Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

„Nebuď žárlivý,” konejšil ho Pilát s úsměvem a mnul si ruce. „Obávám se, že měl víc příznivců, nejen tebe.” „Kdo ho zabil?” opakoval šeptem Matouš.

Pilát odpověděl: „Já, slyšíš, já ho zabil.”

Matouš otevřel ústa a s očima vyvalenýma sledoval prokurátora, který tiše pokračoval: „Není to samozřejmě mnoho, ale aspoň něco jsem udělal.” A dodal: „Takco, teď už ode mne nějaký dar přijmeš?” Matouš se zamyslel a nakonec obměkčen prohlásil: „Poruč, aby mi vydali kusčistého pergamenu.” Za hodinu už nebylo po Matoušovi v paláci ani vidu, ani slechu.

Ranní ticho rušily pouze tlumené kroky stráží v zahradách. Měsíc valem bledl a na protějším obzoru se vyhoupla jitřenka, podobná bělavé skvrně. Svícny dávno pohasly. Vladař ležel na lůžku, ruku pod hlavou, a tiše oddechoval. Vedle spal Banga. Takpřivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský.

Když Markétka dospěla k zavěrečným slovům kapitoly „Takpřivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský”, už se rozednívalo. Bylo slyšet, jakna dvorku v korunách vrby a lípy se po ránu vesele hašteří vrabci. Vstala a protáhla se. Teprve teď cítila, jakje celá rozlámaná a jakstrašně se jí chce spát. Kupodivu, jinakpociťovala v duši klid. Myšlenky plynuly spořádaně a vůbec jí nevadilo, že strávila noc u pekelných mocností.

Neděsily ji vzpomínky na gala plesu satana ani na Mistrůvzázračně rychlý návrat, nepřekvapovalo ji, že román vznikl z hromádky popela, ani že ve sklepním bytě v uličce blízko Arbatu je všechno na svém místě po tom, co byl odtud vyhnán udavač AloisMogaryč. Prostě setkání s Wolandem ji psychicky nijaknepříznivě neovlivnilo. Všecko bylo tak, jakmá být. Odešla do sousedního pokojíku, přesvědčila se, že Mistr spí tvrdým hlubokým spánkem, zhasla teď už zbytečnou stolní lampičku, natáhla se na úzkou pohovku, která stála u protější stěny, a přikryla se starou roztrhanou pokrývkou. Za okamžikusnula a toho rána se jí nezdály žádné sny. V pokojích se rozhostilo ticho, stejně jako v celém domku i v tiché zastrčené uličce. Tou dobou, totiž v sobotu časně ráno, nespalo celé jedno patro v jisté moskevské instituci. Okna vedoucí na velké asfaltové prostranství, pravidelně omývané a zametané pomocí speciálních strojů, které bzučivě popojížděly sem a tam, zářila jasným světlem, které prořezávalo ranní šero. Celé patro bylo zaměstnáno Wolandovým případem a ve všech kancelářích se svítilo. Po pravdě řečeno, případ byl jasný už ad včerejška, to je od pátku. Nezbývalo než zavřít Varieté, kde zmizelo celé vedení a kde se den předtím děly další nepřístojnosti při povedené seanci černé magie. Jenomže po celou tu dobu nepřetržitě přicházely do bdícího patra nové a nové materiály. Vyšetřování toho odstrašujícího případu, který zaváněl čertovinou smíchanou s hypnotickými pokusy a prokazatelnou zločinností, mělo za úkol zachytit nitky různých zmatených událostí, které se zběhly v nejrůznějších koutech Moskvy, a spojit je dohromady. První si pobyl v bdícím, štědře osvětleném patře Arkadij Apolonovič Semplejarov, předseda akustické komise.

V pátekodpoledne zazvonil v jeho bytě nedaleko Kamenného mostu telefon a mužský hlasse sháněl po soudruhu Semplejarovovi. Žena Arkadije Apolonoviče odpověděla nevlídně, že manžel je nemocen, odpočívá a nemůže jít k telefonu.

Nakonec všakArkadij Apolonovič přece jen přišel. Na otázku, kdo volá, hlasv telefonu podal krátké vysvětlení. „Okamžik… vteřinku počkejte… hned to bude,” zablekotala jindy nafoukaná žena předsedy akustické komise. Jako střela vletěla do ložnice a pomáhala muži vstát. Sernplejarovležel v posteli a prožíval pekelná muka při vzpomínce na včerejší představení i následující noční domácí skandál, který končil vyhnáním jeho saratovské neteře z bytu. Ten okamžiknetrval jednu, ale přesně dvanáct vteřin. Arkadij Apolonovič s trepkou na jedné noze stál ve spodním prádle u telefonu a vykoktal: „Ano, u telefonu… Slyším, ano…”

Jeho žena v tu chvíli zapomněla na všecka podlá provinění proti manželské věrnosti, kterých se Arkadij Apolonovič dopustil, strčila da předsíně vyděšený obličej, mávala druhou trepkou a šeptala: „Obuj se… Nebo nastydneš od nohou…”

Arkadij Apolonovič odmítavě mával bosou nohou, vrhal na ni vražedné pohledy a přitom bručel do telefonu: „Ano, ona, ano… Samozřejmě, chápu… Za chvíli jsem u vás…” Celý večer strávil v patře, kde probíhala vyšetřování.

Byl to deprimující, nanejvýš nepříjemný rozhovor. Semplejarovovi nezbývalo, než aby otevřeně, do všech podrobnosti vylíčil nejen odpornou seanci černé magie a rvačku v lóži, ale současně se zmínil i o Milici Andrejevně Pokobaťkové z Jelochovské ulice, o saratovské neteři a mnoha dalších věcech, které pro něj znamenaly totéž co natahování na skřipec. Přirozeně svědectví Arkadije Apolonoviče, inteligentního, kultivovaného člověka a na slovo vzatého odborníka, značně vyšetřování napomohlo. Semplejarovvýstižně popsal seanci záhadného mága v masce i dva jeho pomocníky a zapamatoval si dokonce jeho jméno. Porovnáním Semplejarovovy výpovědi s dalšími, mimo jiné se svědectvím některých dam, které po představení utrpěly újmu (kupříkladu jakési dámy v lila spodním prádle, která ohromila Rimského, ó žel! a mnoha jiných), a dále posílkáře Karpova, který byl vyslán do bytu č. 50 v Sadové ulici, vyšlo najevo, kde je třeba hledat viníka a inspirátora všech těchto kousků. Orgány několikrát navštívily byt č. 50, a nejen že prosmejčily každý kout, ale dokonce proklepávaly kladívkem stěny, zkoumaly krbové komíny a pátraly po tajných skrýších.

Nicméně všechna tato opatření nevedla k žádoucím výsledkům.

Ani při jedné návštěvě se nepodařilo někoho v bytě zastihnout, ačkoli bylo zřejmé, že byt je obydlen, nehledě na to, že všichni, kdo se z nejrůznějších důvodů zabývali otázkami spojenými s pobytem zahraničních umělců v Moskvě, svorně kategoricky prohlašovali, že žádný černý mág jménem Woland v Moskvě není a být nemůže. Po příjezdu se nikde nehlásil, nepředkládal nikomu ani pas, ani jiné doklady, úmluvy či kontrakty a nikdo o něm neslyšel! Vedoucí programového oddělení estrádní komise

Číňanovse dušoval a zapřísahal, že mu nezvěstný Sťopa Lotrovneposlal ke schválení program Wolandova vystoupení, aniž by ho telefonicky informoval o Wolandově příjezdu. Tudíž on, Číňanov, absolutně nechápe a nedovede si vysvětlit, jakmohl Sťopa podobnou seanci ve Varieté připustit. Když mu dokazovali, že Arkadij Apolonovič viděl na vlastní oči mága při představení, Číňanovpouze pokrčil rameny a obracel nevinně oči k nebi: prozrazovaly, že Číňanovje čistý jako lilie. Předvolali i Prochora Petroviče, předsedu ústřední estrádní komise. Dodejme, že k nepříčetné radosti Anny Richardovny a k velkému údivu zbytečně přivolaných orgánů vklouzl hbitě do svého proužkovaného obleku, sotva milice stanula ve dveřích. Mimochodem, jen co se vrátil na své místo, Prochor Petrovič schválil všecka opatření, která oblekběhem jeho krátké nepřítomnosti navrhl…Taktedy zmíněný Prochor Petrovič neměl ani tušení o nějakém Wolandovi. Věřte nebo nevěřte, ale stalo se cosi neslýchaného: tisíce diváků, všecekpersonál Varieté a konečně i sám Arkadij Apolonovič Semplejarov, který přece nebyl žádný primitiv, viděli mága i jeho zpropadené pomocníky na vlastní oči, a přitom se nikomu dosud nepodařilo Wolanda vypátrat.