Začala přestávka před závěrečnou částí programu. Jediný, koho ani za máknezajímaly divy cyklistické techniky rodiny Giuliových, byl Grigorij Danilovič Rimský. Seděl opuštěn ve své kanceláři, kousal se do tenkých rtů a po tváři mu občasprojela křeč. Záhadně zmizelého Lotrova následoval nečekaně Varenucha. Rimský věděl, kam měl administrátor namířeno, ale že odešel… a nevrátil se! Krčil rameny a šeptal si sám pro sebe: „Za co?!”
Divná věc: pro takenergického člověka jako Rimský bylo ze všeho nejjednodušší zavolat na příslušná místa, kam odešel Varenucha, a vypátrat, co se s ním stalo. A přece nebyl do deseti hodin večer s to se k něčemu podobnému odhodlat. Vdeset s největším sebezapřením konečně zvedl sluchátko a zjistil, že telefon je hluchý. Posílkář hlásil, že i ostatní přístroje v budově jsou porouchané. Tenhle nepříjemný, nicméně dost běžný fakt ředitele definitivně zdrtil a zároveň potěšil: odpadla nutnost kamkolivvolat. Vokamžiku, kdy mu nad hlavou zablikalo červené světlo hlásající začátekpřestávky, vešel posílkář a oznámil, že přijel cizí umělec. Ředitel sebou neznámo proč škubl a zamračený jako nebe před bouřkou zamířil do zákulisí, aby hosta uvítal, protože v divadle nebyl nikdo, kdo by se téhle povinnosti zhostil. Do velké šatny z chodby, kde se rozdrnčely signální zvonky, pod nejrůznějšími záminkami nakukovali zvědavci. Byli tu kouzelníci v pestrých hávech a turbanech, bruslař v bílé pletené bundě, bledý, napudrovaný vypravěč a maskér. Cizí kapacita překvapila všechny nezvykle dlouhým frakem dokonalého střihu a černou škraboškou, která zakrývala polovinu obličeje. Největší údivvzbuzovali dva průvodci černého mága: dlouhán v kostkovaném obleku, s rozbitým skřipcem, a černý vypasený kocour, který vhupkal do šatny po zadních, uvelebil se jakoby nic na pohovce a mžoural na nekryté maskérské lampy. Rimský se zatvářil kysele a zle, jako vždy, když se pokoušel o úsměv, a naklonil se k nemluvnému mágovi, který seděl vedle kocoura na pohovce. K podání rukou nedošlo.
Mezitím se kostkovaný dlouhán drze představil jako mágůvasistent. Tato okolnost Rimského překvapila, a dodejme, že nepříjemně: ve smlouvě nebylo o nějakém asistentovi ani zmínky. Nuceně a suše se zeptal nečekaného pomocníka, kde má umělec potřebnou aparaturu. „Milý pane řediteli, poklade náš drahocenný,” zaskřehotal kostkovaný, „svou aparaturu nosíme pořád s sebou, tady je: Ein, zwei, drei!” dodal, zašermoval mu před očima zlodějskými prsty a hbitě vytáhl kocourovi za uchem zlaté hodinky s řetízkem, které Rimský nosil v kapsičce u vesty, pod zapnutým sakem, a řetízekměl prostrčený v knoflíkové dírce. Grigorij Danilovič se bezděčně chytil za břicho, přítomní vyjekli a maskér, který nakukoval do dveří, pochvalně hekl. „To jsou vaše hodinky? Prosím, račte,” prohodil mágůvasistent s důvěrným úsměvem a podával na špinavé dlani rozpačitému řediteli jeho majetek. „Stakovým bych si nesed do tramvaje,” zašeptal vesele vypravěč maskérovi. Kocour předvedl ještě senzačnější kousek, než byl triks hodinkami. Nečekaně seskočil z pohovky, došel na zadních k toaletnímu stolku, přední packou vytáhl zátku z karafy, nalil do sklenice vodu, napil se, znovu karafu zazátkoval a hadříkem, jaký se užívá při líčení, si utřel vousy. Tentokrát nikdo ani nehlesl, jen všichni otevřeli ústa a maskér šeptl nadšeně: „To je panečku třída.”
Vtom se ozvalo třetí poplašné zvonění a všichni se vyhrnuli ze šatny v očekávání zajímavého čísla. Brzy nato v hledišti zhasla světla, rozzářila se rampa a vrhla zábleskna spodní okraj opony, a v její osvětlené škvíře se objevil pečlivě vyholený plnoštíhlý muž s dětským úsměvem, v pomačkaném fraku a ne zrovna nejčistší košili.
Byl to konferenciér Žorž Bengálský, známý po celé Moskvě. „Taktedy, milí diváci,” spustil s kojeneckým úsměvem, „za chvilku se vám představí…,” — vtom se zarazil a pokračoval jiným tónem: „Vidím, že obecenstva před závěrečnou částí programu ještě přibylo. Sešlo se tu dnespůl města!
Onehdy potkám přítele a ptám se ho: Proč k nám nepřijdeš?
Včera u násbylo půl města. — A on povídá: Já bydlím v té druhé polovině!” Bengálský se odmlčel a čekal, že se zvedne vlna smíchu, ale nikdo se nesmál, a proto pokračoval: „Dnesse vám představí známý zahraniční umělec monsieur Woland, který provede seanci černé magie. Samozřejmě, my všichni dobře víme,” a vševědoucně se usmál, „že černá magie ve skutečnosti neexistuje a že to je pouhá pověra. Prostě maestro Woland virtuózně ovládá techniku kouzel, jakse sami přesvědčíte v nejzajímavějším oddílu představení, kde hodlá tuto techniku odhalit. A protože my všichni jako jeden muž jsme pro techniku i pro její odhalení, požádáme pana Wolanda…” Po tomhle výlevu Bengálský sepjatýma rukama přátelsky zamával do skuliny a opona se s tichým šelestem otevřela. Příchod mága s dlouhým asistentem a kocourem, který vyšel důstojně na scénu po zadních, se obecenstvu obrovsky líbil. „Křeslo,” poroučel tiše Woland a vtom už stálo na jevišti křeslo; nikdo nevěděl, odkud se vzalo. Mág usedl. „Povězmně, milý Fagote,” otázal se kostkovaného poskoka, který se jmenoval zřejmě ještě jinaknež jen Korovjev, „Moskvané se nejspíš hodně změnili, viď?” Přitom pohlédl na ztichlé obecenstvo, překvapené křeslem, jež přiletělo ze vzduchu. „Ano, maestro,” odpověděl přidušeně Fagot-Korovjev.
„Máš pravdu. Lidé se výrazně změnili… myslím na první pohled… jako ostatně i samo město… nechci tu mluvit o módě, to je evidentní, ale objevily se ty… jakse jen… tramvaje, automobily…” „Autobusy,” napovídal úslužně Fagot.
Obecenstvo doslovně hltalo každé slovo v domnění, že to je předehra k magickým pokusům. V zákulisí se tísnili domácí varietní umělci i technikáři a mezi nimi jste mohli zahlédnout nervózní obličej Rimského. Bengálský, který stál stranou na předscéně, projevoval zjevné rozpaky. Sotva znatelně zvedl obočí, využil pauzy a pronesl: „Zahraniční umělec přiznává, že je nadšen Moskvou, která technicky vyspěla, a zároveň Moskvany,” přitom vyslal dva úsměvy do obecenstva, jeden do parteru, druhý na galerii. Woland, Fagot i kocour po něm otočili hlavy.
„Vyjádřil jsem snad nadšení?” tázal se mág Fagota.
„Nikoliv, maestro, žádné nadšení jste nevyjadřoval.”
„Takco to ten člověkžvaní?”
„Jednoduše lže!” prohlásil hlasitě na celé divadlo kostkovaný, obrátil se k Bengálskému a dodal: „Blahopřeju, pane Prášile!” Galerie vyprskla smíchem a konferenciér sebou škubl a vykulil oči. „Mě samozřejmě ani toliknezajímají autobusy, telefony a ostatní…” „Technické vymoženosti,” napovídal kostkovaný.
„Správně, díky,” pokračoval zvolna Woland hlubokým hlasem, „spíš mě zajímá důležitější problém: změnili se Moskvané uvnitř?” „Ano, to je ze všeho nejpodstatnější, maestro.”
Vzákulisí si začali vyměňovat pohledy a krčili rameny. Bengálský stál rudý jako raka Rimský smrtelně zbledl. Jako by uhodl stoupající neklid, mág uzavřel debatu slovy: „Zapovídali jsme se, drahý Fagote. Obecenstvo se začíná nudit. Předveď nám pro začátekněco jednoduchého.” Sál si ulehčeně oddechl. Fagot a kocour se rozestavili po obou stranách rampy. Fagot luskl prsty, furiantsky vykřikl: „Tři, čtyři!” Zachytil ze vzduchu sadu karet, zamíchal a poslal jakna běžícím pásu kocourovi, a ten mu je obratem vrátil. Lesklý had se vymrštil, Fagot otevřel ústa jako pískle a celou sadu, kartu za kartou, spolykal. Pakse kocour uklonil, zašoupal pravou zadní tlapou a obecenstvo ho odměnilo bouřlivým potleskem. „Třída, třída!” volali nadšeně v zákulisí. Fagot ukázal prstem do přízemí a sdělil: „Naše sada karet se v současné chvíli, vážení, nachází v sedmé řadě u občana Parčevského. Leží mezi třírublovkou a soudní obsílkou, vyzývající k urychlenému zaplacení alimentů občance Zelkovové.” Vhledišti to zašumělo, lidé vstávali a nakonec jakýsi muž, který se skutečně jmenoval Parčevský, překvapením rudý až do kořínků vlasů, vytáhl z náprsní tašky sadu karet a začal s ní bezradně mávat ve vzduchu. „Nechte si ji na památku!” zvolal Fagot. „Nadarmo jste včera u večeře neprohlásil, že nebýt pokeru, byl by pro vásživot v Moskvě nesnesitelný…” „Starý trik!” ozvalo se z galerie. „Ten chlap z přízemí patří do jejich party.” „Myslíte?” zamečet Fagot a zamžoural na galerii. „Vtom případě do ní patříte i vy, protože máte v kapse karty.” Na galerii vypuklo pozdvižení a radostný hlasoznamoval:
Читать дальше