.

Uplynulo několiklet a lidé pozapomněli na Wolanda, Korovjeva i ostatní. V životě těch, koho pronásledoval Woland se svými kumpány, došlo k mnoha změnám, a jakkoli byly nepatrné, přece jen se o nich zmíníme. Takkupříkladu Žorž Bengálský strávil na klinice tři měsíce, uzdravil se, ale do Varieté už nenastoupil. Došlo k tomu v plné sezóně, kdy se obecenstvo jen hrnulo: vzpomínky na seanci černé magie a její odhalení se ukázaly příliš živé. Bengálský opustil Varieté, protože si uvědomil, že objevovat se každý večer před očima dvou tisíců diváků, kteří ho znají a ptají se posměšně, jakse cítí líp: s hlavou nebo bezhlavy? — je nad jeho síly. Navíc konferenciér ztratil značnou dávku humoru, která je při jeho povolání nezbytná. Zůstal mu nepříjemný, tíživý zvykupadat každoročně na jaře při úplňku do deprese, ohmatávat si krk, vyděšeně se ohlížet a plakat. Záchvat brzy pominul, ale přece jen mu to bránilo vykonávat dřívější povolání.

Odešel do důchodu a začal žít ze svých úspor, které mu vystačily nejmíň na patnáct let. Odešel a už se nikdy nesetkal s Varenuchou, který si získal velkou oblibu pro svou výjimečnou zdvořilost a ochotu, vzácnou dokonce i mezi administrátory divadel. Například žadatelé o volňásky mu neřekli jinaknež dobrotivý otec. Ať kdokoli volal v kteroukoli dobu do Varieté, ozval se ve sluchátku mírný, posmutnělý hlas: „Prosím,” a když se prosebníkdožadoval Varenuchy, prohlásil hlasspěšně: „U telefonu, čím mohu sloužit?” Dodejme, že Ivan Saveljevič si pro svou zdvořilost leccosvytrpěl. Sťopa Lotrovuž víckrát z Varieté netelefonoval. Brzy po tom, co ho propustili z kliniky, kde strávil osm dní, ho přeložili do Rostova ve funkci vedoucího velkého gastronomu.

Proslýchá se, že definitivně nechal pití portského, holduje pouze rybízové kořalce a že mu to svědčí. Prý se z něho stal nemluva a vyhýbá se ženským. Odchod Stěpana Bogdanoviče z Varieté nezpůsobil Rimskému takovou radost, jakby se dalo čekat, ačkolivpo tom několiklet marně toužil. Administrativní ředitel si odbyl léčení na klinice a pakho poslali do Kislovodska. Posléze tento veliký stařec s křečovitě poškubávající hlavou podal žádost o propuštění z Varieté. Zajímavé bylo, že žádost přivezla do Varieté Rimského manželka. Ředitel se dokonce ani ve dne neodvážil přestoupit práh budovy, kde kdysi viděl v rozbitém okně zalitém stříbrnou měsíční září dlouhou ruku, která lomcovala kličkou.

Po odchodu z Varieté nastoupil v dětském loutkovém divadle v Zamoskvorečí. Už se nikdy služebně nesetkal s důstojným Arkadijem Apolonovičem Semplejarovem, kterého kvapně přeložili do Brjanska a jmenovali ho vedoucím konzervárny na zpracování hub. Moskvané dodnesjedí nasolené ryzce a nakládané hříbky, nemohou si je vynachválit a radují se z této změny. Teď, kdy už to není aktuální, můžeme prozradit, že Arkadij Apolonovič stejně s akustikou nic nesvedl — jaká byla, taková zůstala. Ktěm, kdo se navždy rozloučili s divadlem, připočtěme ještě Nikanora Ivanoviče Bosého, třebaže toho s divadlem spojovala pouze vášeň pro volňásky. Nikanor Ivanovič nejenže dnesnechodí do divadla ani za peníze, ani zadarmo, ale jakněkdo začne o divadle, hned se zachmuří. Navíc začal nenávidět básníka Puškina i nadaného herce Savu Potapoviče Kurolesova, a toho v takové míře, že když loni uviděl v novinách v černém rámečku jeho jméno a přečetl si, že ho v nejlepších letech života sklátila mrtvice, zbrunátněl, že ho samotného divneklepla mrtvička, a zaječel: „Patří mu to!”

Smrt populárního herce v něm rozjitřila mnohé bolestné vzpomínky. Ještě téhož večera se zpil do němoty a jediným společníkem mu byl zářící úplněknad Sadovou. Po každém dalším kalíšku vodky před ním vyvstávaly další a další nenáviděné postavy. Nechyběl mezi nimi ani Sergej Žerardovič Dunčil, ani přitažlivá Ida Herkulanovna, dále majitel bojovných husa upřímný Kanavkin. Copakse asi s nimi stalo? Nic, co vásnapadá! Nikdo z nich totiž neexistoval, ani sympatický konferenciér, ani lichvářská tetička, která nechala zplesnivět dolarové bankovky ve sklepě, ani zlaté pozouny a drzí kuchaři.

To všecko se Nikanoru Ivanoviči zásluhou ničemného Korovjeva pouze zdálo. Jedinou autentickou postavou byl Sava Potapovič a zamíchal se do jeho snu jen proto, že si ho Nikanor Ivanovič pamatoval z četných rozhlasových relací. Všichni ostatní byli vymyšlení. Takže ani AloisMogaryč neexistoval? Omyl! Nejenže existoval a existuje, ale dokonce zastává bývalou funkci Rimského je administrativním ředitelem Varieté. Když se přibližně za čtyřiadvacet hodin po návštěvě u Wolanda vzpamatoval ve vlaku, který ho unášel k Vjatce, zjistil, že si zapomněl natáhnout kalhoty, ale jinakneznámo proč ukradl zcela nepotřebnou domovní knihu svému domácímu.

Za fantastickou úplatu si vypůjčil od průvodčího staré umaštěné kalhoty a vrátil se do Moskvy. Ale ouvej — domekdomácího nenašel. Při požáru všecko staré harampádí, co měl, vzalo za své. Ale Aloisbyl neobyčejně podnikavý člověk. Za čtrnáct dní už bydlel v přepychovém pokoji v Brjusovově ulici a za pár měsíců seděl v Rimského pracovně. Jako dřívRimský trpěl kvůli Sťopovi, takse teď Varenucha trápil kvůli Mogaryčovi.

Ivan Saveljevič teď netoužil po ničem jiném, než aby Aloise někam z Varieté uklidili a on ho neměl na očích, protože, jakadministrátor občassděluje šeptem svým nejbližším přátelům, „takovou svini jsem ještě v životě neviděl, od toho se dá čekat všecko”. Kdoví, třeba je Varenucha poněkud zaujatý. Aloisovi se nedá nic špatného dokázat, ostatně, on toho vůbec v životě moc nedokázal. Jediná jeho činnost spočívala v tom, že na uvolněné místo po Šťávinovi dosadil nového vedoucího bufetu.

Šťávin zemřel na rakovinu jater na I. interní klinice fakultní nemocnice deset měsíců poté, co se Woland objevil v Moskvě. Uběhlo několiklet a příběhy, které jsem vám tu pravdivě popsal, vybledly v myslích pamětníků. Pravda, ne všech.