Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

„Dál?” opakoval host. „Co bylo dál, si můžete domyslet.” Utřel si pravým rukávem zrádnou slzu a pokračoval: „Láska náspřepadla jako zákeřníkv odlehlé uličce a zasáhla násoba jako blesk. Ona později tvrdila, že to taknebylo, že jsme se měli rádi už dávno, ještě než jsme se znali, když ona žila s jiným a já tenkrát s tou…jakse jen…” „Ským?” dotíral Bezprizorný.

„Stou, no…,” zahučel host a luskl prsty.

„Vy jste byl ženatý?”

„No ovšem… ne a ne si vzpomenout… S tou… Váreňkou… Máničkou…ne, Váreňkou… nosila pruhované šaty, to jsem byl ještě v muzeu…Jednoduše mi to vypadlo…Prohlašovala, že si vyšla ten den na procházku se žlutými květy, abych ji už konečně našel, jinakby se otrávila, protože jí život připadal prázdný.

Přiznávám, láska nászasáhla jako blesk. Věděl jsem to hned téhož dne, asi za hodinu, když jsme se octli na nábřeží u kremelské zdí a nevnímali okolí. Mluvili jsme spolu, jako bychom se předešlý večeř rozloučili a znali se řadu let. Nazítří jsme si dohodli schůzku na stejném místě, u řeky. Nad námi svítilo květnové slunce. Brzy se stala mou tajnou ženou. Chodila ke mně denně za poledne a já na ni čekával už od rána. Čekání spočívalo v tom, že jsem přestavoval na stole věci. Deset minut před tím, než měla přijít, jsem se uchýlil k oknu a napjatě poslouchal, kdy klapne omšelá branka.

A kupodivu; než jsme se poznali, málokdo zabloudil na náš dvorek, prostě nikdo nepřišel, a teď se mi zdálo, že se k nám hrne celé město. Vrznou vrátka, a už se mi rozbuší srdce, a považte, za oknem ve výši mého obličeje se objeví špinavé holínky. Brusič. K čemu brusič v našem domě? Co by brousil? Jaké nože? Než jedenkrát vešla, rozbušilo se mi nejméně desetkrát srdce, nelžu vám. Vždycky když se přiblížila hodina schůzky a ručička ukazovala poledne, nepřestávalo mi srdce tlouct jako na poplach až do chvíle, kdy se bezjediného klapnutí, téměř neslyšně objevily v okně střevíčky s černými semišovými ozdobami v podobě mašlí, sepnutých kovovými přezkami. Někdy se uličnicky zastavila u sousedního okna a poklepávala špičkou na sklo. Rozběhl jsem se tam, ale mezitím zmizel střevíčeki černý hedvábný stín a já šel otevřít. Nikdo nevěděl o našem vztahu, jsem si jist, ačkoli se to nestává. Nic netušil ani její muž, ani známí. Ve staré vilce, kde jsem bydlel ve sklepním bytě, to samozřejmě věděli, všimli si, že ke mně chodí nějaká žena, ale neznali její jméno.” „A jakse vlastně jmenovala?” hlesl Ivan nanejvýš zaujatý touhle milostnou historií. Host posuňkem naznačil, že to nikdy nikomu neprozradí, a pakpokračoval. Básníkse dozvěděl, že Mistr a neznámá se navzájem takmilovali, že byli nerozluční. Už si dokonce jasně představoval oba pokoje sklepního bytu ve vilce, kde vinou šeříkového houští a plotu bylo stálé přítmí. Dále odřený nábytekz černého dřeva, sekretář a na něm hodiny, které se každou půlhodinu rozezněly, knihy vyrovnané od natřené podlahy až k začouzenému stropu, a konečně kamna. Dále zjistil, že host a jeho tajná žena už v prvních dnech známosti dospěli k závěru, že je na rohu Tverské a malé zapadlé uličky svedl dohromady osud a že jsou jeden pro druhého stvořeni. Zvyprávění vyplynulo, jakmilenci společně trávili den. Ona se nejdřívopásala zástěrou a v úzké předsíňce s výlevkou, kterou se ubohý pacient tolikchlubil, zapálila na stole petrolejový vařič, uvařila snídani a prostřela na oválném stole v prvním pokoji. Za májových bouří, kdy se kolem poloslepých oken s rachotem řítila pod práh vodní záplava a hrozila zatopit jejich poslední útulek, milenci roztápěli kamna a pekli v nich brambory. Z brambor se kouřilo a černá slupka špinila prsty. Ve sklepě se ozýval smích, zatímco keře v zahradě střepávaly po dešti ulámané větvičky a bílé hrozny. Když skončilo období bouřeka vypuklo horké léto, objevily se ve váze dlouho očekávané a oběma milé růže. Ten, co si říkal Mistr, horečně psal svůj román, který plně upoutal i neznámou. „Vážně, občasjsem na ni kvůli tomu žárlil!” svěřoval Ivanovi noční host z měsíčního balkónu. Zaryla si do vlasů štíhlé pěstěné nehty, donekonečna pročítala, co napsal, a pakšila zmíněnou čepičku.

Občassedávala na bobku u dolních poličeks knihami nebo stála na židli u horních a hadrem utírala stovky zaprášených hřbetů. Předpovídala autorovi slávu, honila ho do práce a tehdy mu začala říkat Mistr. Netrpělivě čekala na slíbená poslední slova o pátém prokurátorovi Judeje, zpěvavě nahlasopakovala jednotlivé věty, které se jí zalíbily, a tvrdila, že tím románem žije. Byl dokončen v srpnu a předán neznámé písařce, aby ho přepsala se čtyřmi kopiemi. Konečně přišla chvíle, kdy autor měl opustit tajnou skrýš a vyjít na veřejnost. „Předstoupil jsem před veřejnost s románem v ruce a to mě zničilo,” zašeptal Mistr, hlavu skloněnou, a černá čepička se žlutě vyšitým písmenem M se dlouho a smutně kolébala ze strany na stranu. Další vyprávění bylo nesouvislé, ale dalo se z něho vyvodit, že tenkrát Ivanova hosta postihla jakási katastrofa. „Poprvé jsem pronikl do literárního světa, ale dodnes, přestože všecko skončilo a mě čeká brzká záhuba, vzpomínám na něj s hrůzou!” šeptal významně a zvedl ruku. „Ach, ten mě zničil, dočista zničil!” „Kdo?” vydechl tiše Ivan.

„Redaktor přece. Přečetl můj román a díval se na mě, jako bych měl zánět okostice, pakzase šilhal do kouta a dokonce se rozpačitě pochechtával. Bezdůvodně žmoulal v tlapách můj rukopisa hekal. Jeho otázky mi připadaly nesmyslné. Nezmínil se vůbec o literární hodnotě románu, ale vyzvídal, kdo jsem, odkud jsem přišel, jestli už dlouho píšu a proč o mně neslyšel dřív. Nakonec mi položil podle mého názoru úplně idiotskou otázku: kdo prý mi nakukal, abych si zvolil takpodivné téma? Přestalo mě to bavit a zdvořile jsem se otázal, jestli hodlá můj román otisknout, nebo ne. Nato začal blekotat, že to nemůže rozhodnout sám a že se s mým dílem musí seznámit ostatní členové redakční rady, především kritici Latunský a Ariman a spisovatel MstislavLavrovič. Doporučil mi, abych přišel za čtrnáct dní. Podruhé mě uvítala nějaká slečna, která od stálého lhaní šilhala, takže si snadno dohlédla na špičku nosu.” „To je Nudlovová, redakční sekretářka,” pousmál se Ivan, dobře obeznámený se světem, který jeho soused taknenávistně líčil. „Možná,” odsekl neznámý. „No a ta mi vrátila rukopisznačně usmolený a potrhaný. Přitom mi oznámila — a snažila se vyhnout mému pohledu — že redakce má dostatekmateriálů na dva roky dopředu, a tudíž,možnost otištění mého románu odpadá’, jakse doslova vyjádřila. Co bylo dál?” zamumlal náhle a mnul si spánek. „Vzpomínám na spadané plátky růže na titulní straně a pakna oči své ženy. Ano, dodnesje vidím před sebou.” Vyprávění se stávalo čím dál zamotanější a přibývalo v něm zámlk. Ivanůvhost vykládal cosi o šikmém dešti, a jakbyl zoufalý ve svém sklepním úkrytu, i o svém dalším putování. Přidušeně vykřikoval, že ji z ničeho neobviňuje, ačkoli právě ona ho ponoukala k boji. Později, jakse básníkdověděl, dostaly události nečekaný a podivný spád. Jednoho dne náš hrdina otevřel noviny a našel v nich článekkritika Arimana nazvaný: Nepřítel útočí. Ariman zde varoval všecky dohromady i každého zvlášť před autorem, který se pokusil propašovat do našeho tisku apologii Ježíše Krista. „Á, už si vzpomínám!” vypálil Ivan. „Jenomže jsem zapomněl vaše jméno.” „Nechme toho, opakuju, že už žádné jméno nemám,” namítal host. „Ostatně to není podstatné. Dva dny nato se v jiném časopise objevila další stať, podepsaná Mstislavem Lavrovičem, kde autor navrhoval pádně odsoudit,pilátštinu’ a důrazně klepnout přesprsty toho modláře, který si usmyslil ji propašovat (zase to proklaté slovo!) do tisku.