Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Zde mu jeho společníci zahráli tuš a hned nato zvučný basodkudsi z nebe vesele zahlaholil: „Vítáme vás, Nikanore Ivanoviči. Odevzdejte laskavě valuty!” Nanejvýš udivený předseda nad sebou uviděl černý tlampač. Pakse, neznámo proč, ocitl v divadelním sále, kde pod zlaceným stropem zářily křišťálové lustry, až oči přecházely, a na stěnách planuly svícny. Všecko zde připomínalo nevelké, ale bohaté divadlo. Bylo tu jeviště, zakryté vínovou sametovou oponou posetou zlatě vyšitými obrovskými desetirublovkami jako hvězdami, dále nápovědní budka a dokonce i obecenstvo. Bosého překvapovalo, že publikum tvoří výhradně muži, a navíc samí vousáči. Rovněž bylo nápadné, že v hledišti scházejí křesla a všichni sedí na podlaze, hladké a lesklé jako zrcadlo. Rozpačitý v takpočetné a neznámé společnosti se náš hrdina chvíli nerozhodně ošíval a pakpodle všeobecného zvyku usedl se zkříženýma nohama, po turecku, na podlahu mezi zrzavého vousatého valibuka a bledého muže s mohutným plnovousem.

Nikdo z přítomných si diváka nevšiml. Vtom se měkce rozezněl zvonek, sál se ponořil do tmy, zvedla se opona a na osvětlené scéně s černým sametovým pozadím stálo křeslo a stolekse zlatým zvonkem. Ze zákulisí vyšel mladý sympatický herec ve smokinku, hladce vyholený, s vlasy rozčísnutými pěšinkou. Diváci ožili a všechny zraky se obrátily k jevišti. Herec přistoupil k nápovědní budce a zamnul si ruce. „Takco, sedíte?” zeptal se příjemným barytonem a usmál se do sálu. „Sedíme, sedíme,” odpověděly mu sborově tenory i basy.

„Hm…,” pokračoval zamyšleně, „nechápu, že vásto ještě neomrzelo. Všichni lidé, jakse sluší, se teď pěkně procházejí po ulicích, radují se z jarního sluníčka a tepla, a vy tady dřepíte na zemi v dusném sále! Že by vásnatolikzaujal program? Ostatně, proti gustu žádný dišputát,” zakončil filozoficky. Pakzměnil tón i zabarvení hlasu a vesele, hlasitě oznámil: „Jako první vystoupí v našem pořadu Nikanor Ivanovič Bosý, předseda domovní správy a vedoucí dietní jídelny. Prosím, Nikanore Ivanoviči!..” Odpověděl mu družný potlesk. Vyjevený Nikanor Ivanovič vytřeštil bulvy. Konferenciér si zastínil rukou oči před světlem rampy a pátral, až našel Bosého mezi diváky, a přátelským posuňkem ho pozval na scénu. Než se předseda vzpamatoval, už stál na jevišti. Zdola i zpředu ho oslňovaly reflektory, až se mu zdálo, že sál i s obecenstvem zmizely v černé propasti. „Račte, Nikanore Ivanoviči. Jděte nám příkladem,” spustil srdečně mladý herec, „a odevzdejte valuty.” Zavládlo ticho. Konečně se Bosý nadechl a tiše prohlásil:

„Přísahám při Bohu všemohoucím, že…”

Ale než dořekl, celý sál rozhořčeně zabouřil a on rozpačitě ztichl. „Pokud jsem vám dobře rozuměl,” vmísil se konferenciér a účastně na něj pohlédl, „hodlal jste se zapřisáhnout božím jménem, že nemáte žádné valuty?” „Taky že nemám,” trval na svém Nikanor Ivanovič.

„Hm,” namítl herec, „a… promiňte mi všetečnou otázku: kde se vzalo těch čtyři sta dolarů ve světlíku na klozetě ve vašem bytě, který obýváte pouze vy a vaše manželka?” „Někdo je tam nejspíš přičaroval,” se zjevnou ironií prohodil kdosi v temném sále. „Správně,” hájil se nesměle Bosý a obracel se neznámo ke komu, snad k herci, snad do černého sálu. „Podvrhl je sám ďábel — totiž tlumočníkv kostkovaném obleku.” Sál znovu nespokojeně zahučel. Když se všichni utišili, ujal se slova herec: „Hleďme, jaké La Fontainovy bajky tady musíme vyslechnout! Podvržených čtyři sta dolarů! Vy všichni, co tu sedíte, jste valutoví podvodníci. Ptám se vásjako odborníků: dá se něco takového předpokládat?” „My nejsme valutoví podvodníci,” zaprotestovaly jednotlivé uražené hlasy, „ale nic podobného se předpokládat nedá.” „Plně s vámi souhlasím,” prohlásil energicky konferenciér, „a ptám se: co můžou lidi podvrhnout?” „Dítě!” vykřikl kdosi v sále.

„Zcela správně,” přikývl herec, „dítě, anonymní dopis, leták, pekelný stroj, a bůhvíco ještě, ale nikdo vám nepodvrhne čtyři sta dolarů. Takový idiot na světě neexistuje.” Poté se obrátil k našemu předsedovi a dodal smutně a vyčítavě: „Zklamal jste mě, Nikanore Ivanoviči, a já na vástolikspoléhal. Bohužel, vaše číslo se nevydařilo.” Vsále začali pískat na adresu Bosého.

„Šmelinář je to,” pokřikovali, „a za takového podfukáře nevinně trpíme!” „Nenadávejte mu,” mírnil je konferenciér, „sám bude litovat.” Upřel na provinilce modré oči plné slza dodal:

„Vraťte se na místo, Nikanore Ivanoviči.” Pakzacinkal a hlasitě oznámil:

„Přestávka, ničemové!”

Ohromený Nikanor Ivanovič, který se stal nečekaně účinkujícím v jakési estrádě, se zase vzpamatoval až na svém místě na podlaze. Ve snu viděl, jakse celý sál ponořil do tmy a na stěnách vyskočily rudé světelné nápisy: „Odevzdejte valuty!”

Po chvíli se znovu otevřela opona a konferenciér vybídl dalšího: „Prosím Sergeje Žerardoviče Dunčila, aby přišel na scénu.” Dunčil byl asi padesátiletý muž důstojného, ale silně zanedbaného zevnějšku. „Sergeji Žerardoviči,” oslovil ho herec, „sedíte tu už dobře půldruhého měsíce, a přitom tvrdošíjně odmítáte odevzdat zbylé valuty, ačkoli je nepotřebujete, zatímco náš stát je potřebuje. Stavíte se na zadní. Jako inteligentní člověkvšechno chápete, a přesto mi nechcete vyjít vstříc.” „Bohužel, nemůžu pro vásnic udělat, protože už žádné valuty nemám,” odporoval klidně Dunčil. „A nemáte alespoň brilianty?” vyzvídal konferenciér.

„Ani brilianty.”

Herec sklonil hlavu, chvíli přemýšlel a paktleskl do dlaní. Ze zákulisí vyšla dáma středních let oblečená podle poslední módy, to znamená v kabátu bezlímce a v miniaturním kloboučku. Vypadala vyplašeně. Dunčil se na ni díval, aniž hnul brvou. „Kdo je ta dáma?” vyptával se herec.

„To je moje žena,” odpověděl důstojně Dunčil a s odporem se zadíval na ženinu dlouhou šíji. „Promiňte, že jsme vásobtěžovali, madam Dunčilová,” obrátil se k ní konferenciér, „ale rádi bychom se vásna něco zeptali: má váš manžel ještě nějaké valuty?” „Tenkrát všecko odevzdal,” ujišťovala vzrušeně dáma.

„Výborně,” navázal herec, „když to tvrdíte, takto bude jistě pravda. Jestliže Sergej Žerardovič všecko odevzdal, musíme se s ním rozloučit, co naplat! Jakje libo, můžete odejít, Sergeji Žerardoviči,” a blahosklonně mu pokynul. Dunčil s bohorovným klidem zamířil do zákulisí.

„Okamžik!” zastavil ho konferenciér, „jestli dovolíte, předvedu vám na rozloučenou ještě jedno číslo z našeho programu,” a znovu zatleskal. Nato se rozhrnula zadní černá opona a vešla mladá krásná žena v plesové toaletě. V rukou nesla zlatý podnosa na něm ležel tlustý svazekbankovek, převázaný stuhou od bonbónů, a dále briliantový náhrdelník, který metal modravé, žluté a rudé záblesky. Dunčil ucouvl o kroka smrtelně zbledl. Obecenstvo strnulo.

„Osmnáct tisíc dolarů a náhrdelníkv hodnotě čtyřiceti tisíc ve zlatě,” ohlásil slavnostně herec. „To všechno ukrýval Sergej Žerardovič v Charkově u své milenky Idy Herkulanovny

Vorsové, kterou máme to potěšení vám představit a která nám laskavě pomohla odhalit tento drahocenný a v rukou jednotlivce nevyužitý poklad. Tisíceré díky, Ido Herkulanovno.” Kráska se usmála, až jí bělostné zuby zasvítily, a její husté řasy se zachvěly. „Pod vaší důstojnou maskou,” obrátil se konferenciér k Dunčilovi, „se skrývá kořistnický dravec a neuvěřitelný lhář a podvodník. Za půldruhého měsíce, co jste tady, jste všecky umořil svou tvrdohlavostí. Seberte se a běžte domů, a budiž vám peklo, které vám připraví vaše žena, spravedlivou odplatou.” Dunčil se zapotácel a byl by upadl, kdyby ho nepodepřely čísi soucitné ruce. Vtom opona zahalila scénu.