Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Varenucha mu podal beze slova telegram a ředitel četl: „Snažně prosím věřte vlivem Wolandovy hypnózy odsunut do Jalty Telegraficky potvrďte mou totožnost Lotrov.”

Rimský a Varenucha, hlavy těsně u sebe, četli znovu a znovu telegram a pakna sebe mlčky pohlédli. „Soudruzi!” rozzlobila se doručovatelka. „Podepište mi to a paksi můžete mlčet, jakdlouho chcete! Já roznáším pilné telegramy!” Varenucha nespouštěl oči ze záhadného telegramu, po paměti, nakřivo se podepsal do sešitu a žena odešla. „Ty jsi s ním přece krátce po jedenácté mluvil telefonicky?” vyhrkl nechápavě. „Nesmysl!” zakvičel pronikavě Rimský. „Nezáleží na tom, jestli jsem s ním mluvil nebo ne. Jedno je ale jisté: nemůže být v Jaltě! To je nesmysl!” „Třeba je opilý…,” napadlo Varenuchu.

„Kdo je opilý?” dotíral Rimský a znovu se oba na sebe upřeně zadívali. ZJalty nepochybně telegrafoval nějaký samozvanec nebo blázen, ale překvapovalo je jedno: jakmystifikátor zná Wolanda, který teprve včera přijel do Moskvy? A jakví o spojení Lotrova s Wolandem? „Vlivem hypnózy…,” opakoval Varenucha slova z telegramu. „Jakse dozvěděl o Wolandovi?” Několikrát zamrkal a pakrázně uzavřel: „Ne! To je pitomost! Pitomost!” „Kde ten Woland bydlí, sakra?” zajímal se Rimský. Administrátor se hbitě spojil s oddělením pro registraci cizinců a sdělil překvapenému řediteli, že Woland bydlí u Lotrova. Pakvytočil číslo Sťopova bytu a dlouho poslouchal táhlý přerušovaný tón ve sluchátku. Mezi jednotlivými signály zazněl odkudsi z dálky těžký, chmurný bas, který pěl: „Skály jsou mým domovem…” Varenucha usoudil, že do telefonní sítě se omylem připletl hlasz rozhlasového studia. „Vbytě se nikdo nehlásí,” oznámil a položil sluchátko, „že bych to zkusil zno…” Nedořekl, protože ve dveřích se objevila známá doručovatelka a oba se jí vrhli vstříc. Tentokrát vytáhla z brašny místo bílé obálky tmavou: „To začíná být zajímavé,” procedil mezi zuby administrátor a provázel očima ženu, která měla zřejmě napilno. První se zmocnil obálky Rimský. Na tmavém pozadí fotografického papíru se zřetelně vyjímaly následující černé řádky: „Důkazmoje písmo můj podpispotvrďte obratem zajistěte tajný dozor Wolandem Lotrov.” Za dvacet let svého působení v divadle Varenucha už leccosviděl a zažil, ale tentokrát měl pocit, jako by se mu na mozku vytvořil škraloup. Nezmohl se na nic lepšího než na otřepanou a navíc nejapnou větu: „Není možná!”

Rimský reagoval jinak. Vstal, otevřel dveře a vyštěkl na posílkářku, která seděla na stoličce v předpokoji: „Nikoho nepouštějte dovnitř, kromě listonoše!” a zamkl dveře na klíč. Pakvytáhl z psacího stolu složku listin a začal bedlivě srovnávat vypasená, šikmo nakloněná písmena fotogramu s písmem na Sťopových příkazech a rozhodnutích i s jeho zakudrnacenými podpisy. Varenucha nalehl na stůl a dýchal mu horce do tváře. „Je to jeho písmo,” prohlásil nakonec pevně ředitel a administrátor opakoval jako ozvěna: „Je.”

Zahleděl se pozorně Rimskému do tváře, překvapen výraznou změnou. Beztakuž hubený ředitel jako by ještě víc seschl a snad i zestárl. Oči za kostěnými obroučkami brýlí ztratily obvyklý pichlavý výraza zračil se v nich nejenom neklid, ale dokonce smutek. Varenucha si počínal přesně jako každý ve chvílích nejvyššího překvapení. Pobíhal po kanceláři, dvakrát rozhodil ruce jako ukřižovaný, vypil narázcelou sklenici nažloutlé vody z karafy a pokřikoval: „Tohleto nechápu! Nechápu! Ne-chá-pu!”

Rimský, pohled upřený do okna, o něčem usilovně přemýšlel.

Ocitl se v nezáviděníhodné situaci, která vyžadovala, aby hned tady, na místě, nalezl obvyklé, logické vysvětlení neobvyklých jevů. Spřimhouřenýma očima si představoval, jakSťopa v noční košili a bosnastupuje dnesdopoledne kolem půl dvanácté do jakéhosi nadzvukového letadla a jakpřesně v půl dvanácté stojí bezbot, v ponožkách na letišti v Jaltě… čert aby se v tom vyznal! A co když nemluvil dopoledne se Sťopou? Ne, byl to Sťopa! Jakby nepoznal Sťopůvhlas! I kdyby připustil, že to nebyl on, jedno je jisté: ještě včera navečer k němu přiběhl Sťopa ze své kanceláře, mával nesmyslnou smlouvou a dráždil ho svou lehkomyslností. Jakby mohl ujet nebo odletět a neříct ani slovo v divadle? I kdyby, dejme tomu, odletěl včera večer — nemohl být dnespřed polednem na místě. Nebo ano? „Kolikkilometrů je do Jalty?” zeptal se.

Varenucha, který zmateně pobíhal sem tam, se zastavil a zabručel: „Na to už jsem myslel. Do Sevastopolu po železnici patnáct set a k tomu přidej osmdesát. Vzdušnou čarou to bude samozřejmě míň.” Hm… Ano… O žádném vlaku nemůže být řeč. Ale čím tedy letěl? Stíhačkou? Nikdo nepustí do stíhačky bosého Sťopu.

A proč taky? Třeba si zul boty, až když přiletěl do Jalty?

Ale zase — proč? Ostatně do stíhačky ho nepustí ani v botách! nemá smysl uvažovat o stíhačce. Tady stojí černé na bílém, že se dostavil na milici v půl dvanácté dopoledne a předtím telefonoval z Moskvy… počkat… Rimskému se objevil před očima ciferníkjeho hodinek. Snažil se vybavit si polohu hodinových ručiček… Katastrofa! Bylo to v jedenáct hodin dvacet minut! Co z toho plyne? Jestliže předpokládáme, že Sťopa, hned jakpoložil sluchátko, pádil na letiště a dorazil tam řekněme za pět minut (to je mimochodem nemyslitelné), vychází nám, že letadlo za předpokladu, že okamžitě startovalo, urazilo za pět minut přestisíc kilometrů. To znamená, že za hodinu uletí víc než dvanáct tisíc kilometrů! To je vyloučeno, tudíž Lotrovnení v Jaltě! Co ještě zbývá? Hypnóza? Taková hypnóza neexistuje, aby přenesla člověka v okamžiku o tisíc kilometrů dál! Nebo se mu jenom zdá, že je v Jaltě? Což o to, jemu se může zdát všelicos, ale co milice v Jaltě? Té se taky něco zdá? Ne, promiňte, to se nestává! Ale telegramy přece chodí z Jalty? Ředitel se tvářil doslova zdrceně. Mezitím někdo cloumal klikou u dveří a bylo slyšet, jakposílkářka za dveřmi zoufale křičí: „Nejde to! Nepustím vástam! Jen přesmou mrtvolu! Mají poradu!” Rimský se trochu vzpamatoval, zvedl sluchátko a požádal:

„Dejte mi Jaltu, pilně.”

Chytrý tah! uznal v duchu Varenucha.

Ale k rozhovoru nedošlo. Ředitel zklamaně zavěsil:

„Jako naschvál mají poruchu.”

Bylo zřejmé, že porucha na lince ho rozčilila a dokonce donutila uvažovat. Za chvilku zvedl znovu sluchátko a druhou rukou zapisoval všechno, co hlásil do telefonu: „Telegram.

Pilný. Tady Varieté. Ano. Adresát: Jalta, pátrací oddělení.

Ano. Text: Dnesasi v 11.30 se mnou Lotrovmluvil telefonicky v Moskvě. Tečka. Paknepřišel do práce a nepodařilo se ho telefonicky sehnat. Tečka. Písmo odpovídá. Tečka. Dohled nad zmíněným umělcem zajistím. Administrativní ředitel Rimský.” Velice moudré, usoudil administrátor, ale než stačil dovést svou myšlenku do konce, vystřídala ji jiná: Pitomost!

Nemůže být v Jaltě! Rimský zatím nelenil: pečlivě složil všecky doručené telegramy i kopii svého na hromádku, vložil do obálky, zalepil, napsal na ni několikslova podal Varenuchovi: „Osobně doručit a pospěš si. Ať si to tam přeberou.”

Fakticky prozíravé! pomyslel si administrátor a strčil obálku do aktovky. Potom pro jistotu ještě jednou vytočil Sťopovo číslo, poslouchal a náhle radostně, spiklenecky zamžoural a zašklebil se. Rimský nastražil uši. „Mohl bych mluvit s panem Wolandem?” zeptal se sladce Varenucha. „Nemá čas,” zachraplalo sluchátko. „Kdo volá?”