Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Petrakovovo ucho a šeptal mu cosi hrozně zajímavého. Madam Petrakovová, celá bezsebe zvědavostí, přiblížila i svoje ucho k Bobovým odulým a mastným rtům. Ten se občaskradl rozhlédl a pořád jen špital a špital. Bylo slyšet jednotlivá slova: „Čestné slovo, přísahám! V Sadové, v Sadové!” a Boba ještě víc ztišil hlas. „Kulky neúčinkují… kulky… kulky… benzín… oheň… kulky…” „Tyhle žvanily, co šíří podobné odporné žvásty, by měli postavit před soud!” zahučela rozhořčeně hlubokým altem Petrakovová o něco hlasitěji, než si Boba přál. „Nevadí, všakoni je chytnou a napraví jim hlavu! Takové škodlivé fámy!” „To nejsou žádné fámy, Antonido Porfirjevno!” zvolal Boba, dotčený její nedůvěrou, a znovu zasyčel: „Tvrdím, že na ně kulky neúčinkují!.. Kdybyste viděli ten požár!..

A oni hup! vyletěli oknem… považte!” bzučel rozkoší a netušil, že dva z nich sedí vedle a naslouchají jeho brebentění. Ostatně, brzy byli tohoto požitku zbaveni. Z kuchyně vyšli na terasu energickým, rychlým krokem tři muži s pevně utaženými opasky, s koženými holeněmi a v rukou svírali revolvery. První zvolal hlasitě a výhrůžně: „Ani hnout!” A všichni tři vypálili po těch dvou: mířili do hlavy. Oba ostřelovaní se narázrozplynuli ve vzduchu a z vařiče vyšlehl plamen až k plátěné střeše. V plátně se objevila velká díra s černým okrajem a rozlézala se na všecky strany. Oheň prorazil vzhůru a zasáhl střechu Gribojedova.

Desky se spisy, které ležely na okně v prvním poschodí, vzplanuly jako víchy a od nich chytily záclony. Požár se lavinovitě šířil po domě Gribojedovovy tetičky, jako by ho kdosi rozdmychoval. Za několikvteřin po asfaltových cestičkách vedoucích k zeleným vratům a dál na bulvár, odkud se ve středu večer zjevil Ivan jako nikým nepochopený anděl zkázy, teď prchali napůl hladoví spisovatelé, vyrušení od oběda, Sofie Pavlovna i manželé Petrakovovi. Uprostřed zkázy stál pevně jako skála duchapřítomný Archibald Archibaldovič, který prozíravě vyklouzl postranním vchodem a připomínal kapitána, který opouští hořící loď jako poslední. Měl na sobě letní plášť s hedvábnou podšívkou a pod paždí svíral dva lososí hřbety.

Při západu slunce stáli vysoko nad městem na kamenné terase jedné z nejpůvabnějších moskevských budov, postavené přibližně před sto padesáti lety, dva: Woland a Azazelo.

Zdola z ulice byli skryti před dotěrnými pohledy balustrádou se sádrovými vázami a květy a naopak, oni sami měli před sebou celé město. Woland seděl na skládací stoličce, oblečen ve své černé říze. Dlouhý a silný kord trčel vzhůru mezi dvěma puklými dlaždicemi jako sluneční hodiny. Jeho stín se pomalu, ale jistě prodlužoval a plazil se k černým ďáblovým pantoflím.

Mág se krčil na stoličce, jednu nohu pod sebou, podpíral si pěstí špičatou bradu a vytrvale sledoval shlukpaláců, vysokých činžáků i malých dřevěných baráčků, určených k zbourání. Azazelo se rozloučil se svým dočasným úborem, totiž sakem, buřinkou a lakýrkami, a byl celý v černém jako jeho pán.

Stál opodál a nespouštěl oči z velkého mraveniště pod sebou. Woland poznamenal:

„Zajímavé město, není-liž pravda?”

Azazelo sebou škubl a odpověděl uctivě:

„Mně se líbí víc Řím, maestro.”

„Hm, to záleží na vkusu,” odsekl Woland.

Za chvíli se znovu ozval v tichu jeho hlas:

„Copakto je za dým tamhle na bulváru?”

„To hoří Gribojedov,” vysvětloval Azazelo.

„To ho nejspíš navštívila naše nerozlučná dvojice, neníliž pravda?” „Nepochybně, maestro.”

Znovu se odmlčeli a pozorovali, jakse okna v nejvyšších patrech zděných masívů, obrácená k západu, rozhořela v červáncích. Stejně planuly Wolandovy oči, třebaže mág seděl ke slunci zády. Vtom ho cosi donutilo otočit se na kulatou věž za sebou. Z její stěny vyšel otrhaný zamračený muž v chitónu, s černou bradkou, od hlavy až k patě zmazaný od hlíny, v ručně vyrobených sandálech. „Podívejme!” zvolal Woland a s úšklebkem si ho prohlížel. „Tady bych tě byl nečekal! Co bysrád, vetřelče?” „Jdu k tobě, duchu zla a vládce stínů,” zahuhlal příchozí a loupl po něm nepřátelsky očima. „Jestliže opravdu přicházíš za mnou, proč nepozdravíš a nepopřeješ mi zdraví, bývalý výběrčí daní?” zeptal se přísně Woland. „Protože nechci, abysbyl zdráv,” odpověděl výbojně muž.

„Stím už se musíš smířit,” namítl Woland a na rtech se mu objevil úsměšek. „Sotva sesobjevil na střeše, už jsi provedl hloupost. Prozradím ti jakou — nasadil jsi hned podrážděný tón. Mluvíš jako bysneuznával stíny ani zlo. Ale laskavě se nad tímhle problémem zamysli: co by dělalo to tvé dobro, kdyby zlo neexistovalo, a jakby to na zemi vypadalo, kdyby zmizely stíny? Každý člověki věc má přece svůj stín. Tady například vidíš stín mého kordu. Ale i stromy a živé bytosti mají stíny. Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní všecky stromy i živé bytosti jen proto, že uznáváš jen světlo beze stínu? Bloude!” „Nemíním se s tebou přít, ty starý sofisto,” odsekl Matouš.

„Nemůžeš se se mnou přít už z důvodu, který jsem ti sdělil: jsi zkrátka bloud,” usadil Matouše Woland a pakho vyzval: „Mluvstručně, neunavuj mě, proč jsi přišel?” „On mě posílá.”

„A co mi máš vyřídit, otroku?”

„Nejsem otrok,” odpovídal stále podrážděněji příchozí, „jsem jeho učedník.” „My dva nikdy nenajdeme společný jazyk,” povzdechl si mág, „ale to na věci nic nemění. Taktedy mluv!” „Přečetl si Mistrůvromán,” pravil Matouš, „a žádá tě, abysvzal Mistra s sebou a dopřál mu odpočinku. Je to pro tebe taktěžké, duchu zla?” „Víš dobře, že pro mě není nic těžké,” odtušil Woland. Chvíli se zamyslel a pakdodal: „Proč ho nepřijmete zpátky na svět?” „Nezaslouží si, aby byl na světě, zaslouží si klid, odpočinek,” prohlásil smutně Matouš. „Vyřiď, že to učiním,” slíbil mág a zablýskal očima: „A teď už odejdi.” „Můj pán dále žádá, abyste vzali s sebou tu, která ho miluje a tolikpro něj vytrpěla,” a Matouš poprvé vzhlédl prosebně k Wolandovi. „Beztebe bychom na to nepřišli. Odejdi.”

Matouš po těch slovech zmizel. Woland zavolal Azazela a nařídil mu: „Vydej se k nim a zařiď vše potřebné.”

Azazelo opustil své stanoviště a Woland osaměl, ale ne nadlouho. Na kamenných dlaždicích terasy se ozvaly kroky a rozjařené hlasy a před mágem stanuli Korovjeva Kňour.

Tlusťoch už nenesl vařič, ale zato plnou náruč jiných věcí. Pod paždí vlekl malou krajinku v pozlaceném rámu, přesruku měl přehozený napůl ohořelý kuchařský plášť a v druhé vítězoslavně třímal celého nestaženého lososa i s ocasem.

Oba, Korovjevi Kňour, byli prosáklí čmoudem, Kňour měl umouněnou hubu a napůl ohořelou čepici. „Buďte zdráv, maestro!” zvolala neúnavná dvojice a Kňour zamával lososem na pozdrav. „Vy jste mi pěkní,” pokáral je Woland.

„Považte, maestro,” vykřikl vesele Kňour, „obvinili mě, že jsem raboval!” „Mám-li soudit podle toho, co jsi přinesl,” prohlásil mág a pokukoval na krajinku, „souhlasím.” „Věřte mi, maestro,” řekl procítěně Kňour.

„Nevěřím,” odsekl mág.

„Maestro, přísahám, že jsem se s nasazením vlastního života snažil zachránit vše, co se dalo — víc jsem nemohl dělat!” „Raději mi prozraďte, proč v Gribojedovovi vypukl požár,” vyptával se Woland. Korovjevi Kňour rozhodili ruce a zvedli oči k nebi. PakKňour vykřikl: „Nerozumím tomu, pane! Tiše a klidně sedíme, obědváme…” „A vtom prásk! ozvaly se výstřely,” pokračoval Korovjev.