Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Z balkónu opatrně nahlížel do pokoje pečlivě vyholený, asi takosmatřicetiletý tmavovlasý muž se špičatým nosem, vyplašenýma očima a neposlušným pramenem vlasů, spadlým do čela. Když zjistil, že Ivan je sám a kolem se nic nepohnulo, odvážil se vstoupit. Tu si básníkvšiml, že tajemný host má na sobě nemocniční úbor, totiž košili, spodky, trepky naboso a přesramena přehozený tmavě rudý župan. Zamrkal na Ivana, strčil do kapsy svazekklíčů a požádal šeptem: „Můžu si sednout?” a když Ivan přikývl, zabořil se do křesla. „Jakjste se sem dostal?” rovněž zašeptal Ivan, poslušný tenkého výhrůžného prstu. „Balkónové mříže jsou přece na zámek?” „To jsou,” připustil host, „ale Praskovja Fjodorovna je zlatá, jenomže strašně roztržitá ženská. Před měsícem jsem jí šlohl svazekklíčů, a takjsem pronikl na společný balkón, který se táhne po celé délce poschodí. Proto můžu občasnavštívit souseda…” „Jestliže máte přístup na balkón, to můžete taky upláchnout, ne? Nebo je to moc vysoko?” zajímal se Ivan. „Omyl,” namítl pevně host, „nemůžu upláchnout ne proto, že je to moc vysoko, ale že nemám kam.” A po chvíli dodal:

„Takco, ležíme?” „Ležíme,” hlesl Ivan a zadíval se do hnědých očí příchozího, v nichž se tajil neklid. „Hm…,” znejistěl najednou host, „doufám, že nevyvádíte? Víte, já totiž nesnáším rámus, povyk, násilí a podobné věci.

Zejména nenávidím lidský křik, ať už vyjadřuje bolest, zuřivost nebo cokolivjiného. Řekněte — abych se uklidnil — že nevyvádíte?” „Včera v restauraci jsem dal jednomu chlapovi po hubě,” přiznal se hrdinně jakoby vyměněný básník. „Důvod?” vyptával se přísně neznámý.

„Bohužel bezdůvodu,” zapípal rozpačitě Ivan.

„To je ale barbarství,”odsoudil ho společníka dodal: „A vůbec, jakse to vyjadřujete: dal jsem po hubě… Neví se jistě, co vlastně člověkmá: jestli hubu, nebo taky tvář.

Ale přece jen, myslím, má i tvář. Takže takové poučení pěstí… Ne, už to nikdy nedělejte.” Když Ivana vyplísnil, zeptal se: „Povolání?”

„Básník,” přiznal se bůhvíproč neochotně Ivan.

Příchozí se rozhořčil.

„Bože, mám já to smůlu!” zvolal, ale hned se vzpamatoval, omluvil se a vyzvídal dál: „Jakse jmenujete?” „Bezprizorný.”

Neznámý si povzdechl a zamračil se.

„Copak, nelíbí se vám moje verše?”

„.Ani trochu.”

„A jaké jste četl?”

„Žádné jsem nečetl!” zvolal podrážděně návštěvník.

„A proč teda říkáte…”

„Co je na tom?” štětil se host. „Jako bych nečetl verše jiných. Ostatně vy sám je pokládáte za zázrak? Dobrá, jsem ochoten uvěřit. Řekněte sám, píšete dobré verše?” „Příšerné!” vyhrkl náhle směle a upřímně Ivan.

„Taknepište,” naléhal neznámý.

„Slibuju a přísahám!” pronesl slavnostně Ivan.

Přísahu zpečetili stiskem ruky, když vtom se na chodbě ozvaly tlumené kroky a hlasy. „Psst!” zasykl host, vyhoupl se na balkón a zavřel za sebou mříž. Dovnitř nahlédla Praskovja Fjodorovna, zeptala se, jakse Ivan cítí a přeje-li si spát ve tmě nebo jestli má nechat rozsvícené světlo. Ivan požádal, ať nechá rozsvíceno, ošetřovatelka mu popřála dobré noci a vzdálila se. Sotva všechno utichlo, neznámý se vrátil. Sdělil básníkovi šeptem, že na stodevatenáctku přivezli nového pacienta — nějakého tlouštíka s brunátným obličejem.

Pořád prý cosi mumlá o nějakých dolarech ve světlíku a zapřísahá se, že u nich v Sadové se usídlila banda zlých duchů. „Proklíná Puškina, až se hory zelenají, a vykřikuje: Kurolesov, opakovat, opakovat!” vykládal host a křečovitě sebou škubal. Pakse uklidnil a sedl si: „Ostatně, bůh s ním,” dodal a pokračoval v přerušeném rozhovoru: „Proč jste vlastně tady?” „Kvůli Pilátu Pontskému,” vysvětloval Ivan chmurně zahleděn do země. „Cože!” vyjekl host, který zapomněl na opatrnost, ale hned si zakryl ústa rukou. „To je fantastická shoda! Pro všechno na světě vásprosím, vypravujte!”

Náš básníkk němu pocítil důvěru a začal zpočátku zajíkavě a rozpačitě, ale postupně stále přesvědčivěji líčit, co se včera událo na Patriarchových rybnících. A dodejme, že v záhadném zloději klíčů našel vděčného posluchače, který nepokládal Ivana za blázna, doslova mu visel na rtech a nakonec upadl přímo v nadšení. Často vypravěče přerušoval výkřiky: „Jen dál, povídejte, snažně prosím — a proboha nic nevynechte!” Bezprizorný nesmlčel jedinou podrobnost, takhle se mu líp vyprávělo, až pomalu dospěl k místu, kdy Pilát vstoupil v bílém plášti s purpurovou podšívkou na balkón. Návštěvníksepjal ruce, jako by se modlil, a zašeptal: „Já to tušil! Já to všecko tušil!” Když se Ivan zmínil o Berliozově tragické smrti, neznámý utrousil záhadně a přitom mu zlostně zajiskřilo v očích: „Jenom lituju, že na místě toho Berlioze nebyl kritikLatunský nebo spisovatel MstislavLavrovič!” a s tichou zuřivostí dodal: „Pokračujte!” Platící kocour ho mimořádně rozveselil, až se zakuckal tichým smíchem, a pozoroval básníka, jakvzrušen úspěchem svého vyprávění tiše hopká v podřepu po pokoji a předvádí kocoura s desetníkem, ukrytým ve vousech. „No vidíte,” uzavřel nakonec smutně Bezprizorný, když vylíčil příhodu v Gribojedovovi, a zakabonil se: „A takjsem se octl tady.” Neznámý soucitně poklepal ubožákovi na rameno:

„Nešťastný poeto! Ale věřte, kamaráde, že jste si to zavařil sám. Neměl jste s ním jednat takhle familiárně a dokonce drze. Sám jste na to doplatil. Můžete ještě děkovat, že jste vyvázl poměrně lacino.” „A kdo to vlastně byl?” zeptal se Ivan a vzrušeně šermoval pěstmi. Host se na něj upřeně zadíval a odpověděl otázkou:

„A nerozčilíte se? Nikdo z nástady nemůže za sebe ručit…Nebudeme muset volat doktora, aby vám píchl injekci, a nevzejde z toho zmatek?” „Ne, věřte mi, že ne,” ujišťoval ho Ivan, „a prozraďte mi, kdo to byl!” „Dobrá,” souhlasil host a významně, pomalu a zřetelně dodal: „Včera na Patriarchových rybnících jste se setkal s ďáblem.” Ivan se nerozčilil, jakslíbil, ale byl doslova ohromen.

„Není možná! Vždyť přece ďábel neexistuje!”

„Prosím vás! Nevím jakkdo, ale právě vy byste takhle neměl mluvit. Byl jste zřejmě jedna z jeho prvních obětí.

Víte dobře, že sedíte v psychiatrickém ústavu, a přitom ještě tvrdíte, že neexistuje. Vážně, já vám nerozumím!” Básníkvyvedený z konceptu mlčel.

„Ihned, jakjste ho začal líčit,” pokračoval neznámý, „jsem si domyslel, s kým jste měl včera to potěšení debatovat.

Ale fakticky se divím Berliozovi! Vy jste, abych takřekl, pole neorané,” a znovu se omluvil, „ale váš přítel, pokud jsem o něm slyšel, přece jen něco přečetl! První profesorovy výroky rozptýlily veškeré moje pochybnosti. Toho každý pozná, člověče! Mimochodem, vy…promiňte, ale vy jste na tom se vzděláním asi dost bídně, ne?” „Moc bídně,” přisvědčil k nepoznání změněný Ivan.

„No vidíte…jinakbyste ho poznal na první pohled: každé oko jiné, huňaté obočí!..Odpusťte, neznáte ani operu Faust?” Ivan se hrozně zastyděl a rudý jako mákzačal něco plácat o jakémsi zájezdu do jaltského sanatoria… „Vždyť říkám…to potom není divu, ale opakuju, Berliozmě překvapil…Nejen že byl vzdělaný, ale navíc všemi mastmi mazaný. Ačkoli na jeho obranu musím dodat, že Woland vytřel zrakdaleko chytřejším lidem.” „Jak?” vykřikl zase jednou na oplátku Ivan.