Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Cožpak, ptám se vás, se hned po svém pohoršujícím vystoupení propadl do země, nebo, jakněkteří tvrdí, vůbec v Moskvě nebyl? Kdybychom připustili první možnost, vychází nám, že vzal s sebou všecky vedoucí činitele Varieté. V opačném případě se dalo soudit, že vedení pochybného divadla provedlo nějakou lumpárnu (vzpomeňte si na rozbité okno v ředitelské kanceláři a na Trumfovo chování!) a zmizelo beze stopy z hlavního města. Ke cti toho, kdo řídil vyšetřování, budiž řečeno, že pohřešovaný Rimský byl vypátrán s obdivuhodnou rychlostí.

Stačilo porovnat Trumfovy reakce na stanovišti taxíků před kinem s některými časovými údaji, například kdy skončilo představení a kdy asi mohl Rimský upláchnout, a už putoval do Leningradu spěšný telegram. Za hodinu přišla depeše (to se stalo v páteknavečer), v níž se oznamovalo, že Rimský byl zadržen v hotelu Astoria v pokoji č. 312 ve třetím patře, hned vedle pokoje dramaturga jednoho moskevského divadla, které v tu dobu pohostinsky vystupovalo v Leningradě.

V uvedeném pokoji je, jakznámo, šedomodrý zlacený nábyteka přepychová koupelna. Uprchlíkbyl dopaden v šatníku třistadvanáctky, okamžitě zatčen a vyslýchán hned v Leningradě. Vzápětí putoval do Moskvy další telegram, kde se oznamovalo, že administrativní ředitel Rimský se nachází ve stavu nepříčetnosti, na otázky odpovídá buďto zmateně, nebo vůbec odmítá odpovědět a vytrvale žádá, aby ho zavřeli do pancéřové cely a postavili k němu stráž. Moskva telegrafovala, aby poslali Rimského s doprovodem do Moskvy, a Rimský tedy odjel v pátekvečerním vlakem. Vpátekkvečeru rovněž narazili na Lotrovovu stopu. Do všech měst byly vyslány telegramy s Lotrovovým popisem a z Jalty přišla odpověď, že Lotrovse zdržoval v Jaltě a teď odletěl letadlem do Moskvy. Varenuchovu stopu se prozatím nepodařilo vypátrat. Pověstný administrátor, známý doslova po celé Moskvě, zmizel, jako když se po něm zem slehne. Současně bylo nutné zabývat se událostmi, k nimž došlo mimo okruh Varieté, v různých koutech Moskvy. Vysvětlení si žádal zvláštní případ „bajkalistů”, kteří nepřetržitě zpívali o „nejkrásnějším moři” (ostatně profesoru Stravinskému se po dvou hodinách pomocí jakýchsi obstřiků podařilo uvést je do normálního stavu), dále se množily případy, že lidé platili soukromníkům či institucím čertví čím a přitom tvrdili, že jsou to peníze, a zároveň stoupal počet poškozených. Přirozeně nejnepříjemnější a nejskandálnější byl dosud nevyjasněný případ s hlavou zesnulého literáta Berlioze.

Kdosi ji ukradl za bílého dne rovnou z rakve v Gribojedovově sále.

Dvanáct mužů vedlo vyšetřování a snažilo se zachytit všecky nitky roztroušené po celé Moskvě, které by vedly k rozuzlení toho složitého případu. Jeden z členů vyšetřovací komise navštívil také kliniku profesora Stravinského a nejprve si dal předložit seznam pacientů, kteří byli přijati do ošetření v uplynulých třech dnech. Takobjevili Nikanora Ivanoviče Bosého i nešťastného konferenciéra, jemuž kocour utrhl hlavu. S oběma byli brzo hotovi: snadno došli k závěru, že oba padli do rukou jedné a téže bandy vedené tajemným mágem. Zato Ivan Nikolajevič Bezprizorný vyšetřovatele opravdu zaujal. Vpátekvečer se otevřely dveře stosedmnáctky a vstoupil rozvážný mladíkkulaté tváře. Choval se skromně a zdvořile a nikteraknevypadal na vyšetřovatele, dokonce na jednoho z nejlepších v Moskvě. Uviděl na posteli pobledlého skleslého mládence, který chvílemi těkal lhostejnýma očima po pokoji a chvílemi se zahleděl snivě do dálky anebo se uzavíral do sebe. Vyšetřovatel se vlídně představil a prohlásil, že si přichází pohovořit o tom, co se odehrálo na Patriarchových rybnících. Jakby Ivan triumfoval, kdyby se vyšetřovatel objevil dřív, dejme tomu v noci ze středy na čtvrtek, kdy se básníkbouřlivě a důrazně dožadoval, aby vyslechli jeho vyprávění! Teď se splnilo vytoužené přání pomoci dopadnout konzultanta, nemusel nikam běhat, sami za ním přišli jen proto, aby se od něho dozvěděli, co se událo ve středu večer na Patriarchových rybnících. Ale běda! Ivan se za dobu, která uplynula od Berliozovy smrti, hodně změnil: odpovídal ochotně a zdvořile na všecky otázky, ale z jeho pohledu i tónu čišel nezájem. Berliozůvosud ho víc netrápil. Před příchodem vyšetřovatele ležel a lehce podřimoval. Viděl před sebou podivné, záhadné, neskutečné město s nakupeninami mramoru, proplétané sloupořadími, zlacenými sluncem, s pochmurně černou a nelítostnou Antoniovou věží, s palácem na západním pahorku, až po střechu ponořeným do tropické zeleně zahrad, a nad ní se vypínaly bronzové sochy, rozhořelé v západu slunce. Pod hradbami starobylého města zahlédl římské centurie v plné zbroji. Vpolomu se mu zjevil vyholený muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou. Seděl nehybně v křesle, zažloutlý obličej zkřivený křečí, a upíral nenávistný pohled do pompézních cizích zahrad. PakIvan zahlédl lysou, písečně žlutou horu s opuštěnými kříži.

Nešťastná příhoda na Patriarchových rybnících básníka Ivana Bezprizorného už nezajímala. „Poslyšte, Ivane Nikolajevíči, jakdaleko jste byl od turniketu v okamžiku, kdy Berliozspadl pod tramvaj?” Ivanovi se kmitl ve tváři lhostejný úsměšeka odpověděl:

„Byl jsem hodně daleko.”

„A kostkovaný stál u turniketu?”

„Ne, ten seděl opodál na lavičce.”

„Víte určitě, že neběžel k turniketu, když Berliozupadl?”

„Určitě. Nikam neběžel, seděl rozvalený na lavičce.”

Vyšetřovatel se dál nevyptával. Vstal, podal Ivanovi ruku, popřál mu brzké uzdravení a vyjádřil naději, že si brzy přečte jeho nové verše. „Kdepak,” odpověděl tiše Ivan, „já už nikdy v životě nebudu psát verše.” Mladý muž se zdvořile usmál a vyjádřil přesvědčení, že básníkv současné době trpí depresí, ale to brzy přejde. „Omyl,” zaprotestoval Ivan a nedíval se přitom na vyšetřovatele, ale pozoroval v dálce pohasínající obzor.

„Tohle mě nikdy nepřejde. Psal jsem špatné verše a teď jsem to pochopil.” Vyšetřovatel si odnášel od Ivana cenné poznatky. Pozorně sledoval nit událostí a snažil se dobrat začátku. Teď už nepochyboval, že výchozím bodem se stala vražda na Patriarchových rybnících. Samozřejmě ani Ivan, ani kostkovaný nestrčili nešťastného předsedu MASOLITu pod tramvaj. Fyzické násilí v tomto případě vyloučil. Ale byl skálopevně přesvědčen, že Berliozse vrhl (nebo spadl) pod tramvaj vlivem hypnózy. Materiál bohatě stačil k tomu, aby se ujasnilo, koho stíhat a kde. Jenomže smůla byla, že právě to se nedařilo.

Znovu opakujeme, že v třikrát proklatém bytě č. 50 určitě někdo bydlel. Občasse v telefonu ozval jednou nakřáplý, jindy huhňavý hlas, někdy se otevřelo okno a dokonce bylo slyšet gramofon. Přesto pokaždé, kdykolivtam orgány zamířily, našly byt prázdný. Několikrát, v různou denní i noční dobu, provedly namátkovou kontrolu. Ba co víc, chodily po bytě se sítí a prohledávaly každý kout. Ostatně tenhle byt byl už dávno podezřelý. Milice střežila nejen průjezd, který ústil na dvůr, ale i zadní vchod. Dokonce rozestavila hlídky na střeše u komínů. Ano, padesátka si ze všech pořádně utahovala a nedalo se proti tomu nic podniknout. To pokračovalo až do půlnoci z pátku na sobotu, kdy baron Maigel ve fraku a lakýrkách slavnostně vstoupil do bytu coby host. Bylo slyšet, jakmu kdosi otevřel. Přesně za deset minut vpadli milicionáři do bytu, bezzvonění, a nejenže tam nenašli obyvatele, ale ani nejmenší stopu po baronovi. To už bylo nad lidské chápání. Jakjsme předeslali, pátrání pokračovalo až do sobotního rozbřesku; přibyly nové, neobyčejně zajímavé důkazy. Na moskevském letišti přistálo šestimístné aerotaxi, které přiletělo z Krymu. Spolu s ostatními vystoupil podivný pasažér, mladší člověks mohutným strniskem vousů, se zarudlýma lekavýma očima a bezzavazadel. Vypadal, jako by se tři dny nemyl, a měl na sobě prapodivný úbor. Na hlavě čepici a přesnoční košili přehozenou kavkazskou pláštěnku, na nohou kožené modré, právě koupené slipry. Sotva sešel z letištních schůdků, už ho zastavili, a zanedlouho se nezapomenutelný ředitel Varieté Stěpan Bogdanovič Lotrovocitl před vyšetřovateli, kde přisypal další podrobnosti. S definitivní platností se vyjasnilo, že Woland pronikl do Varieté v podobě zahraničního umělce, zhypnotizoval Lotrova a pakho šikovně uklidil bůhví kolikkilometrů od Moskvy. Spisy se vršily, ale celý případ se jevil čím dál složitější. Bylo zřejmé, že dopadnout takové individuum, které provádí podobné žerty (obětí jednoho takového žertíku se stal i Sťopa), nebude jednoduché. Dodejme, že Lotrova na vlastní žádost zavřeli do spolehlivé cely. U vyšetřování ho vystřídal Varenucha, kterého právě zatkli v jeho vlastním bytě, kam se vrátil po téměř dvoudenní nepřítomnosti. Přestože svatosvatě sliboval Azazelovi, že už nikdy nezalže, lhal od prvního slova. Ostatně, nesuďme ho za to příliš přísně. Azazelo mu zakázal lhát a nadávat lidem po telefonu, teď administrátor mluvil bezpomoci tohoto přístroje. Těkal očima po místnosti a prohlásil, že se ve čtvrtekve své kanceláři zpil jako čuně, pakněkam odešel, ale neví kam, pil někde vodku, ale už si nevzpomíná kde, pakse válel kdesi u plotu, ale místo zapomněl. Teprve když mu pohrozili, že svým nesmyslným hloupým chováním narušuje důležité vyšetřování a že se za to bude zodpovídat, administrátor se rozplakal, bázlivě se ohlédl a šeptal přeskakujícím hlasem, že zalhal ze strachu před pomstou Wolandovy bandy a žádá si pancéřovou celu. „Sakra, co pořád mají všichni s tou pancéřovou celou?” zavrčel jeden z vyšetřujících. „Banditi je pořádně vyděsili,” poznamenal vyšetřovatel, který navštívil Ivana. Varenuchu uklidnili, jakse dalo. Ujistili ho, že se postarají o jeho bezpečnost a že k tomu nepotřebují ani pancéřový kryt, a tu z něho postupně vylezlo, že nepil žádnou vodku, ani se neválel u plotu, ale dostal nabančeno od jednoho zrzouna s vyčnělým špičákem a ještě jednoho tlouštíka… „Skočičí vizáží?”