Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Zabalil je do novinového papíru a ukryl ve světlíku. Pět minut poté už seděl u stolu ve své malé jídelně. Manželka přinesla z kuchyně pečlivě rozkrájeného slanečka, hustě posypaného cibulí. Nikanor Ivanovič si nalil stopku vodky, vypil, nalil si podruhé, vypil, napíchl na vidličku tři kousky slanečka… když vtom zadrnčel zvonek. Pelageja Antonovna právě vnášela do pokoje kouřící hrnec. Hned na první pohled se každý snadno domyslel, že se v něm skrývá v záplavě husté horké polévky snad ta největší pochoutka na světě — morková kost. Bosý polkl slinu a zavrčel jako vzteklý pes:

„Ať se jdou všichni vycpat! Nenechají člověka ani najíst… Nikomu neotvírej, nejsem doma… A jestli jim jde o byt, řekni, aby sem přestali courat, za týden bude schůze.” Žena odběhla do předsíně a Nikanor Ivanovič vylovil sběračkou z žhavého sopečného jezera kost, prasklou po celé délce. Vtom vešli do pokoje dva muži a s nimi pobledlá Pelageja Antonovna. Při pohledu na ty dva zbělel jako křída i sám Nikanor Ivanovič a vstal. „Kde tady máte záchod?” zeptal se soustředěně první v bílé rozhalence. Na jídelním stole cosi zařinčelo (to Nikanor Ivanovič upustil sběračku na ubrusz voskovaného plátna). „Tady, tady,” brebentila Pelageja Antonovna. Příchozí neprodleně zamířili do chodby. „O co vám jde?” zeptal se tiše předseda a vyšel za nimi. „U násv bytě nemůže být nic podezřelého… A promiňte, máte pověření?” První v chůzi ukázal Nikanoru Ivanoviči průkaza druhý zatím vylezl na stoličku na záchodě a šátral rukou ve světlíku.

Bosému se zatmělo před očima. Když strhli novinový obal, ukázalo se, že v balíčku nejsou ruble, ale neznámé namodralé či nazelenalé bankovky s portrétem nějakého starce.

Mimochodem, Nikanor Ivanovič to všechno viděl jako v mlze, protože mu před očima pluly barevné skvrny. „Dolary ve světlíku…,” prohodil zamyšleně první a pakse zeptal mírně a zdvořile: „To je váš balíček?” „Nikoliv!” ohradil se předseda zděšeně. „Ten mi podstrčili nepřátelé!” „To se stává,” souhlasil první a dodal znovu laskavě: „Co se dá dělat, odevzdejte nám všecko, co máte.” „Nemám ani vindru! Přísahám při Bohu všemohoucím, že jsem ty peníze neměl nikdy v ruce!” vykřikl zoufale Bosý. Vrhl se k prádelníku, s rachotem vytáhl zásuvku a přitom nesouvisle vykřikoval: „Tady je smlouva… To mně podstrčil tlumočník… Jmenuje se Korovjev… Nosí skřipec!” Otevřel aktovku, nakoukl dovnitř, strčil tam ruku a náhle zesinal a upustil aktovku do polévky. Uvnitř nic nebylo: ani Sťopůvdopis, ani smlouva, ani cizincůvpas, ani peníze a volňásky. Zkrátka a dobře nic, jenom skládací metr. „Soudruzi!” zaječel nepříčetně. „Zadržte je! U násv domě vládnou zlí duchové!” Nevíme, co to najednou napadlo Pelageju Antonovnu, že spráskla ruce a vykřikla: „Přiznej se, Ivanyči! Oni ti sleví trest!”

Nikanor Ivanovič s očima zalitýma krví mával pěstmi ženě nad hlavou a ryčel: „Káčo pitomá!”

Paksklesle dopadl na židli a rozhodl se zřejmě odevzdat do rukou osudu. Mezitím Timofej Kvascovvybičovaný zvědavostí střídavě nakukoval klíčovou dírkou a přikládal ucho ke dveřím předsedova bytu. Za pět minut nájemníci, kteří byli zrovna na dvoře, viděli Nikanora Ivanoviče, jakkráčí provázen dvěma muži přímo k domovním vratům. Povídalo se, že předseda byl bílý jako stěna, opile vrávoral a něco blekotal. Za další hodinu vstoupil do bytu číslo 11 neznámý muž právě v okamžiku, kdy rozzářený Timofej Kondraťjevič vykládal ostatním nájemníkům, jakpředsedu sbalili, posuňkem vylákal

Kvascova do předsíně, něco mu pošeptal a pakoba zmizeli.

Zatímco Nikanora Ivanoviče postihlo neštěstí, blízko domu číslo 302b v Sadové ulici seděli v kanceláři administrativního ředitele Varieté Rimského dva muži: Rimský a administrátor Varieté Varenucha. Dvě okna prostorné kanceláře v prvním patře divadla vedla do Sadové a jedno, přímo za zády ředitele, který seděl u psacího stolu, skýtalo pohled do letního parku Varieté, kde byly stánky s občerstvením, střelnice a pódium pod širým nebem. Zařízení kanceláře se kromě psacího stolu skládalo z kupy starých plakátů, rozvěšených po stěnách, dále z malého stolku s karafou plnou vody, čtyř křesel a stojanu v koutě, na kterém byla stará zaprášená maketa nějaké revue. Jinakbyste tu samozřejmě našli nalevo od ředitelova stolu odřenou menší ohnivzdornou pokladnu, která hodně pamatovala. Rimský měl už od božího rána mizernou náladu. Varenucha byl naopakrozjařený a překypoval horlivostí; prozatím nemohl svou energii náležitě vybít. Schovával se v ředitelově kanceláři přede všemi, kdo na něm vymáhali volné lístky a otravovali mu takživot zejména ve dnech, kdy se měnil program. Dnesbyl právě takový den.

Sotva zazvonil telefon, Varenucha zvedl sluchátko a lhal, jako když tiskne: „Koho? Varenuchu? Není tady. Odešel z divadla.”

„Zavolej ještě jednou Lotrovovi,” nařizoval mu podrážděně Rimský. „Není doma. Už jsem tam poslal Karpova, v bytě je prázdno.”

„Tohle nepochopím,” zasyčel Rimský a cvakl na počítacím stroji. Otevřely se dveře a uvaděč vlekl tlustý balíknarychlo vytištěných plakátů. Na brčálově zelených plachtách hlásala velká rudá písmena: Dnesa denně v divadle Varieté vystoupí mimo program profesor WOLAND SEANCE ČERNÉ MAGIE A JEJÍ ÚPLNÉ ODHALENÍ!!! Varenucha poodstoupil od plakátu, který předtím přehodil přesmaketu, zálibně si jej prohlížel a pakdal uvaděči pokyn, aby celý náklad okamžitě vylepil. „Dobré… to každého praští do očí!” poznamenal, když biletář odešel. „Mně se ten nápad ani trochu nelíbí,” huhlal Rimský a prohlížel si vztekle plakát přeskostěné obroučky brýlí.

„Vůbec se divím, že mu to představení dovolili.” „Jen neříkej! To je velice taktický krok. Celý vtip je v odhalení černé magie.” „Nevím, nevím, já v tom nic vtipného nevidím… On si vždycky něco vymyslí! Kdyby nám aspoň toho kouzelníka ukázal!

Ty například jsi ho viděl? Bůh ví, kde ho vyhrabal!” Vyšlo najevo, že ani Varenucha, ani Rimský mága na vlastní oči neviděli. Včera se Sťopa přihnal — podle Rimského slovjako šílenec s hotovým návrhem smlouvy. Nařídil, aby návrh okamžitě přepsali načisto a vyplatili Wolandovi peníze. Mág se ztratil a nikdo kromě Sťopy s ním nejednal. Rimský vytáhl hodinky, a když zjistil, že ukazují dvě a pět minut, definitivně se rozzuřil. No uznejte! Lotrovvolal přibližně v jedenáct, slíbil, že přijde za půl hodinky, a nejen že nepřišel, nýbrž dokonce zmizel z bytu. „Mně tady stojí práce!” vztekal se ředitel a poklepával prstem na kupu nepodepsaných lejster. „Nepřejela ho náhodou tramvaj jako Berlioze?” vtipkoval Varenucha se sluchátkem na uchu; ze sluchátka se hlasitě ozývalo táhlé a naprosto beznadějné tůtání. „To by mu patřilo…,” procedil mezi zuby Rimský.

Vtom vešla dovnitř žena v pošťácké bundě, čepici se štítkem, v černé sukni a sandálech. Z malé brašny, která jí visela u pasu, vytáhla bílý obdélníčeka sešit a zeptala se: „Kdepakje tady Varieté? Máte tu pilný telegram. Podepište se mi tady.” Varenucha načmáral do sešitu nějaký klikyhák, a sotva se za listonoškou zavřely dveře, roztrhl telegram. Když dočetl, překvapeně zamrkal a podal ho Rimskému. Telegram zněl: „Jalta Moskva Varieté. Dnes11.30 pátrací oddělení dostavil brunet noční košili kalhotách bezbot duševně chorý udával jméno Lotrovředitel Varieté. Telegrafujte obratem jaltskému pátracímu oddělení místo pobytu ředitele Lotrova.”„To si nechám líbit!” ušklíbl se Rimský a dodal: „Další překvapení!” „Lžidimitrij!” usoudil Varenucha a rozhřímal se do sluchátka: „Pošta? Pilný telegram, na účet Varieté. Slyšíte mě? Adresát: Pátrací oddělení Jalta… Text: Ředitel Lotrov Moskvě. Podpis: Administrativní ředitel Rimský.” Bezohledu na právě došlou zprávo jaltském samozvanci telefonoval administrátor na všecky strany, ale přirozeně bezvýsledku. Vokamžiku, kdy Varenucha se sluchátkem v ruce koumal, kam by měl ještě zavolat, vešla listonoška, která doručila první telegram, a podala mu nový. Administrátor ho spěšně rozlepil, a když dočetl, překvapeně hvízdl. „Co je zas?” zeptal se Rimský a nervózně sebou škubl.