Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

,Začal jsem nenávidět svůj román a bojím se. Jsem nemocný a mám strach.’ Vstala a přistoupila ke mně.

,Bože můj, jakjsi nemocný! A proč, proč? Co se stalo? Ale já tě zachráním, věř mi!’ Viděl jsem, jakmá oči napuchlé pláčem a kouřem, a na čele jsem ucítil její studené ruce.,Já tě vyléčím, já tě vyléčím,’ mumlala a zaryla mi nehty do ramene.,Román napíšeš znova. Proč jsem si jen nenechala průklep?’ Ještě cosi drmolila, zuby sevřené, ale nebylo jí rozumět. Pakse stisknutými rty posbírala ohořelé stránky a vyrovnala je. Byla to kapitola asi z poloviny románu, nevím už která.

Pečlivě listy zabalila do papíru a převázala stužkou. Celé její chování dokazovalo, že už se ovládla a je plná odhodlání.

Požádala o víno, napila se a pakuž klidněji prohlásila:,Takhle člověkplatí za lež, a já už nemíním lhát. Nejraděj i bych u tebe zůstala hned teď, ale nechci jednat nečestně.

Mrzelo by mě, kdybysmi pořád připomínal, že jsem od něho utekla v noci. Nikdy mi neublížil… Přijeli pro něj, u nich v továrně vypukl oheň. Ale brzy se vrátí. Zítra ráno mu všecko vysvětlím, řeknu, že mám ráda tebe, vrátím se a zůstanu s tebou. Řekni, třeba si to nepřeješ?’,Ty můj chudáčku,’ domlouval jsem jí.,Nedovolím, abysto udělala. Se mnou to bude čím dál tím horší a nechci, abysumírala společně se mnou.’,To je jediný důvod?’ otázala se a přiblížila svoje oči k mým.,Ano, jediný.’

Ožila a objala mě kolem krku:

,Chci umřít společně s tebou. Ráno k tobě přijdu.‘

Pruh světla z předsíňky a v něm pramen rozpuštěných vlasů, její baret a odhodlané oči — to je poslední, na co si vzpomínám.

Ještě vidím před sebou černou siluetu na prahu venkovních dveří a dále bílý balíček.,Doprovodil bych tě, ale nejsem schopen dojít sám domů. Mám strach.‘,Neboj se a vydrž ještě pár hodin. Zítra ráno budu u tebe.’

To byla její poslední slova v mém životě…”

„Psst!” okřikl se náhle a vztyčil ukazovák. „Dnešní měsíčná noc se zdá poněkud neklidná.”

Zmizel na balkóně. Ivan zaslechl, jakpo chodbě projel vozíks gumovými koly a kdosi zavzlykal či slabě vykřikl. Když všecko znovu ztichlo, host se vrátil se zprávou, že stodvacítka má nového obyvatele. Pacient, kterého přivezli, vytrvale žádá, aby mu vrátili hlavu. Oba naši přátelé se poplašeně odmlčeli, a teprve když se uklidnili, rozhodli se pokračovat. Neznámý užuž otvíral ústa, ale noc byla skutečně plná vzruchu: na chodbě se ozvaly hlasy a host začal šeptat Ivanovi do ucha taktiše, že jeho další vyprávění vyslechl jediný básník, s výjimkou první věty: „Za čtvrt hodiny po tom, co odešla, zaklepal kdosi na okno…” Co svěřoval básníkovi do ucha, ho zřejmě nesmírně rozčilovalo: obličej mu nervózně poškubával a v očích se zmítal a tonul strach a úzkost. Ukazoval k měsíci, který už dávno míjel balkón. Jen chvílemi, když k nim nedoléhaly žádné vnější zvuky, se odtáhl od Ivana a zesílil hlas: „Taktedy v polovině ledna jsem se na našem dvorku třásl zimou ve starém kabátě s utrženými knoflíky. Vzadu se vršily závěje a zakrývaly šeříkové houští. Přede mnou a dole v mých oknech slabě prosvítalo neprůhlednými záclonami světlo.

Přitiskl jsem se k prvnímu oknu a zaslechl jsem gramofon. Nic víc jsem neslyšel ani neviděl. Ještě chvilku jsem postál a pakjsem zamířil k brance a vpadl do uličky. Tady řádila metelice. Vyděsil mě pes, který se mi připletl pod nohy, a já před ním utekl na druhou stranu. Zima a strach, můj věrný společník, mě přiváděly k šílenství. Neměl jsem kam jít. Nejjednodušší samozřejmě bylo skočit v nejbližší ulici pod tramvaj. Už z dálky jsem zahlédl ty osvětlené zledovatělé krabice a zaslechl jsem v mrazivém vzduchu dotěrný skřípot.

Ale vtip byl v tom, můj milý sousede, že strach ovládl každou buňku mého těla. Bál jsem se tramvaje stejně jako psa. Ujišťuju vás, že horší nemoc v tomhle baráku nenajdete!” „Mohl jste jí dát zprávu,” přerušil ho soucitně Ivan. „A pak, měla u sebe přece vaše peníze? Jistě je schovala…” „O tom nepochybujte. Ale vy mi asi dobře nerozumíte. Přesněji řečeno, nejspíš jsem ztratil bývalou schopnost něco přesně popsat. Nevadí, beztakuž ji nebudu potřebovat…Představte si, že by otevřela,” a host se téměř zbožně zahleděl do tmavé noci, „dopisz blázince. Copakjí můžu poslat dopiss takovou zpáteční adresou?…Dopisšílence?

Žertujete, kamaráde! Abych jí způsobil bolest? Ne, to nedokážu!” Básníknebyl s to nic namítnout, ale mlčky svého hosta chápal a litoval ho. Neznámý pod tíhou bolavých vzpomíneksmutně kýval hlavou v černé čepičce a povzdechl si: „Ubohá…Ostatně doufám, že na mě zapomněla…”

„Můžete se ještě uzdravit,” těšil ho nesměle Ivan.

„Má nemoc je nevyléčitelná,” odporoval klidně host. „Když Stravinský tvrdí, že mě vrátí do života, nevěřím mu. Je humánní a chce mě utěšit. Nezapírám, cítím se poslední dobou daleko líp. Ale kde jsem to přestal? Aha, mráz, letící tramvaje…Věděl jsem, že nedávno otevřeli zdejší kliniku, a vlekl jsem se sem přescelé město. Bylo to ode mě nerozumné.

Za městem bych byl určitě někde zmrzl, ale zachránila mě náhoda. Asi čtyři kilometry za městskou branou se porouchal náklaďáka k mému překvapení se nade mnou šofér smiloval.

Jel sem a naložil mě. Odnesl jsem to omrzlými prsty na levé noze, ale to se zahojilo. Už jsem tu čtvrtý měsíc. A vidíte, docházím k názoru, že to je tady docela dobré. Nesmíte si dělat velké plány, milý sousede! Například já jsem chtěl kdysi objet celou zeměkouli, a ukazuje se, že mi to není souzeno. Zatím přehlédnu jen nepatrný kousek, a dokonce ne ten nejlepší, ale opakuju, není to takzlé. Taknapříklad brzy přijde léto a na balkóně se rozroste svlačec, jakslibuje Praskovja Fjodorovna. Klíče rozšířily moje možnosti. V noci bude svítit měsíc…Ach, už zmizel! Ochladilo se, noc se překulila přespůlnoc. Musím jít.” „Prozraďte mi; co se stalo dál s Ješuou a Pilátem,” žadonil Ivan. „Prosím vás, musím to vědět.” „Ne, ne,” odmítal host a nervózně sebou trhl. „Jaksi vzpomenu na svůj román, roztřesu se. Váš známý z Patriarchových rybníků by to svedl líp. Díky za společnost a na shledanou.” A než se Ivan nadál, mříž s tichým zazvoněním klapla a neznámý host zmizel.

Nervy nevydržely, jakse praví, a Rimský nečekal, až sepíšou protokol, a uchýlil se do své kanceláře. Seděl u stolu a očima provrtával magické rubly před sebou. Obával se, že mu přeskočilo. Zvenku doléhal rovnoměrný hukot, jakse diváci vyhrnuli proudem z Varieté. Vtom zbystřeným sluchem zachytil zřetelný hvizd milicionářské píšťalky. Sama o sobě nikdy neslibuje nic dobrého. Ale když se hvizd opakoval, později se přidal další, táhlejší a naléhavější, a nakonec se přimísil hlučný řehot a posměšné pokřikování, ředitel pochopil, že venku došlo k dalšímu odpornému skandálu a — přestože si to nerad připouštěl — že to souvisí s hnusným představením, které uspořádal černý mág a jeho pomocníci. Obezřetný Rimský se nemýlil. Sotva vykoukl z okna do Sadové ulice, zlostně se ušklíbl a zasyčel: „Já to věděl!”

Voslnivém světle silných pouličních svítilen uviděl dole na chodníku neznámou dámu jenom v košilce a fialových kalhotkách. Měla, pravda, na hlavě klobouka v ruce deštník, nicméně projevovala značné rozpaky, hned si dřepla, hned se zasrozběhla, jako by chtěla někam utéct, a kolem se tísnil rozchechtaný dav, až řediteli běhal mrázpo zádech. Kolem dámy se ochomýtal jakýsi muž, strhával ze sebe letní plášť a v rozčilení nemohl vyprostit ruku z rukávu. Výkřiky a hurónský řevdoléhaly i z jiného místa, totiž od levého schodiště. Rimský otočil hlavu tím směrem a uviděl jinou dámu v růžovém prádle. Hupla z vozovky na chodníka snažila se ukrýt v průjezdu, ale proudící obecenstvo jí zastoupilo cestu a ubohá oběť své lehkomyslnosti a vášně k toaletám, oklamaná firmou podfukářského Fagota, by se ze všeho nejraději propadla na sto sáhů do země. K nešťastnici už mířil milicionář a vzduch zjizvil ostrý hvizd. Za milicionářem se pobaveně tlačili mladíci v čepicích, původci povyku a uštěpačných poznámek. Vousatý hubený drožkář se přiřítil k první svlečené. V plné jízdě zarazil vyzáblou herku a vesele se zašklebil. Ředitel se bouchl pěstí do hlavy, odplivl si a uskočil od okna. Seděl chvíli u stolu zaposlouchaný do hlasů ulice.