Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

„Správně! Má je tady… Počkat! To jsou peníze!”

Diváci z přízemí si divneukroutili krky. Na galerii jistý nic zlého netušící občan objevil v kapse balíček, přelepený páskou jako v bance, s nápisem „Jeden tisíc rublů”.

Sousedi na něj útočili a on jen nevěřícně trhal nehtem pásku, aby se přesvědčil, jsou-li to pravé peníze, nebo jen vykouzlené. „Namouduši, pravé ruble!” hlaholil radostně na galerii. „Zahrajte si se mnou taky takovými kartami,” požádal vesele nějaký tlouštík, který seděl uprostřed v přízemí. „Avec plaisir!” souhlasil Fagot. „Ale proč jenom s vámi? Všichni se jistě rádi zúčastní!” A zavelel: „Prosím, dívejte se nahoru! Raz!” Najednou držel v ruce pistoli. Na „Dva” zamířil vzhůru. „Tři!” Blesk, bác! třeskla rána, a to už se od stropu snášely bílé papírky a proplétaly se mezi visutými hrazdami. Vířily, unášené do stran, zasypaly galerii, zalétly do orchestru a na scénu. Za několikvteřin zesílený déšť bankovekdopadl na křesla a diváci je lovili. Zvedly se stovky rukou, lidé zkoumali bankovky proti osvětlené scéně a zjistili, že jsou na nich příslušné nefalšované vodotisky. Ani čich nenechával nikoho na pochybách.

Byla to nenapodobitelná, lákavá vůně čerstvě natištěných peněz. Obecenstvo zachvátila radost, kterou později vystřídal údiv. Ze všech stran zaznívalo slovo „ruble”, ozývaly se výkřiky a veselý smích. Někteří diváci už prolézali uličkou a šátrali pod sedadly. Jiní stáli na křeslech a snažili se v letu zachytit neposedné, rozmarné papírky. Milicionáři se tvářili rozpačitě a artisté nenuceně vykukovali ze zákulisí. Zlóží se ozvalo: „Necháš ji! Ta je moje, letěla ke mně!” a jiný hlasodpovídal: „Nestrkej se, nebo do tebe taky strčím!”

Vtom něco plesklo. Vzápětí se objevila v lóži milicionářská helma a kohosi vyváděli. Rozruch se šířil jako lavina a nikdo neví, jakby to všecko skončilo, kdyby Fagot jediným fouknutím nezastavil průtrž bankovek. Dva mladíci na sebe významně, čtverácky zamrkali, opustili svá místa a zamířili rovnou do bufetu. V divadle to hučelo jako v úle a všem divákům svítily žádostivě oči. Vážně, kdoví, jakby se to všechno vyvinulo, kdyby se Bengálský neodhodlal probudit z nečinnosti. Snažil se maximálně ovládnout, ze zvyku si zamnul ruce a spustil co nejhalasněji:

„Vidíte, přátelé, právě jsme byli svědky takzvané davové hypnózy. Přísně vědecký pokus, který nejlíp ze všeho dokazuje, že v magii neexistují žádná kouzla. Požádáme teď maestra Wolanda, aby nám je odhalil. Brzy poznáte, jaktyto zdánlivé bankovky zmizí stejně nečekaně, jako se objevily.” Zatleskal, ale nikdo se k němu nepřidal. Na rtech mu přitom hrál sebejistý úsměv, ale v očích se chvěla nejistota, spíš vyjadřovaly úpěnlivou prosbu. Obecenstvu se jeho řeč nelíbila. Zavládlo naprosté ticho, které přerušil kostkovaný: „Znovu jste byli svědky takzvaného lhaní,” rozlehl se po sále jeho mečivý tenor, „ty bankovky jsou pravé, občané.” „Bravo!” vyštěkl nahoře neznámý bas.

„Mimochodem, tenhle,” a Fagot ukázal na Bengálského, „už mně leze na nervy. Pořád se cpe někam, kam ho nezvou, a kazí představení. Co s ním uděláme?” „Utrhněte mu hlavu!” vykřikl kdosi krvelačně na galerii. „Cože, co to říkáte?” reagoval hbitě kostkovaný na nepřístojný návrh. „Utrhnout mu hlavu? To je nápad! Kňoure!” zvolal na kocoura. „Ein, zwei, drei! Čiň se!” Stalo se něco nevídaného. Černý kocour naježil srst a hrozivě zamňoukal. Pakse stočil do klubíčka a jako panter skočil přímo Bengálskému na prsa a odtud na hlavu. Silnými tlapami se zaryl konferenciérovi do vypelichané kštice a nenávistně vrčel. Nakonec divoce zavyl a dvěma pohyby odtrhl nešťastníkovi hlavu od mohutného krku. Dva a půl tisíce lidí v divadle vyjeklo hrůzou. Ze zpřetrhaných krčních tepen vystříkla proudem kreva zalila náprsenku i frak, bezhlavý trup nesmyslně hrábl nohou a svezl se na podlahu. V sále se ozvaly hysterické výkřiky žen.

Kocour podal hlavu Fagotovi, ten ji popadl za vlasy a ukázal obecenstvu. Hlava zoufale vykřikla na celé divadlo: „Lékaře!”

„Budeš ještě takhle nemožně žvanit?” zeptal se výhrůžně kostkovaný plačící hlavy. „Nebudu,” zachroptěla hlava.

„Proboha, netrapte ho!” zaúpěl z lóže ženský hlas, až překřičel hluk. Mág vzhlédl k lóži. „Takco, přátelé, máme mu odpustit?” vyzvídal Fagot, obrácen k obecenstvu. „Odpustit, odpustit!” žadonily nejprve ojedinělé, převážně ženské hlasy. Později se slily do jednoho jediného chóru s mužskými. „Co poroučíte, maestro?” zeptal se Fagot maskovaného.

„Nu což,” odpověděl Woland zamyšleně, „lidé jsou lidé… Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky… Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní… to ano… ale i milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce… Jsou to obyčejní lidé… Mimochodem, připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém…,” a dodal hlasitě: „Nasaďte mu hlavu zpátky na ramena.”

Kocour pečlivě zacílil a hlava dosedla přesně na svoje místo, jako by se nikdy od těla neodloučila. A hlavně, na krku nezůstala jediná jizva. Pakkocour tlapami oprášil konferenciérůvfraki náprsenku a krvavé skvrny zmizely. Fagot pomohl sedícímu vstát, zasunul mu do fraku svazekbankoveka vyprovodil ho ze scény se slovy: „Jděte, bezvásje to veselejší!”

Bengálský se nepříčetně rozhlížel a dopotácel se k požárnickému můstku: tam se mu udělalo špatně. Zoufale vykřikoval: „Moje hlava, moje hlava!” Seběhli se k němu, mezi nimi Rimský. Konferenciér plakal, lovil rukama cosi ve vzduchu a mumlal: „Dejte sem mou hlavu, vraťte mi mou hlavu… Byt si vezměte, obrazy jakbysmet, jenom hlavu mi vraťte!” Posílkář běžel pro lékaře. Nemocného se pokoušeli uložit na pohovku v šatně, ale zuřivě se vzpíral. Nakonec museli povolat záchranku. Když nešťastného konferenciéra odvezli, Rimský utíkal zpátky na scénu a viděl, že se tu ději nové divy.

Dodejme, že právě v tu chvíli nebo o něco málo dřívmág se svým vyrudlým křeslem zmizel, aniž to obecenstvo zaujaté Fagotovými kousky zpozorovalo. Kostkovaný vyprovodil postiženého a oznámil divákům:

„Tak, a teď, když jsme se toho otravy zbavili, si můžem otevřít módní salón!” Polovina scény se okamžitě pokryla perskými koberci, kde se vzala tu se vzala obrovská zrcadla, osvětlená ze stran nazelenalými trubičkami, mezi nimi se objevily vitríny a v nich radostně ohromení diváci zahlédli pařížské toalety nejrůznějších bareva střihů. To byly jedny vitríny. V jiných se skvěly stovky dámských klobouků s péry i beznich, s přezkami i bezpřezek, a k tomu stovky střevíců — černých, bílých, žlutých, kožených, atlasových, semišových, s řetízky i kamínky. Dále se tu kupily flakóny s voňavkami, hory kabelekz antilopí kůže, semišových, hedvábných, a mezi nimi hromady zlatých tepaných podlouhlých pouzder na rtěnky. Jakoby mávnutím kouzelného proutku stanula na scéně zrzavá dívka v černé toaletě, dokonale krásná, kdyby nebylo ošklivého šrámu na šíji. Přistoupila k vitrínám a pobízivě se usmála. Fagot s medovým úsměvem ohlásil, že firma naprosto bezplatně provádí výměnu starých dámských šatů a bot za pařížské modely a pařížskou obuv. Totéž dodal o kabelkách a ostatním vystavovaném zboží. Kocour šoupal zadní tlapou a přední současně dělal posuňky, připomínající vrátného ve chvíli, kdy otvírá dveře. Dívka poněkud chraplavě, ale přitom sladce, s lehkým ráčkováním pronášela záhadná, ale soudě podle výrazu ženských tváří v přízemí nanejvýš lákavá slova: „Tabac, Chanel, Mitsuco, Narcisčerný, Chanel číslo pět, večerní toalety, koktejlové šaty…” Fagot se rozplýval, kocour se ukláněl a dívka otvírala dokořán skleněné vitríny. „Račte,” hlaholil Fagot. „Jen se neupejpejte, jako doma!” Hledištěm proběhla vlna vzrušení, ale nikdo se dosud neodvážil jít na scénu. Nakonec jakási brunetka vyšla z desáté řady v přízemí, bohorovným úsměvem dávala najevo, že je jí všecko jedno, že na všecko kašle, a vystoupila postranními schůdky na scénu. „Bravo!” zvolal Fagot. „Vítám první návštěvnici! Kňoure, křeslo! Začneme od střevíčků, madam!” Bruneta zapadla do hlubokého křesla a Fagot okamžitě před ní složil na koberec celou hromadu střevíců. Zula si pravý střevíček, zkusila šeříkový, několikrát dupla do koberce a obhlížela podpatek. „Nebudou tlačit?” zeptala se zamyšleně.