Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Kaifášovi. Jidáš byl zavražděn blízko za městem. Vylákali ho chytře z města.” „Nedovedu si představit, jakto mohli dokázat!”

„Ano, připouštím, že to je nejtěžší oříšekv celém případu, vladaři. Dokonce si netroufám tvrdit, že se mi jej podaří rozlousknout.”

„Vskutku, to je záhada! O svátečním večeru opustí věřící velikonoční tabuli, vydá se neznámo proč za město a tam zahyne. Kdo ho jen mohl vylákat a jak? Nebyla v tom nějaká žena?” zeptal se náhle jasnozřivě. Afraniusodpověděl klidně a důrazně:

„Vžádném případě, prokurátore. Tuto možnost musíme zcela vyloučit. Ale uvažujme logicky. Kdo měl zájem Jidáše odstranit?

Potulní fantastové, jistý kroužek, kde především nebývají ženy. Aby se mohl někdo oženit, potřebuje peníze. Ale aby mohl někdo s pomocí ženy zabít člověka, potřebuje mnoho peněz, a tuláci je nemají. Do Jidášova případu nebyla zapletena žena, vladaři. Ba co víc, tvrdím, že takový výklad vraždy by náspouze sváděl na falešnou stopu, ztěžoval vyšetřování a mátl mě.” „Vidím, že máš naprostou pravdu, Afranie,” souhlasil Pilát. „Dovolil jsem si jenom vyslovit svou domněnku.” „Bohužel chybnou, prokurátore.”

„Ale co potom, jaksi to vysvětlit?” zvolal vladař a s nezkrotnou zvědavostí se vpíjel do tváře svého společníka. „Soudím, že příčinou všeho byly zase jen peníze.”

„Skvělá myšlenka! Ale kdo a proč mu mohl nabídnout v noci za městem peníze?” „Nikoli, prokurátore, takto nebylo. Mám pro to jediné vysvětlení, a jestli zklame, stěží najdu jiné.” Afraniusse naklonil blíž k Pilátovi a šeptem pokračoval: „Jidáš chtěl ukrýt peníze na osamělém místě, o kterém by věděl jen on sám.” „Výborná hypotéza. Ano, takto nejspíš bylo. Teď chápu: nevylákali ho lidé, ale jeho vlastní úmysl… Ano, ano, je to tak.” „Správně. Jidáš byl nedůvěřivý, peníze před lidmi schovával.” „Říkáš, v Getsemánii… Nechápu, proč právě tam ho chceš hledat ” „Ó, to je náramně jednoduché, prokurátore! Nikdo nebude ukrývat peníze na cestách, na otevřených a nechráněných místech. Jidáš se tudíž nedal ani hebronskou, ani betánskou cestou. Potřeboval chráněné, odlehlé místo, kde rostou stromy.

To je docela jednoduché. Podobné místo kromě Getsemánie blízko Jeruzaléma nenajdeš. Nemohl jít daleko.” „Přesvědčil jsi mě svými důkazy. Co tedy máme dělat?”

„Neprodleně zahájím pátrání po vrazích, kteří vyslídili Jidáše za městem, a sám, jakjsem oznámil, půjdu před soud.” „Čím sesprovinil?”

„Moji špehové ztratili Jidáše z dohledu večer na tržišti, brzy po tom, co opustil Kaifášůvpalác. Nechápu, jakse to mohlo stát. To se mi přihodilo poprvé v životě. Ihned po naší rozmluvě jsem nařídil, aby řečeného mladíka sledovali.

Ale v okolí tržiště kamsi odbočil, začal kličkovat a nepozorovaně unikl.” „Hm… Věz, že nepokládám za nutné, abych tě předal soudu. Vykonal jsi vše, co bylo v tvých silách, a nikdo na světě,” při těch slovech se prokurátor usmál, „by nedokázal víc! Potrestej špehy, kteří ztratili Jidášovu stopu. Ale ani v tomto případě, upozorňuji, bych nechtěl, aby trest byl příliš přísný. Koneckonců učinili jsme všecko, abychom toho nízkého člověka zachránili! Ach ano, málem bych zapomněl,” a Pilát si přejel rukou čelo, „jakdokázali propašovat peníze do Kaifášova paláce?” „Rozuměj, vladaři… To už nebylo dvakrát obtížné. Mstitelé pronikli zadem do paláce v místě, kde vybíhá nad zadním nádvořím ulička. Přehodili měšec přesmříže.” „Bylo to provázeno nějakým sdělením?”

„Ano, navlastak, jakprokurátor předpokládal. Ostatně…,” a Afraniusstrhl pečeť a ukázal jeho obsah vladaři. „Pomysli, co děláš, Afranie. Ty pečeti jsou nepochybně chrámové?” „Prokurátor si s tím nemusí lámat hlavu,” odpověděl muž v kápi a znovu zapečetil měšec. „Cožpakty máš všecky pečeti?” zeptal se Pilát a rozesmál se.„Jinakto nejde, prokurátore,” odpověděl přísně Afraniusa nehnul přitom ani brvou. „Dovedu si představit, co se dělo v Kaifášově paláci!”

„Prokurátor má pravdu. Vzbudilo to velké pobouření. Okamžitě mě tam zavolali.” Dokonce i v šeru bylo vidět, jakse v prokurátorových očích rozhořely plamínky. „To je zajímavé…”

„Odvažuji se prokurátorovi namítnout, že na tom nebylo zhola nic zajímavého. Zoufale nudný a únavný případ. Na mou otázku, nevyplácel-li někdo v Kaifášově paláci peníze, dostalo se mi kategorické odpovědi, že ne.” „Ach tak? Když ne, taktedy ne. Tím obtížnější bude vypátrat vrahy.” „Prokurátor uvažuje naprosto správně.”

„Poslyš, Afranie, teď mi napadá: nezabil se Iškariotský sám?”

„Ó nikoli, prokurátore,” protestoval Afranius, a dokonce se údivem zvrátil do křesla, „odpusť mi mou smělost, ale to je zcela nepravděpodobné.” „Ach, ve zdejším městě je všecko pravděpodobné. Vsadím se, že za krátký časse podobná pověst rozšíří po celém městě.” Velitel tajné služby zabodl do prokurátorova obličeje pronikavý pohled, zamyslel se a po chvíli přiznal: „Není to vyloučeno, vladaři.”

Pilát se zřejmě stále nemohl rozloučit s případem vraždy Jidáše Iškariotského, a třebaže už bylo beztoho všecko jasné, prohodil dokonce trochu zasněně: „Přál bych si vidět, jakho vraždili.”

„Bylo to mistrovské dílo, prokurátore,” odpověděl Afraniusa poloironicky zahlížel na svého velitele. „Jakto víš?”

„Rač si prohlédnout měšec,” navrhoval Afranius. „Ručím za to, že zabitému krevvytryskla proudem. V mých letech už jsem viděl hezkou řádku zabitých, vladaři.” „Takže nevstane z mrtvých?”

„Vstane, prokurátore,” vysvětloval s úsměvem Afranius, „až se nad ním rozezní hlahol trub mesiáše, kterého zde všichni očekávají. Dřívne.” „Stačí, Afranie. Tento případ je jasný. Přejděme nyní k pohřbu ukřižovaných.” „Ukřižovaní jsou pohřbeni, vladaři.”

„Ó Afranie! Kdo by tě předal soudu, dopustil by se zločinu! Zasluhuješ nejvyšší odměnu. Jakse to odehrálo?” Afranius začal vyprávět.

Zatímco on sám se zabýval případem Jidáše Iškariotského, oddíl tajné stráže pod vedením jeho pomocníka dorazil kvečeru na vrchol hory. Brzy zjistil, že chybí tělo jednoho zločince. Pilát se otřásl a prohlásil chraplavě: „To se dalo předpokládat!” „Neznepokojuj se ani v nejmenším, prokurátore,” řekl Afraniusa pokračoval. „Těla Dismase a Gestase s očima vyklovanýma od dravců vojáci posbírali a neprodleně začali pátrat po třetím. Zakrátko je objevili. Jistý muž…” „Jménem Matouš Lévi,” prohlásil Pilát spíš přesvědčivě než tázavě. „Takjest, prokurátore.”

„Matouš se ukrýval v jeskyni na severním svahu Golgoty a čekal, až se setmí. Měl u sebe obnažené Ješuovo tělo.

Sotva stráž vstoupila do jeskyně s pochodní, Matouš se rozlítil. V návalu zoufalství a zloby vykřikoval, že se nedopustil žádného přečinu. Podle zákona má každý člověkprávo pohřbít popraveného zločince, když se mu zachce. Prohlásil, že se nehodlá s mrtvolou rozloučit. Vzrušeně vyrážel nesouvislé výkřiky, střídavě prosil a proklínal…” „Takže musel být zajat?” zeptal se chmurně Pilát.

„Nikoli, prokurátore,” uklidňoval ho Afranius, „toho drzého pomatence se nakonec podařilo uklidnit slibem, že tělo bude pohřbeno. Když Matouš pochopil, co mu říkají, ztichl, ale oznámil, že se nikam nehne a že si přeje, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Tvrdil, že neodejde, i kdyby ho třeba zabili, a dokonce jim k tomu účelu nabídl nůž na chleba, který měl u sebe.” „Odehnali ho?” zeptal se přidušeně vladař.