Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Snad právě vinou soumraku se prokurátor změnil k nepoznání. Jako by náhle zestárl, shrbil se a zneklidnět. Jednou se dokonce ohlédl a trhl sebou při pohledu na křeslo, kde ležel přesopěradlo přehozený plášť. Blížila se sváteční noc a ve hře večerních stínů se unavenému vladaři nejspíš zdálo, že kdosi sedí v prázdném křesle. Malověrně se dotkl pláště, ale látka mu vyklouzla z prstů. Pobíhal sem a tam po kolonádě, mnul si ruce, chvílemi běžel ke stolu a popadl číši, občasse zastavil a nepříčetnýma očima pozoroval mozaikovou podlahu, jako by z ní chtěl cosi vyčíst. Dnesho už podruhé přepadl podivný smutek. Mnul si rukou spánek, kde byla po ďábelské bolesti jen tupě trnoucí vzpomínka, a snažil se zoufale vypátrat příčinu své duševní trýzně. Brzy pochopil, ale snažil se oklamat sám sebe. Bylo mu jasné, že dnešního dne cosi nenávratně ztratil a teď to chce napravit drobnými, zbytečnými a hlavně opožděnými činy.

Namlouval si, že tyto večerní skutky jsou stejně důležité jako ranní rozsudek, ale právě to se mu nedařilo. Při jednom obratu se prudce zastavil a hvízdl. Odpověděl mu z večerního šera bouřlivý hluboký štěkot a ze zahrady vyběhl na kolonádu obrovský pesse špičatýma ušima a šedou srstí, v obojku se zlatým kováním. „Bango, Bango!” vykřikl slabě prokurátor. Pesse vztyčil na zadní tlapy, přední položil pánovi na ramena, divho nepovalil na zem, a olízl mu tvář. Vladař usedl do křesla.

Bango s vyplazeným jazykem se uvelebil u jeho nohou a rychle oddechoval. Radostný zákmit v psích očích prozrazoval, že bouřka, jediné, čeho se nebojácné zvíře bálo, skončila.

Současně pesvychutnával blažený pocit, že smí ležet tady, u nohou svého pána, kterého miloval, uznával a kterého pokládal za nejmocnějšího na světě, vládce všech lidí. Jeho zásluhou se i on sám považoval za privilegovanou, nadřazenou a výjimečnou bytost. Ale sotva ulehl u jeho nohou, vycítil, že pána postihlo neštěstí. Nepotřeboval mu přitom ani pohlédnout do obličeje, jen upíral pohled do zšeřelé zahrady. Potom vyskočil, obešel ze strany křeslo, položil přední tlapy a hlavu prokurátorovi na kolena a zamazal mu cípy pláště mokrým pískem. Chtěl svého pána zřejmě utěšit a ujistit ho, že spolu s ním bude čelit neštěstí. Pokoušel se to vyjádřit i oddaným pohledem a nastraženýma ušima. Takoba, psa i člověka, kteří se navzájem milovali, zastihla na kolonádě sváteční noc. Prokurátorůvhost měl plné ruce práce. Sotva opustil horní terasu před kolonádou, sestoupil po schodišti na další terasu a odbočil vpravo k vojenskému táboru, který se rozkládal na území paláce. Ubytovaly se tu dvě centurie, které přitáhly spolu s prokurátorem před svátky do Jeruzaléma. Současně zde sídlila tajná stráž, která podléhala našemu hostu. Muž v kápi se tu nezdržel dlouho, nejvýš deset minut. Pakvyjely ze dvora tři vozy naložené nejrůznějším nářadím a sudem s vodou. Doprovázelo je patnáct jezdců v šedých pláštích.

Vozy s doprovodem vyjely zadní branou z území paláce, zamířily na západ, projely městskou bránou v hradební zdi a vydaly se po úzké cestě k betlémské silnici a po ní dál na sever.

Dorazily na křižovatku u Hebronské brány a pustily se po jaffské cestě, kudy šel ve dne průvod s odsouzenci. V tu dobu se už setmělo a na oblohu se vyhoupl měsíc. Brzy poté, co vozy s doprovodem vyjely z brány, opustil území paláce i prokurátorůvhost na koni, zahalen do tmavého obnošeného chitónu. Zamířil nikolivza město, ale naopakdo města. Za chvíli už jste ho mohli vidět, jakpřijíždí k Antoniově pevnosti, která se rozkládala na severu v bezprostřední blízkosti velkého chrámu. Zde pobyl host rovněž krátce a pakjste mohli objevit jeho stopu v křivolakých a spletitých uličkách Dolního Města. Sem dojel na mezku. Vyznal se dobře ve městě, a proto lehce našel příslušnou ulici. Jmenovala se Řecká, bylo v ní několikřeckých krámků a v jednom se prodávaly koberce. Právě u toho krámku muž v kápi zastavil mezka, slezl a přivázal ho ke kruhu přede dveřmi. Krámekuž byl zavřený. Muž vešel brankou, která sousedila s dveřmi krámku, na čtvercový dvorek, sevřený do podkovy kůlnami. Zahnul za roh, ocitl se u kamenné terasy obytného domku porostlého břečťanem a rozhlédl se. V domku i v sousedních kůlnách byla tma, domácí ještě nerozžehli svítilny. Zavolal přitlumeně: „Niso!”

Vodpověď zaskřípaly dveře a na terase se objevila ve večerním soumraku mladá žena bezzávoje. Naklonila se přeszábradlí a neklidně pátrala v šeru, kdo to přišel. Když poznala příchozího, mile se usmála, kývla hlavou a zamávala. „Jsi sama?” zeptal se tiše řecky Afranius.

„Sama,” zašeptala žena na terase, „muž odjel ráno do Kaisareje.” A s pohledem na dveře dodala šeptem: „Ale služka je doma.” Pakho vybídla pokynem ruky, aby vešel. Afraniusse rozhlédl a vystoupil po kamenných schůdcích. Oba zmizeli v domku. Zde se host zdržel neobyčejně krátce, nejvýš pět minut. Když sestupoval z terasy, stáhl si kápi až na oči a teprve pakvyšel na ulici. Tou dobou v domech rozsvěcovali lampy, v ulicích vládl předsváteční ruch a Afraniusna mezku splynul s davem chodců a jezdců. Nikdo neví, kam vedly jeho další kroky. Žena, kterou oslovoval „Niso”, se po jeho odchodu začala kvapně převlékat. Třebaže ve ztemnělém pokoji těžko hledala potřebné kusy oděvu, nerozsvítila ani nezavolala služku.

Teprvkdyž se oblékla a zahalila si tvář tmavým závojem, rozlehl se po domě její hlas: „Kdyby se po mně někdo sháněl, řekni, že jsem šla na návštěvu k Enante.” Ve tmě se ozval bručivý hlasstaré služky: „KEnante? Ach tahle Enante! Víš, že ti muž zakázal, abysk ní chodila.

Kuplířka je to, ta tvoje Enante! Ale počkej, povím to muži…” „No tak, už přestaň,” uklidňovala ji Nisa a jako stín vyklouzla z domku. Její sandály klapaly po kamenných dlaždicích dvorku. Služka zavírala dveře na terasu a huhlala. Nisa vyšla z domu.

Ve stejnou dobu vyšel z jiné křivolaké uličky Dolního Města, která se klikatě svažovala k jednomu z městských rybníků, mladíks pečlivě přistřiženou bradkou, v bílém kefi, který mu splýval na ramena, v novém svátečním jasně modrém talissu lemovaném třásněmi a zbrusu nových sandálech, které při chůzi vrzaly. Vynořil se ze vrat nevzhledného domu, obráceného slepou stěnou do uličky a okny do dvora. Krasavec s orlím nosem, svátečně vyšňořený, kráčel svižně, míjel chodce, kteří pospíchali domů ke slavnostní hostině, a pozoroval, jakse rozsvěcují postupně všechna okna. Mířil cestou podél tržiště ke Kaifášovu paláci, který se tyčil na úpatí chrámového pahorku. Zanedlouho jste mohli vidět, jakvchází do brány paláce. Za chvíli opět nádvoří opustil. Po návštěvě v paláci, který tonul v záři svítilen a pochodní a kde panoval sváteční shon, vykročil mladíkještě rázněji a veseleji. Pospíchal do Dolního Města. Na rohu ulice, která ústí na tržiště, ho předhonila lehká ženština v černém závoji staženém až na oči. Proplétala se tanečním krokem v pouličním hluku a davu, a když míjela mladíka, na okamžikpoodhalila závoj a bleskla po něm pohledem. Ale nezpomalila, naopakzrychlila krok, jako by mu chtěla uniknout. Krasavec nejenom že si jí povšiml, ale dokonce ji poznal. Hrklo v něm, zastavil se a sledoval ji nechápavým pohledem.

Pakse pustil za ní a ve spěchu málem porazil neznámého muže se džbánem v rukou. Dohnal uprchlici, vzrušením nemohl popadnout dech a zavolal: „Niso!”