Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Sálem zaburácel potlesk, až se Nikanoru Ivanoviči zdálo, že v lustrech poskočily žárovky. Když se opona otevřela, na scéně zbyl už jen konferenciér. Pokynem zarazil další salvu potlesku, uklonil se a řekl: „Vosobě Dunčila vystoupil v našem programu typický osel. Už včera jsem měl tu čest prohlásit, že zatajovat valuty je hotový nesmysl. Nikdo je nemůže v žádném případě použít, za to vám ručím. Vezměte si třeba Dunčila. Bere krásný plat a nemusí si nic odpírat. Má přepychový byt, ženu a půvabnou milenku. A ještě mu to nestačí! Místo aby žil klidně a tiše bezvšelijakých nepříjemností a odevzdal valuty i šperky, dosáhl ten hrabivý tupec toho, že byl přede všemi veřejně odhalen a nádavkem bude mít obrovský rodinný malér. A proto, kdo si přeje odevzdat valuty? Nikdo? Taktedy v příštím čísle našeho pořadu uvidíte populárního, mimořádně talentovaného herce Savu Potapoviče Kurolesova, kterého jsme speciálně pozvali, aby nám přednesl úryvky z Puškinova Skoupého rytíře.” Slíbený Kurolesovse brzy nato objevil na scéně. Byl to statný, bezvadně vyholený muž ve fraku a bílé vázance.

Bezjakéhokolivúvodu nasadil zachmuřený výraz, svraštil obočí a spustil teatrálně, s pohledem upřeným na zlatý zvonek: Jakmladý hejsekna schůzku se třese, když uvidí svou zrádnou milostenku…

Kurolesovna sebe prozradil mnoho nepěkných věcí. Bosý na vlastní uši slyšel, jakse přiznal, že jakási nešťastná plačící vdova před ním klečela v dešti, ale jeho kamenné srdce se neobměkčilo. Náš předseda do této chvíle neznal ani jediné Puškinovo dílo, ale Puškina samého znal dobře, protože několikrát denně pronášel věty jako: „A nájemné zaplatí Puškin?” či „Žárovku na schodech odšrouboval Puškin?” nebo „Topení asi podle váskoupí Puškin?” Teď, když se konečně s jedním z jeho děl seznámil, posmutněl, v duchu si představoval ženu, jakklečí se sirotky v dešti, a mimoděkusoudil s odporem: Že je ale ten Kurolesovpěknej rošťák! Ten mezitím neustále zvyšoval hlasa pořád se jen kál.

Našeho hrdinu definitivně zmátlo, když zničehonic oslovil někoho, kdo nebyl na scéně, a za nepřítomného sám sobě odpovídal a nazýval se tu vladařem, tu baronem, tu otcem a hned zase synem: chvílemi si tykal, chvílemi vykal. Nikanor Ivanovič z toho všeho pochopil jedno: že herec zašel bídnou smrtí. S výkřikem: „Klíče! Moje klíče!” se svezl na podlahu, chvíli sebou mrskal, chroptěl a opatrně si strhával kravatu. Paknebožtíkvstal, oprášil si kalhoty, uklonil se a se strojeným úsměvem se vzdálil za neslaného nemastného potlesku.

Konferenciér ohlašoval: „Vyslechli jsme Skoupého rytíře ve skvělém podání Savy Potapoviče. Náš rytíř doufal, že se k němu seběhnou dovádivé nymfy a že bude pít plnými doušky z číše života. Ale jakvidíte, nic podobného se nestalo. Žádné nymfy k němu nezavítaly, múzy mu nepřinesly dary a on sám nepostavil paláce, ale naopakbídně skončil — vem ho čert — zkrátka klepla ho mrtvice, zrovna když seděl na truhle s valutami a drahokamy. Upozorňuji vás, že vy všichni skončíte podobně, ne-li hůř, jestliže neodevzdáte valuty!” Není známo, zda pod dojmem Puškinovy poezie nebo konferenciérových věcných slovnajednou v sále pípl nesmělý tenor: „Já se hlásím.” „Prosím, račte na jeviště,” pobízel ho zdvořile herec a hledal očima ve ztemnělém sále. Na scénu vystoupil maličký blondýn: jeho tvář prozrazovala, že se dobré tři neděle neholil. „Promiňte, vaše jméno?” informoval se konferenciér.

„Nikolaj Kanavkin,” hlesl stydlivě příchozí.

„Těší mě, občane Kanavkine. Takco nám pěkného povíte?”

„Odevzdám valuty,” zašeptal Kanavkin. „Tisíc dolarů a dvacet zlatých desetirublovek.” „Bravo! To je všecko, co máte?”

Při těch slovech si Kanavkina pátravě změřil a Bosý měl pocit, že z hercových očí vyzařují rentgenové paprsky, které prosvěcují Kanavkina skrznaskrz. Vsále nikdo ani nedýchal.

„Věřím vám!” zvolal nakonec konferenciér a uhasil svůj pohled. „Věřím! Tyhle oči nelžou! Kolikrát jsem vám říkal, že vaše hlavní chyba spočívá v tom, že nedoceňujete význam lidských očí. Rozumějte, jazykmůže zatajit pravdu, ale oči nikdy! Někdo vászaskočí nějakou otázkou a vy se pohotově ovládnete a víte, jakmáte odpovědět, abyste zatajili pravdu.

Vypovídáte naprosto přesvědčivě a nedáte na sobě nic znát, jenomže — ouvej! pravda vyplašená otázkou se na okamžikpřestěhuje z nejtajnějších záhybů vaší duše do očí, a je konec! Oči vásprozradí a jste v pasti!” Po tomto proslovu, předneseném s velkým zápalem, se herec vlídně obrátil ke Kanavkinovi: „Kde je máte schované?”

„U mé tety Prachovnicové, na Prečistěnce.”

„Á! Počkat… to myslíte Klavdiji Iljiničnu?”

„Ano.”

„Jakby ne, jakby ne! Taková malá vilka? A naproti zahrádka? A kampakjste je strčil?” „Do sklepa, do bedničky od sušenek…”

Konferenciér spráskl ruce.

„Viděli jste někdy něco podobného?” vykřikl rozhořčeně, „tam vám přece zplesniví a zvlhnou! Copakse dají takovým lidem svěřit valuty? Co vy na to? Jako děti, namouduši!” Kanavkinovi došlo, že něco pokazil, a provinile sklonil kadeřavou hlavu. „Peníze,” pokračoval herec, „mají být uloženy ve Státní bance, ve zvláštních suchých a bedlivě střežených místnostech, a už vůbec ne v tetiččině sklepě, kde je mimochodem mohou znehodnotit krysy! Vážně, styďte se, Kanavkine, jste přece dospělý člověk!” Viníkrozpaky nevěděl, co si má počít, a jenom bezradně žmoulal cíp svého sáčka. „No dobrá,” obměkčil se přísný soudce, „co tam, to tam…,” a náhle zaútočil nečekaně. „A vůbec… abychom to vzali při jednom a nehnali zbytečně vůz… Tetička si přece nechala něco pod palcem, ne?” Kanavkin, který nečekal takový obrat, sebou škubl a v hledišti se rozhostilo hrobové ticho. „Ale Kanavkine,” zavyčítal jemně konferenciér, „a já ho ještě pochválil! Takhle násvodit za nos. To je nesmysl, Kanavkine. Před chvilkou jsem se zmínil o očích. Z vašeho pohledu čtu jasně, že teta na sebe pamatovala.” „Taky že pamatovala!” přiznal hrdinně Kanavkin.

„Bravo!” zvolal konferenciér.

„Bravo!” zavřeštěl sál.

Když všechno utichlo, herec Kanavkinovi poblahopřál, stiskl mu ruku a navrhl, že ho dá odvézt domů. Současně požádal kohosi v zákulisí, aby týmž vozem zajel k tetičce a poprosil ji, aby laskavě ihned navštívila představení v dámském divadle. „Ještě poslední otázka: nesvěřila vám teta náhodou, kde ty valuty schovává?” vyzvídal neúnavný konferenciér a blahosklonně nabídl Kanavkinovi cigaretu a hořící zápalku. Ten si připálil a nějaksmutně se usmál. „Nepochybuji o tom,” pokračoval s povzdechem herec, „že ta stará držgrešle neprozradí ani ďáblovi, natož vlastnímu synovci, kde má ulité peníze! No co se dá dělat, my už se pokusíme probudit v ní lidské city. Kdoví, třeba ještě nepopraskaly všechny něžné struny v její lichvářské duši.

Mnoho štěstí, Kanavkine!” A šťastný Kanavkin odjel. Herec se pakzeptal, netoužíli ještě někdo odevzdat valuty, ale nikdo se neozval. „Jste podivíni, namouduši!” utrousil nakonec, pokrčil rameny a zmizel za oponou. Světla pohasla, chvíli byla tma a vtom z dálky zazněl nervní tenor: „Tam hroudy zlata leží, jež mi náležejí…”

Dvakrát za sebou následoval tlumený potlesk.

„To v dámském divadle některá panička odevzdává valuty,” vyhrkl nečekaně zrzavý vousáč, který seděl vedle Nikanora