Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

„Ano, ano,” blekotal administrátor, třásl se jako list a vytrvale se ohlížel. Pakpodrobně líčil, jakstrávil skoro dva dny v bytě č. 50 coby upír a návnada a že málem zavinil smrt Rimského… Právě v tom okamžiku přiváděli Rimského, který přijel leningradským rychlíkem. Kupodivu tenhle rozklepaný, psychicky narušený stařec s bílými vlasy, ve kterém byste těžko hledali bývalého administrativního ředitele, nechtěl s pravdou ven a nedal si říct. Tvrdil, že žádnou Helu v okně své kanceláře v noci neviděl, ani Varenuchu, a jednoduše že se mu udělalo nevolno a v pomatení smyslů odjel do Leningradu. Je snad zbytečné dodávat, že nemocný zakončil svoji výpověď prosbou, aby ho zavřeli do pancéřové cely. Anušku zatkli v okamžiku, kdy se pokoušela podstrčit pokladní v obchodním domě na Arbatu desetidolarovou bankovku.

Vyslechli pozorně její vyprávění o létajících postavách z okna domu v Sadové a podkově, kterou sebrala podle vlastního tvrzení jen proto, aby ji odevzdala na milici. „Byla ta podkova opravdu zlatá a posázená brilianty?” vyptávali se. „Já vím moc dobře, jakvypadaj brilianty,” odpověděla uraženě. „A dal vám neznámý skutečně ruble, jaktvrdíte?”

„Já vím moc dobře, jakvypadaj ruble,” odsekla.

„A kdy se proměnily v dolary?”

„O žádnejch dolarech nevím, žádný dolary jsem neviděla!” zaječela. „Já chci jen svoje. Jednou mi dali odměnu, takjsem si šla koupit plátýnko,” a pakmlela všelijaké hlouposti, že nemůže za domovní správu, která nasadila do pátého patra všelijakou pekelnou havěť a ta teď nedá lidem pokoj. Vyšetřující odmítavě zamával perem, Anuška už šla všem na nervy, napsal jí propustku na zeleném blanketu, a Anuška k všeobecné radosti opustila budovu. Paknásledoval dlouhý řetězvyšetřovaných a mezi jinými byl předvolán i Nikolaj Ivanovič, kterého právě zatkli díky jeho omezené a žárlivé ženě, která k ránu volala na milici, že její muž je nezvěstný. Nikolaj Ivanovič příliš vyšetřovatele neohromil, když jim předložil žertovné potvrzení, že strávil noc na plese u satana. Když popisoval, jaknesl na hřbetě nahatou služebnou Markéty Nikolajevny kamsi ke všem čertům a nejdřívk řece, kde se koupala, a jakse předtím v okně objevila nahá Markéta Nikolajevna, Nikolaj Ivanovič se poněkud odchýlil od pravdy. Taknapříklad nepovažoval za nutné podotknout, že vstoupil do ložnice s odhozenou dámskou košilkou v ruce a že Natašu oslovoval „Venuše”. Podle jeho podání Nataša vylétla oknem, osedlala ho a odvlekla z Moskvy. „Poslechl jsem a podřídil jsem se násilí,” vysvětloval ponuře a zakončil své vyprávění prosbou, aby nic z toho neprozradili jeho ženě. Slíbili mu to. Na základě svědectví Nikolaje Ivanoviče se zjistilo, že Markéta Nikolajevna a současně její služebná Nataša zmizely, a okamžitě bylo zahájeno pátrání. Sobotní ráno probíhalo ve znamení nepřetržitého vyšetřování. Zatím se po městě šířily ty nejfantastičtější zprávy, v nichž bylo zrníčko pravdy obaleno mohutným nánosem lží.

Povídalo se, že po představení ve Varieté celé dva tisíce diváků vyběhly na ulici jen tak, jakje pánbůh stvořil, že v Sadové odhalili tiskárnu, kde se tiskly kouzelné falešné bankovky, dále že banda chuligánů odvlekla pět vedoucích činitelů zábavního sektoru, ale milice je všechny vypátrala, a mnoho jiných věcí, které nechci ani opakovat. Blížilo se k polednímu, když v místě, kde probíhalo vyšetřování, zadrnčel telefon. Volali ze Sadové a oznamovali, že zlořečený byt opět jeví známky života. Kdosi tam prý otevřel okno, je slyšet zpěva zvukpianina a v okně nájemníci zahlédli černého kocoura, jakse vyhřívá na slunci. Asi ve čtyři hodiny odpoledne onoho dusného dne kousekod domu 302b v Sadové ulici vystoupila ze tří aut početná skupina civilistů. Rozdělili se na dvě menší skupinky a jedna zamířila do průjezdu a dál přesdvůr ke schodišti č. 6, druhá si otevřela malá dvířka obvykle zabedněná prkny, která vedla k bytu č. 50. Zatím Azazelo a Korovjevseděli v jídelně a dojídali snídani. Korovjevměl na sobě obvyklý úbor, nikolivslavnostní frak. Woland se zdržoval jako obyčejně v ložnici a Kňour — to se nevědělo. Podle řinčení kastrolů v kuchyni usoudili, že kocour se zdržuje tam a podle svého zvyku dělá ze sebe tajtrlíka. „Slyším kroky na schodech… co to?” zeptal se Korovjeva míchal černou kávu. „To nic, to násjdou jenom sebrat,” odpověděl Azazelo a obrátil do sebe kalíšekkoňaku. „A tak…,” zabručel Korovjev.

Zatím skupinka, která zvolila cestu po hlavním schodišti, dorazila na odpočívadlo ve druhém patře, kde stáli dva instalatéři a kutili cosi u tělesa ústředního topení, připomínajícího harmoniku. Nenápadná skupinka příchozích si s nimi vyměnila významné pohledy. „Všichni jsou doma,” zašeptal instalatér a poklepával kladívkem na trubky. Muž v čele skupinky vytáhl zpod pláště černou pistoli a druhý po jeho boku paklíč. Vůbec byli všichni, kdo směřovali k bytu číslo 50, náležitě vybaveni. Dva měli v kapsách jemné hedvábné sítě, které se daly hbitě rozestřít. Další skrýval laso a jiný mulové masky a ampulky s chloroformem. Bezzvláštní námahy otevřeli dveře bytu č. 50 a vkročili do předsíně. Současně klaply kuchyňské dveře: znamenalo to, že i druhá skupinka, která šla zadním vchodem, došla včas. Tentokrát se zdálo, že jim štěstí přece jen trochu přeje. Rozprchli se do všech pokojů, ale nikoho nenašli. Zato v jídelně na stole objevili čerstvé zbytky snídaně a v salóně na římse krbu seděl vedle křišťálového džbánu statný černý kocour a svíral v tlapách vařič. Vešli dovnitř a chvíli ho pozorovali. „Hm… to je, co?” zašeptal jeden. „Nikoho si nevšímám, nelumpačím, spravuju vařič,” zaskuhral nepřátelsky, nasupeně kocour. „Jinaksi dovoluju upozornit, že kocour je prastaré posvátné zvíře.” „Dokonale čistá práce,” zašeptal kdosi a jiný řekl hlasitě a důrazně: „Račte, posvátný břichomluvče!”

Vzduchem se mihla síť, rozestřela se, ale k všeobecnému údivu minula cíl a shodila pouze džbán, který zazvonil o podlahu. „Remíza!” zavřeštěl kocour. „Hurá!” Odložil vařič a vylovil za zády revolver. Namířil na nejbližšího muže, ale než stačil vypálit, v mužových rukou vyšlehl plamíneka zahřměl výstřel z pistole. Současně kocour sletěl po hlavě z římsy na zem, z tlap mu vypadl revolver a vedle se skutálel vařič. „Konec,” zasténal slabě a zemdleně se natáhl v krvavé kaluži, „nechte mě chvilku, abych se rozloučil se světem.

Můj drahý příteli Azazelo,” naříkalo krvácející zvíře, „kde jsi?” a pohlédl zkaleným zrakem na dveře jídelny. „Nepřispěl jsi mi na pomoc v tomto nerovném zápase, opustil jsi ubohého Kňoura a prodal jsi ho za sklenku — třebaže znamenitého — koňaku! Nu což, snad moje smrt pohne tvým svědomím. Odkazuju ti svůj revolver…”

„Síť, síť…” ozval se kolem neklidný šepot. Ale jako naschvál síť se zašmodrchala v čísi kapse a ne a ne ji vytáhnout. „Smrtelně raněného kocoura může zachránit jedině lokbenzínu,” pokračoval Kňour, využil všeobecného zmatku, přitiskl hubu ke kulatému otvoru benzínového vařiče a napil se. Hned nato mu přestala téct krevz levé tlapy. Kocour se vesele otřepal, vyskočil, popadl vařič pod paždí, vyhoupl se znovu na římsu krbu a šplhal po stěně, rozdíral tapety, a za necelé dvě vteřiny už seděl vysoko nad hlavami svých pronásledovatelů, na kovové konzoli od záclon. Několikpárů rukou trhalo těžký závěs, až spadl i s konzolí. Do zšeřelého pokoje vniklo slunce. Ale jakýmsi kouzlem to uzdraveného kocoura neohrozilo. S vařičem pod paždí se mihl vzduchem a dopadl na lustr, který visel uprostřed místnosti. „Štafle!” vykřikli dole.