Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

„Ano,” pokračoval Korovjeva zvedl varovně ukazovák, „ale pozor! Pozor, opakuji! Jen aby ty něžné skleníkové rostlinky nenapadl nějaký mikroorganismus, nenahlodal jim kořínky a ony neshnily! To se ananasům stává! Běda, běda!” „Rád bych věděl,” zajímal se Kňour a prostrčil svou kulatou hlavu mříží, „co dělají na terase.” „Obědvají,” vysvětloval dlouhán, „podotýkám, že tu mají velice slušnou a lacinou restauraci, kamaráde. Já osobně, jako správný turista, který se chystá na dalekou cestu, bych s chutí něco pojedl a vypil orosenou sklenku piva.” „Já taky,” přidal se Kňour, a už si to oba darebové šinuli po asfaltové cestičce pod lipami přímo k terase nic zlého netušící restaurace. Bledá a unuděná žena v bílých ponožkách a bílém baretu, s myším ocáskem vlasů, seděla na secesní židli v rohu terasy, kde se vcházelo mezerou v kovovém zeleném plůtku do restaurace. Před ni ležela na obyčejném kuchyňském stole tlustá účetní kniha, kam kdovíproč zapisovala každého hosta. Zastavila Korovjeva a Kňoura slovy: „Průkazy!” a nedůvěřivě si prohlédla Korovjevůvskřipec, Kňourůvvařič a prodřený loket. „Prosím za prominutí, jaké průkazy?” podivil se Korovjev.

„Jste spisovatelé?”

„Samozřejmě,” odpověděl důstojně Korovjev.

„A máte průkazy?” opakovala tvrdohlavě žena.

„Štěstí moje…,” spustil něžně Korovjev.

„Já nejsem žádný štěstí,” přerušila ho.

„Škoda,” řekl zklamaně a pokračoval jiným tónem: „Když tedy nechcete být moje štěstí, čehož nesmírně lituju, ale prosím, jakje libo… Taktedy, když si chcete ověřit, jestli Dostojevskij je skutečný spisovatel, budete na něm žádat průkaz? To si raději přečtete libovolných pět stránekz kteréhokolivjeho románu a poznáte i bezprůkazu, že to byl velký autor! Troufám si dokonce tvrdit, že na to žádné papíry neměli Co myslíš?” obrátil se ke Kňourovi. „Sázím se, že ne,” odpověděl kocour, postavil vařič na stůl vedle knihy a utřel si pot na začouzeném čele. „Vy ale nejste Dostojevskij,” namítla žena, kterou se Korovjevsnažil zmást. „Kdoví, kdoví,” odpověděl.

„Dostojevskij dávno umřel,” prohlásila, ale už ne takpřesvědčivě. „Protestuju!” zvolal vášnivě Kňour. „Dostojevskij je nesmrtelný!” „Vaše průkazy, soudruzi,” opakovala neústupně žena.

„Uznejte, že to je směšné!” nevzdával se Korovjev. „Spisovatele přece nepoznáte podle legitimace, ale podle toho, jakpíše. Co vy víte, jaké náměty se roji v mé hlavě?

Nebo v jeho?” a ukázal na kocoura. Ten hbitě smekl čepici, snad proto, aby si žena mohla líp prohlédnout jeho hlavu. „Ustupte, soudruzi,” žádala je podrážděně, zřejmě jí došla trpělivost. Korovjeva Kňour ustoupili, aby mohl projít literát v šedém obleku a v letní bílé rozhalence s límcem navrch. Tiskl pod paždí noviny, přívětivě pokynul neoblomné ženě, v chůzi letmo načmáral do předložené knihy nějakou kudrlinku a vstoupil na terasu. „Ouvej,” povzdechl si smutně Korovjev, „když pomyslím, jaksvírá v rukou orosenou sklenku piva, po které jsme my ubozí vandrovníci tolikprahli! Je to s námi zlé, už si nevíme rady.” Kňour jenom trpce pokrčil rameny a narazil si čepici na svou kulatou hlavu, porostlou hustou, jakoby kočičí srstí. Vtom se nad skloněnou ženou ozval tichý, ale pánovitý hlas: „Pusťte je, Sofie Pavlovno.”

Žena překvapeně vzhlédla od knihy. V otvoru zeleného plůtku se zabělala náprsenka a pečlivě sestřižená kozí bradka.

Pirát přátelsky hleděl na dva podezřelé otrhance a dokonce je pobízel širokým gestem, aby vešli. Archibald Archibaldovič byl vedoucím restaurace a jeho slovo tady platilo. Sofie

Pavlovna se poslušně zeptala Korovjeva: „Jméno, prosím?”

„Saltykov,” odpověděl úslužně. Žena je zapsala do knihy a tázavě pohlédla na Kňoura. „Ščedrin,” zapištět a bůhvíproč ukazoval na svůj vařič. Sofie Pavlovna to pečlivě zaznamenala a podstrčila jim knihu, aby se podepsali. Korovjevnapsal do okénka „Saltykov” — „Ščedrin” a Kňour ke „Ščedrinovi” přičinil „Saltykov”. Archibald Archibaldovič Sofii Pavlovnu nejvýš udivil svým chováním. S neodolatelným úsměvem vedl oba hosty k nejlepšímu stolku na opačném konci terasy, kde byl nejhustší stín a hned vedle stolku v otvoru zeleného plůtku skotačily sluneční skvrny. Sofie Pavlovna překvapeně zamžikala a dlouze luštila v knize podivné klikyháky nečekaných hostů. Neméně překvapení byli číšníci. Archibald Archibaldovič vlastnoručně nabídl Korovjevovi židli. Mrkl na jednoho číšníka, druhému něco špitl a už se oba číšníci hbitě otáčeli kolem nových hostů. Kňour postavil svůj vařič vedle zrzavé boty na podlahu. Jako kouzlem zmizel ze stolku starý ubrusse zažloutlými skvrnami a ve vzduchu se mihl šelestivý, čerstvě naškrobený a bílý jako beduínský burnus. Archibald Archibaldovič zašeptal významně Korovjevovi do ucha: „Čím posloužím? Máme tam lososí hřbety, prostě pohádka… Vyškrábl jsem pár kousků architektům na sjezdu…” „Hm… ehm… dejte nám nějaký předkrm… ehm…,” zamručel přívětivě Korovjeva rozvalil se na židli. „Rozumím,” odpověděl Archibald Archibaldovič a spiklenecky na něj zamrkal. Když viděli, jakšéf jedná s oběma pochybnými hosty, číšníci odvrhli svá podezření a dali si záležet. Jeden pohotově přiskočil a připálil Kňourovi špačka, kterého kocour vyhrabal z kapsy a strčil si ho do úst. Druhý se přihnal se zvonivými poháry, kalíšky i jemnými křišťálovými sklenkami, ze kterých se takkrásně pije minerálka pod plátěnou stříškou…

Předběhneme-li události, musíme se opravit: ze kterých se takkrásně pila minerálka pod plátěnou stříškou nezapomenutelného Gribojedova. „Mohu vám nabídnout filátko z jeřábků,” předl zpěvavě Archibald Archibaldovič. Host v nakřáplém skřipci ocenil tento návrh velitele pirátské brigantýny a blahosklonně na něj zašilhal za prasklým sklíčkem skřipce. U sousedního stolku obědval romanopisec Petrakov-Suchověj s manželkou, která právě dojídala vepřový řízek, a díky svému bystrozraku, jenž je vlastní lidem jeho povolání, pozoroval horlivost Archibalda Archibaldoviče a upřímně se divil. Jeho žena, neobyčejně důstojná dáma, záviděla Korovjevovi pirátovu přízeň a poklepala lžičkou o talíř, jako by chtěla říct: Co nászdržujete. Přineste honem zmrzlinu! Kde to vázne? Ale Archibald Archibaldovič pouze poslal madam Petrakovové okouzlující úsměva svěřil ji číšníkovi. Sám se na kroknehnul od svých vzácných hostí. Vedoucí restaurace měl za ušima! A byl nejmíň takbystrozraký jako spisovatelé. Slyšel vyprávět o seanci černé magie ve Varieté i o mnoha jiných příhodách uplynulých dnů. Na rozdíl od jiných si dobře zapamatoval výraz„kostkovaný” a „kocour”. Proto mu hned došlo, kdo jsou jeho hosté, a přirozeně se rozhodl vycházet s nimi po dobrém. Ta Sofie Pavlovna je ale husa! Co ji to jen napadlo, odmítat je vpustit dovnitř! Ostatně, od ní se nedalo nic jiného čekat! Madam Petrakovová pohrdlivě šťourala lžičkou v rozteklé vanilkové zmrzlině se šlehačkou a mrzutě sledovala, jakse stolek, kde seděli dva pobudové, oblečení jako strašáci do zelí, jako mávnutím kouzelného proutku stále víc prohýbá pod dalšími a dalšími vybranými lahůdkami. Z podnosu, na kterém zajiskřil čerstvý kaviár, čouhaly oprané, jakoby vyleštěné salátové listy. Netrvalo ani minutu a u stolku přibyl další malý pojízdný stolečekse stříbrným oroseným kbelíkem… Teprve když se Archibald Archibaldovič ujistil, že je všecko, jakmá být, a sotva se přihnal číšníks pánvičkou pokrytou ubrouskem, ve které cosi syčelo, odvážil se opustit dva tajemné návštěvníky a předtím zašeptal omluvně: „Promiňte na okamžik! Osobně dohlédnu na jeřábky!” Odplul od stolku a zmizel ve dveřích pro personál. Kdyby nějaký pozorovatel sledoval další kroky vedoucího, určitě by se divil. Šéf se neodebral do kuchyně, aby dohlédl na jeřábky, ale do spíže. Odemkl vlastním klíčem, zavřel se dovnitř, opatrně, aby si neumazal manžety, vytáhl z bedničky s ledem dva pořádné lososí hřbety, zabalil je do novinového papíru, pečlivě je převázal motouzem a odložil stranou. Pakse přesvědčil, zda v sousední místnosti visí jeho letní plášť s hedvábnou podšívkou a klobouk. Teprve potom zamířil do kuchyně, kde kuchař pečlivě porcoval jeřábky, které pirát slíbil svým hostům. Musíme podotknout, že v chování Archibalda Archibaldoviče nebylo pranic divného. Divné mohlo připadat pouze povrchnímu pozorovateli. Veškeré jeho akce vycházely z určitých předpokladů. Rozbor posledních událostí a hlavně jeho fenomenální čich napověděly vedoucímu gribojedovské restaurace, že oběd podivné dvojice, třebaže bohatý a vybraný, nebude dlouho trvat. A piráta jeho čich ani tentokrát nezklamal. Zatímco si Korovjeva Kňour přiťukli druhým kalíškem ledové moskevské, dvakrát rafinované vodky, vynořil se na terase zpocený a rozčilený redaktor denních zprávBoba Kandalupský, známý po celé Moskvě svou informovaností, a přisedl k Petrakovovým. Odložil na stoleknabitou aktovku, přitiskl ústa na