Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

„Celí pryč strachem jsme s Kňourem vyběhli na ulici, pronásledovatelé za námi, utíkali jsme k Timirjazevovi…” „Ale pocit zodpovědnosti,” skočil mu do řeči Kňour, „násdonutil přemoci nedůstojný strach, a takjsme se vrátili.” „Ach, vy jste se vrátili?” řekl Woland. „Hm, a výsledekbyl, že budova shořela do základů, ne?” „Doslova,” přisvědčili lítostivě, „výborně jste to vystihl, maestro. Zbyl jenom popel!” „Běžím do sloupové zasedací síně,” vykládal Kňour, „vnaději, že se mi podaří zachránit nějakou cennost… Ach, maestro, kdybych měl ženu, mohla být za tu dobu nejmíň dvacetkrát vdovou! Ale naštěstí nejsem ženatý a nelituju toho. Kdo by vyměnil svobodu za těžký chomout!” „Zase meleš hlouposti,” napomínal ho Woland.

„Odpusťte, pane… Taktedy, co říkáte téhle krajince? Nic jiného se mi nepodařilo vynést z plamenů, divjsem neuhořel. Letím do spíže, popadnu lososa, pakdo kuchyně, a tu vidím tenhle plášť. Domnívám se, že jsem učinil vše, co bylo v mých silách, a proto nevím, jaksi mám vysvětlit váš skeptický výraz.”

„A co dělal Korovjev, zatímco tysdrancoval?” „Pomáhal jsem hasičům, maestro,” přiznal se dlouhán a ukazoval na svoje roztrhané kalhoty. „To znamená, že budou muset postavit novou budovu?”

„Stane se, maestro,” přisvědčil Korovjev, „o tom můžete být ujištěn.” „No což, přál bych si, aby byla povedenější než tahle!” utrousil Woland. „Bude, maestro,” sliboval horlivě Korovjev.

„Mně můžete věřit,” dodal kocour, „já už jsem úplný prorok.” „Vkaždém případě jsme tu, pane,” hlásil Korovjev, „a čekáme na vaše příkazy.” Woland vstal, přistoupil k zábradlí a dlouho mlčky hleděl do dálky, obrácen zády ke své svitě. Konečně se otočil, znovu usedl na stoličku a řekl: „Žádné příkazy nemám. Splnili jste všecko, co jste mohli. Nepotřebuju víc vašich služeb. Jste volní. Můžete si odpočinout. Brzy se přižene poslední bouře a vydáme se na cestu.” „Výborně, pane,” odpověděli oba komedianti a zmizeli za kulatou hlavní věží, která se vypínala uprostřed terasy. Bouře, o které mluvil Woland, už byla na obzoru. Na západě houstl černý mraka zastínil zprvu polovinu, pakcelé slunce. Na terase se ochladilo a zanedlouho se úplně setmělo. Tma se přihnala od západu a zahalila obrovské město. Zmizely mosty i paláce a mrakobestřel celé město, až se zdálo, že zmizelo z povrchu zemského. Oblohu proťal bleska prostor se otřásl hromovým rachotem. Rozpoutala se bouře a Wolandova černá postava splynula s tmou.

„Víš, když jsi včera v noci usnul, četla jsem o tmě, která se přihnala od Středozemního moře… Ještě teď před sebou vidím zlaté okřídlené modly a pořád na ně musím myslet…

Zdá se, že se žene bouře. Cítíš, jakse ochladilo?” zeptala se Markétka. „To všecko je moc hezké,” odpovídal Mistr, kouřil a odháněl dým rukou, „zlaté modly… hm… bůh s nimi… jenom nechápu, co bude dál!” Tento rozhovor se odehrál při západu slunce ve chvíli, kdy se na terase objevil Matouš. Nízké okno sklepního bytu bylo otevřené a všetečným očím by neušlo, že ti dva uvnitř vypadají poněkud podivně. Markéta měla přesnahé tělo přehozený černý plášť a Mistr byl v nemocničním úboru. Markéta totiž skutečně neměla co na sebe, všecky její věci zůstaly ve vile, a přestože vila byla kousekodtud, bylo vyloučeno, aby se tam vydala. A Mistr? Ve skříni sice našli všecky jeho šaty, jako by nikdy nikam neodjel, ale odmítl se do nich obléknout. Dokazoval obšírně Markétce, že co nevidět se něco semele. Pravda, poprvé od oné podzimní noci byl hladce vyholen (na klinice mu přistřihovali bradku strojkem). I pokoj působil podivně neuspořádaným dojmem a bylo těžké se v chaosu vyznat. Na koberci a dokonce i na pohovce se válely rukopisy. V křesle ležela pohozená kniha hřbetem vzhůru.

Na kulatém stole bylo prostřeno k obědu a mezi talířky s jídlem stálo několiklahví. Odkud se všecko jídlo a pití vzalo, Markétka ani Mistr nevěděli. Když se probudili, našli stůl plný. Spali až do sobotního západu slunce a cítili se jako znovuzrození, jen oba pobolíval levý spánek, jediná připomínka včerejších dobrodružství. Došlo u nich spíš k výrazným psychickým změnám. O tom se mohl přesvědčit každý, kdo vyslechl jejich rozhovor ve sklepním bytě. Ale nablízku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Dvorekměl tu výhodu, že byl skoro vždycky prázdný. Lípa a vrba za oknem se zelenaly a šířily jarní vůni, kterou lehký větříkzavál do sklepa. „Zatraceně!” vykřikl náhle Mistr. „Když si pomyslím…” Prudce zamáčkl oharekdo popelníku a sevřel hlavu do dlaní.

„Podívej, ty jsi přece duševně nenarušený člověk, nikdy jsi nebyla v blázinci… Vážně věříš tomu, že jsme byli včera večer u satana? Jsi o tom přesvědčena?” „Naprosto,” přikývla.

„No ovšem,” prohodil ironicky, „zdá se, že místo jednoho pomatence jsme teď dva!” Zvedl ruku k nebi. „Ne, v tomhle aby se čert vyznal, na mou duši…,” posteskl si. Místo odpovědi se Markétka vrhla na pohovku, divoce se rozesmála, kývala bosýma nohama a pakzasténala: „Já už nemůžu… ach bože! Jen se na sebe podívej, jakvypadáš!” Když se dost nasmála, zatímco si Mistr rozpačitě popotahoval ústavní podvlékačky, zvážněla. „Máš pravdu,” pronesla, „čert aby se v tom vyznal. Nechme to na něm, on už si poradí.” Oči jí zajiskřily, vyskočila, zatočila se po pokoji a pokřikovala: „Jakjsem šťastná, jakjsem šťastná, že jsem se mu upsala! Teď nezbývá, než abysžil s čarodějnicí!” Po těch slovech se mu pověsila na šíji a líbala ho na rty, na nosi na tváře. Zaplavily ho prameny rozpuštěných černých vlasů a tváře i čelo rozpalovaly její polibky. „Vážně, vypadáš teď jako divoženka.”

„Nezapírám,” odpověděla Markéta, „jsem divoženka a docela se mi to líbí.” „No dobrá,” promlouval Mistr, „ať jsi co jsi. Báječně! Mě zasvytáhli z blázince… ještě lepší! Dejme tomu, že už jsme se vrátili, a doufejme, že násvšichni nechají na pokoji… Ale poraď mi, pro všecky svaté, co dál? Z čeho budeme živi? Myslím teď na tebe, věř mi!” Vtu chvíli se v okně objevily boty s tupými špičkami a část proužkovaných kalhot. Paksi kalhoty dřeply a čísi podsaditý zadekzastínil výhled. „Alois, seš doma?” zeptal se za oknem čísi hlasnad kalhotami. „Už to začíná,” řekl Mistr.

„Hledáte Aloise?” zeptala se Markéta a přistoupila k oknu.

„Včera ho sebrali. Kdo jste? Jakse jmenujete?”

Kolena i zadekokamžitě zmizely, bylo slyšet, jakklapla branka, a znovu se rozhostil klid. Markéta klesla na pohovku a rozesmála se, až jí po tvářích tekly slzy. Pakztichla, slezla z pohovky, přitiskla se k Mistrovým kolenům a s pohledem upřeným do jeho očí mu začala hladit hlavu. „Jenom já vím, jakjsi trpěl, můj chudáčku! Vidíš, máš ve vlasech stříbrné nitky a co ta rýha kolem úst? Můj jediný, teď na nic nemysli, už sesdost napřemýšlel. Od téhle chvíle budu za tebe myslet já. Věř, že všecko dobře dopadne.” „Ničeho se nebojím, Margot,” utěšoval ji, hlavu vztyčenou. V tom okamžiku jí připadal stejný jako dřív, kdy psal o něčem, co sám nikdy neviděl, ale přitom si byl jist, že to takskutečně bylo. „Opakuju, ničeho se nebojím, protože jsem mnoho zkusil.

Příliš dlouho mě zastrašovali, takže už se ničeho nelekám.