Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Zkoprnělý nad příšerným termínem,pilátština’ jsem otevřel třetí noviny. Zde byly dokonce články dva: autorem prvního byl Latunský, druhý vyšel pod značkou N. E. Ujišťuji vás, že díla Arimana a Lavroviče byla pouhá legrace ve srovnání s Latunským. Stačí, když vám řeknu, že se článekLatunského jmenoval Bojovný starověrec. Plně zaujat čtením kritiko sobě jsem ani nezpozoroval, že přede mnou stanula ona (zapomněl jsem zamknout dveře) s promočeným deštníkem v ruce a stejně promočenými novinami. Její oči metaly blesky, ruce se jí chvěly a byly ledové. Nejdřívse mi vrhla kolem krku a líbala mě, pakzasyčela, že otráví Latunského, a přitom bušila pěstí do stolu.” Ivan rozpačitě hekl, ale neřekl nic.

„Nastaly bezútěšné podzimní dny,” pokračoval host. „Obludný krach románu jako by mě připravil o kusmého já. Po pravdě řečeno, neměl jsem co dělat a žil jsem jen od jedné schůzky ke druhé. Mimochodem, loučili jsme se teď častěji než dřív.

Chodívala na procházky a mně se přihodilo něco nečekaného, jako často v mém životě… Získal jsem přítele. Ano, celkem vzato, jen velmi obtížně se sbližuju s lidmi, mám jednu takovou zvláštnost: jsem nedůvěřivý a podezíravý. A přitom, považte, nakonec si oblíbím někoho nepředvídaného, nečekaného a na první pohled čertví komu podobného. Vté zlořečené době se jedenkrát otevřela branka u naší zahrádky — byl zrovna příjemný podzimní den. Ona nebyla doma. Vstoupil neznámý chlapíkpřišel vyřídit nějakou záležitost s mým domácím. Nakonec sešel dolů do zahrádky a nenadále rychle jsme se seznámili. Představil se mi jako novinář. Kupodivu se mi zalíbil natolik, že si na něho dodneška občasvzpomenu a stýská se mi po něm. Co bylo dál?

Začal mě navštěvovat. Dověděl jsem se, že je svobodný, bydlí hned vedle v podobném bytě jako já, jenomže se mu zdá trochu malý, a takdále…Ksobě mě bůhvíproč nikdy nepozval. Mé ženě se ani trochu nezamlouval, ale já ho hájil. Řekla mi:,Dělej, jakmyslíš, ale povídám ti rovnou, ten člověkmi je doslova odporný..’ Rozesmál jsem se. Čím mě vlastně zaujal? Víte, člověkbez,tajemství’, abych takřekl, průhledný, bývá nezajímavý. A Alois(zapomněl jsem podotknout, že můj nový známý se jmenoval AloisMogaryč) byl člověks,tajemstvím’.

Vážně, nikdy jsem se nesetkal a už ani nesetkám s takchytrým mládencem. Kdykoli jsem nerozuměl některé poznámce v novinách, v minutě mi ji vysvětlil a přitom bylo vidět, že je to pro něj hračka. Totéž se opakovalo v případě nejrůznějších životních jevů a otázek. Ale to ještě nestačilo. Aloissi mě koupil svou vášní k literatuře. Nedal pokoj, až mě uprosil a já mu přečetl celý svůj román od začátku do konce. Vyslovil se o něm velmi pochvalně, ale s ohromující přesností opakoval všechny redaktorovy připomínky, jako by se zúčastnil našeho rozhovoru. Ani jednou se nezmýlil. Kromě toho mi zcela názorně, a soudím, přesvědčivě vysvětlil, proč můj román nemohli otisknout. Rovnou řekl: ta a ta kapitola nemůže vyjít, tu by nepustili… Vté době se se mnou něco stalo. Čertví co, ale Stravinský už tomu dávno přišel na kloub. Projevovalo se to především tím, že mě přepadala chandra a začal jsem trpět chorobnými představami. Nezapomeňte, že výpady v tisku neustávaly. Prvním jsem se smál. Ale jakjich postupně přibývalo, měnil se výrazně i můj vztah k nim. Druhé stadium bych charakterizoval jako stadium údivu. Doslova z každého řádku čpělo neuvěřitelné pokrytectví a zvláštní nejistota, přesjejich výhrůžný a suverénní tón. Připadalo mi — a nemohl jsem se toho dojmu zbavit — že autoři nevyjadřují své mínění, a to právě v nich vyvolává zuřivost. Později nastoupilo třetí stadium — stadium strachu. Rozumějte, ne že bych se podobných článků bál, ale začal jsem mít obavy z jiných věcí, které s nimi ani s mým románem nijaknesouvisely. Kupříkladu jsem se začal bát tmy: prostě psychická porucha. Zdálo se mi, zejména když jsem usínal, že nezvykle mrštná a studená chobotnice sahá chapadly po mém srdci. Od té doby jsem na noc nezhasínal. Moje milá se povážlivě změnila. O chobotnici jsem jí samozřejmě nevyprávěl, ale i takpoznala, že se mnou není něco v pořádku, pohubla, zbledla, přestala se smát a jenom prosila za odpuštění, že mi poradila otisknout úryvekrománu.

Přemlouvala mě, abych všeho nechal, odjel na jih k Černému moři a obětoval na to zbyteksvé výhry. Naléhala a já, abych se vyhnul sporu (něco mi říkalo, že Černé moře neuvidím), jsem jí slíbil, že za několikdní pojedu. Nabídla se, že mi sama koupí jízdenku. Vytáhl jsem všechny svoje peníze, asi deset tisíc rublů, a odevzdal jí je.,Proč mi dáváš tolik?’ divila se.

Namluvil jem jí, že se bojím zlodějů, a požádal jsem, aby do mého odjezdu vzala peníze k sobě do úschovy. Strčila je do kabelky, začala mě líbat a prohlásila, že by tisíckrát raději umřela, než aby mě opustila v takovém stavu, ale že na ni čekají, že se podřizuje nutnosti a zítra že přijde.

Zapřísahala mě, abych se ničeho nebál.

To se událo jednou kvečeru, v polovině října. Když odešla, lehl jsem si na pohovku a usnul bezsvětla. Probudil mě pocit, že chobotnice je kdesi blízko. Šátral jsem ve tmě a s námahou jsem rozsvítil malou lampičku. Kapesní hodinky ukazovaly dvě v noci. Uléhal jsem s vědomím, že se rozstůňu, a probudil jsem se nemocen. Najednou mi připadalo, že podzimní tma vymáčkne okna, zaplaví pokoj a já se v ní zalknu jako v inkoustu. Vstal jsem jako člověk, který se už neumí ovládat.

Vykřikl jsem a chtělo se mi někam běžet, třeba jen nahoru k domácím. Zápasil jsem sám se sebou jako šílenec. S vypětím všech sil jsem se dovlekl ke kamnům a zatopil jsem. Sotva zapraskalo dříví a dvířka zabubnovala, trochu se mi ulevilo.

Jdu do předsíně, rozsvítím, vyšťárám láhevbílého vína, otevřu ji a piju rovnou z láhve. Tím se částečně otupil můj strach, alespoň natolik, že jsem neběžel k domácímu a vrátil se ke kamnům. Otevřel jsem dvířka, až mi žár ožehl obličej i ruce a zašeptal jsem:,Kéž bystušila, že mi je zle…Přijď ke mně!’

Ale nikdo nepřicházel. V kamnech skučel oheň a do oken pral déšť. Tehdy došlo k poslednímu. Vytáhl jsem ze zásuvky stolu objemný rukopisrománu i koncepty a začal jsem je pálit.

Šlo to hrozně těžko, protože popsaný papír špatně hoří. Lámal jsem si nehty, jakjsem trhal sešity, vkládal je kolmo mezi polena a pohrabáčem jsem roztřepával stránky. Popel nade mnou chvílemi vítězil a dusil plamen, ale já bojoval a román přestuhý odpor podléhal zkáze. Před očima se mi míhala dobře čitelná známá slova, přestože se žluť nezadržitelně rozlévala po stránkách. Slova mizela, teprve když papír zčernal, a já je zuřivě dobíjel pohrabáčem. Vtom kdosi tiše zaškrábal na okno. S tlukoucím srdcem jsem vhodil poslední sešit do ohně a běžel jsem otevřít.

Cihlové schůdky vedly ze sklepa k domovním dveřím. Klopýtavě k nim doběhnu a zeptám se tiše:,Kdo je tam?’

A hlas, její hlas, odpovídá:,To jsem já…

Už si nevzpomínám, jakjsem zdolal řetěza zámek. Sotva vkročila dovnitř, vrhla se mi kolem krku celá promáčená, s mokrými tvářemi, vlasy rozpuštěné. Třásla se jako list.

Zmohl jsem se na jediné slovo:,T…ty?’

Hlasmi selhal a běželi jsme dolů.

Vpředsíni shodila plášť a vešli jsme rychle do prvního pokoje. S tichým výkřikem se rozběhla ke kamnům a holýma rukama vytáhla poslední napůl ohořelou hrst papírů. Kouř naplnil pokoj. Zadupal jsem nohama oheň a ona sklesla na pohovku a vypukla v křečovitý pláč. Když se uklidnila, řekl jsem: