Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Žena se otočila, přimhouřila oči, zatvářila se dotčeně a chladně, suše řecky odpověděla: „Á, to jsi ty, Jidáši? Já tě hned nepoznala. Ostatně, to je dobře. Říká se, že ten, koho nepoznají, zbohatne…” Mladíkovi vzrušeně tlouklo srdce jako ptákv kleci pod černou rouškou a přerývaně zašeptal, aby je nikdo z kolemjdoucích nezaslechl: „Kam jdeš, Niso?”

„A proč to chceš vědět?” vyzvídala Nisa, zpomalila kroka zvysoka si Jidáše měřila. Mladíkrozpačitě zašeptal a jeho hlaszněl dětsky bezmocně:

„Jakto… domluvili jsme se… Chtěl jsem k tobě zajít, tvrdila jsi, že budeš celý večer doma…” „Ach ne, ne…,” namítala Nisa a rozmarně vyšpulila dolní ret. Jidášovi se zdálo, že její obličej, nejkrásnější, jaký kdy v životě viděl, zkrásněl ještě víc. „Nudila jsem se. Vy si slavíte a co mám dělat já? Sedět a poslouchat, jakvzdycháš na terase? A přitom trnout strachem, že to služka vyklopí muži? Ne, rozhodla jsem se, že si vyjdu za město poslechnout slavíky.” „Jakto, za město?” zeptal se ohromeně mladík. „To chceš jít sama?” „To se ví, že sama,” odpověděla.

„Dovol, abych tě směl doprovodit,” prosil zajíkavě Jidáš. Myšlenky se mu zatemnily, zapomněl na všecko na světě a prosebně, úpěnlivě vzhlížel do Nisiných modrých očí, které teď jakoby zčernaly. Nisa neodpověděla a přidala do kroku.

„Proč mi neodpovíš, Niso?” žadonil Jidáš, když ji dohnal.

„A nebudu se s tebou nudit?” prohodila a zastavila se. Jidáš cítil, jakse mu myšlenky zamíchaly v hlavě. „No dobrá,” slitovala se nakonec Nisa, „pojďme.”

„A kam, kam?” „Počkej… zajdeme tady do toho dvorku a domluvíme se. Bojím se, aby mě neviděl někdo ze známých a nedonesl muži, že se procházím s milencem na ulici.” Za okamžikjako by se vypařili z tržiště: špitali si ve vratech neznámého dvora. „Běž do olivového háje,” šeptala Nisa, stáhla si závoj až na oči a odvrátila se, když kolem přešel neznámý muž se džbánem a zmizel ve vratech. „Do Getsemánie, za Cedron, víš, kde to je?” „Ano, ano…”

„Já půjdu napřed,” pokračovala, „ale ty nechoď těsně za mnou, drž se zpátky. Půjdu napřed… Přejdeš potok… Víš, kde je jeskyně?” „Vím, vím…”

„Projdeš kolem lisu na olivy, dáš se nahoru a odbočíš k jeskyni. Tam mě najdeš. Ale teď nesmíš za mnou jít, měj strpení a počkej tady,” a s těmi slovy vyšla ze vrat jakoby nic.Mladíkosaměl a snažil se soustředit roztěkané myšlenky. Mezi jiným ho napadlo, jakvysvětlí svou nepřítomnost na sváteční hostině u příbuzných. Stál a v duchu hledal nějakou výmluvu. Ale v tom rozčilení na nic kloudného nepřipadl a bezradně se loudal v průjezdu. Teď nespěchal do Dolního Města, ale zamířil opačným směrem, ke Kaifášovu paláci. Ve městě vládla sváteční nálada.

Okna, která míjel, zářila, a dokonce se už z nich ozývaly chvalozpěvy. Opozdilí chodci poháněli po dlažbě osly a pobízeli je bičem a pokřiky. Nohy nesly Jidáše samy, takže ani nepozoroval, jakse kolem mihly mechem obrostlé hrůzostrašné Antoniovy věže, nevnímal hlahol trub v pevnosti, ani si nevšiml římské jezdecké hlídky s pochodní, která mu mihotavě svítila na cestu. Když minul věž, ohlédl se a zpozoroval, jakv závratné výši nad chrámem vzplanuly dva obrovité pětiramenné svícny.

Ale viděl je jen matně. Zdálo se mu, že nad Jeruzalémem se rozhořelo deset nevídaně obrovitých lampád a soupeří se světlem svítilny, která právě vyplouvala nad město, s měsícem. Jidáš neviděl, neslyšel a jen pospíchal ke Getsemanské bráně, aby co nejdřívvyšel z města. Občasse mu zdálo, že se před ním, mezi obličeji a zády chodců, míhá roztančená postava a ukazuje mu cestu. Ale to byl klam. Dobře věděl, že ho Nisa značně předhonila. Proběhl kolem směnárenských krámků a konečně dorazil ke Getsemanské bráně. Tady se nechtěně zdržel, rozechvěn netrpělivostí. Do města právě vcházela karavana a za ní syrská vojenská hlídka. Jidáš ji v duchu proklínal… Ale všecko má svůj konec. Netrpělivý Jidáš se záhy octl za městskými hradbami. Vlevo uviděl malý hřbitůveka vedle něho několikpruhovaných poutnických stanů. Přeťal prašnou cestu zalitou měsíčním světlem a zamířil k Cedronskému potoku, který musel přejít. Voda mu tiše bublala pod nohama.

Přeskakoval z kamene na kámen, až se dostal na protější, getsemanský břeh. Radostně si uvědomil, že cesta k zahradám je opuštěná. Nedaleko se ve tmě rýsovala polorozbořená vrata statku. Po dusném pachu města ovanula Jidáše omamná vůně jarní noci. Ze zahrady se přeszeď vylévala vůně myrt a akátů z getsemanských zahrad. Vrata nikdo nestřežil, nebylo v nich človíčka a za chvíli už Jidáš vběhl pod tajemný stín obrovských košatých oliv.

Cesta stoupala vzhůru. Jidáš těžce oddechoval a občasvykročil ze tmy na vzorované měsíční koberce, které mu připomněly koberce v krámku Nisina žárlivého muže. Po chvíli se vlevo na pláni mihl lisna olej s těžkým žernovem a hromada naskládaných sudů. V zahradě bylo pusto — pracovalo se do západu slunce. Nad Jidášovou hlavou se rozezněl klokotaný slavičí chorál. Už byl skoro u cíle. Věděl, že brzy zaslechne ze tmy tiché šumění vody z jeskyně. A opravdu. Znatelně se ochlazovalo. Zpomalil kroka zavolal tlumeně: „Niso!” Místo ní se všakoddělila od silného kmene olivy mužská ramenatá postava a vyskočila na cestu. V mužově ruce se cosi krátce zablesklo, ale zábleskokamžitě pohasl. Jidáš slabě vykřikl a dal se na útěk, když vtom mu zastoupila cestu druhá mužská postava. První, co byl vpředu, se zeptal:

„Kolikjsi dostal? Mluv, jestli je ti život milý.”

VJidášovi vzplanula jiskřička naděje a zoufale vykřikl: „Třicet tetradrachem! Třicet! Všechny mám u sebe! Tumáte!

Vezměte si peníze, ale darujte mi život!” Neznámý mu vyrval měšec z rukou. Současně vzlétl za Jidášovými zády do výše nůž a zabodl se zamilovanému mladíkovi pod lopatky. Jidáše to vymrštilo dopředu a ruce se zkroucenými prsty vylétly do vzduchu. Dopadl na vytasenou dýku předního muže a ten mu ji zarazil až po rukojeť do srdce. „Ni… so…” zašeptal Jidáš nikoli svým obvyklým vysokým, jasným a mladým hlasem, ale přidušeně a vyčítavě. Pakuž ze i sebe nevydal ani hlásku. Svalil se na zem, až to zadunělo. Vtom se na cestě vynořila třetí postava. Byl to muž v plášti a přeshlavu měl přehozenou kápi. „Nemeškejte,” poroučel. Vrahové spěšně vložili váčekspolu s kusem pergamenu, který jim třetí podal, do koženého měšce a převázali provazem. Druhý si jej zastrčil za košili a oba se rychle rozutekli každý na jinou stranu. Brzy se rozplynuli ve tmě mezi olivami.

Třetí si dřepl vedle zabitého a zahleděl se mu do obličeje; zdál se mu ve stínu křídově bílý a oduševněle krásný. Za několikvteřin už nebyl na cestě nikdo z živých. Mrtvý ležel bezvládně, s rozhozenýma rukama. Levé chodidlo zasáhla měsíční skvrna, takže se daly spočítat řemínky jeho sandálu.

Zatím se Getsemanská zahrada rozezněla slavičím zpěvem. Nikdo neví, kam vedly stopy dvou Jidášových vrahů, ale cestu třetího známe. Muž v kápi sešel z cesty a prodíral se olivovým houštím na jih. Přelezl zahradní zeď daleko od hlavní brány, v jižním cípu, kde se v jednom místě vydrolilo zdivo. Brzy jste ho mohli zahlédnout na břehu Cedronu. Brodil se chvíli vodou, dokud nezpozoroval v dálce siluety dvou koní a vedle nich mužskou postavu. Koně stáli v potoce a voda jim omývala kopyta. Neznámý vsedl na prvního koně a muž v kápi se vyhoupl na druhého. Oba zvolna postupovali potokem a bylo slyšet, jakpod kopyty koní chrastí kamínky. Konečně jezdci vyjeli z vody, vyšplhali na jeruzalémský břeh a jeli krokem podél městských hradeb. Po chvíli se neznámý odpojil, pustil se napřed a brzy zmizel z dohledu. Muž v kápi zarazil koně, slezl na liduprázdné cestě, shodil plášť, obrátil ho naruby, vytáhl z podšívky plochou přílbu bezchocholu a nasadil si ji. Teď se vyšvihl do sedla muž ve vojenské chlamidě s krátkým mečem u pasu. Trhl uzdou a horkokrevný jezdecký kůň se pustil do cvalu a vytřásal jezdce. Nejeli daleko — muž mířil k jižní jeruzalémské bráně. Pod obloukem brány tančilo neposedné rozkmitané světlo pochodní. Strážní z druhé centurie Bleskové legie posedávali na kamenných lavicích a hráli v kostky. Když viděli přijíždět jezdce ve vojenské přílbě, vyskákali ze svých míst, ale jezdec jim jen pokynul a vjel do města. Jeruzalém tonul ve slavnostním osvětlení. Ve všech oknech plály svícny, odevšad se nesly chvalozpěvy a slévaly se v jeden nesladěný chór. Jezdec občaspohlédl do oken vedoucích na ulici a uviděl rodiny shromážděné kolem stolu, kde stály mísy s kůzlečím masem, hořkými bylinami a mezi nimi číše naplněné vínem. Pohvizdoval si tiše nějakou písničku a ubíral se zvolna po vylidněných ulicích Dolního Města k Antoniově věži a občasvzhlížel k rozzářenému pětiramennému svícnu, jaký nenajdete po celém světě, rozklenutému nad chrámem, nebo na měsíc, zavěšený ještě výš. Palác Heroda Velikého se neúčastnil obřadu velikonoční noci. V jeho postranních komnatách, obrácených na jih, kde se ubytovali důstojníci římské kohorty a velitel legie, se míhala světla a bylo tu rušno a živo. Hlavní průčelí paláce se sloupovím a zlatými sochami, kde sídlil jediný nedobrovolný host — prokurátor — jako by osleplo v ostrém měsíčním svitu.