Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Jako Pilát! blesklo básníkovi hlavou. Ano, byl to nepochybně primář. Usedl na stoličku, zatímco všichni ostatní zůstali stát. „Doktor Stravinský,” představil se a pohlédl přátelsky na Ivana. „Prosím, Alexandře Nikolajeviči,” pronesl tiše kdosi s pěstěnou bradkou a podal mu Ivanůvhustě popsaný chorobopis. Udělali ze mě případ, usoudil Ivan. Primář zběžně přelétl očima list, zabručel „hm, hm…” a vyměnil si několikvět s ostatními v málo známém jazyce. Mluví latinsky jako Pilát… napadlo básníka a zesmutněl. Vtom sebou škubl, když primář vyslovil slovo „schizofrenie” — běda! už včera ho poprvé použil ten proklatý cizinec na Patriarchových rybnících a dnesje profesor opakoval. I tohle věděl! blesklo mu poplašeně hlavou. Primář měl zřejmě ve zvyku s každým souhlasit a jásat nad vším, co mu ostatní říkali. Vyjadřoval to slovy:

„Znamenitě, znamenitě…” „Znamenitě!” prohlásil, vrátil komusi chorobopisa oslovil Ivana: „Vy jste básník?”

„Jsem,” odpověděl pochmurně Bezprizorný a poprvé náhle pocítil nevysvětlitelný odpor k poezii. Vzpomněl si na vlastní verše a bůhvíproč se mu zprotivily. Zeptal se pochmurně Stravinského:

„Vy jste profesor?”

Stravinský se zdvořile uklonil.

„Primář zdejšího ústavu?” vyzvídal Ivan.

Stravinský znovu přikývl.

„Potřebuje s vámi mluvit,” prohlásil významně básník.

„Proto jsem přišel,” ujistil ho profesor.

„Jde o to, že…,” začal Ivan a cítil, že teď přišla jeho chvíle, „zkrátka mají mě za blázna a nikdo mě nechce vyslechnout!” „Omyl, my vásvyslechneme velmi pozorně,” uklidňoval ho Stravinský s vážnou tváří, „a v žádném případě nepřipustíme, aby váspokládali za blázna.” „Taktedy: včera večer jsem potkal na Patriarchových rybnících záhadné individuum, snad to byl cizinec. Předpověděl Berliozovu smrt a viděl na vlastní oči Piláta Pontského.” Svita tiše, bezhnutí naslouchala.

„Piláta? Myslíte toho, co žil za Ježíše Krista?” zeptal se profesor a zamžoural na Ivana. „Ano, právě toho.”

„Hm,” utrousil Stravinský, „a Berliozpakspadl pod tramvaj?” „Byl jsem při tom, když ho přejela tramvaj na Patriarchových rybnících, a ten podezřelý chlap…” „Známý Piláta Pontského?” zajímal se profesor, který se zřejmě vyznačoval mimořádnou chápavostí. „Ano, ten,” přisvědčil nemocný a zkoumavě si ho prohlížel. „On předem prohlásil, že Anuška rozlila slunečnicový olej…

A Berliozopravdu na tom místě uklouzl! Co tomu říkáte?” dodal v naději, že to udělá na všecky silný dojem. Ale výsledekse nedostavil. Stravinský se jednoduše zeptal: „Kdo je ta Anuška?” Tahle otázka básníka poněkud podráždila, až mu tvář křečovitě zaškubala. „Anuška s tím nemá co dělat,” prohlásil nervózně. „Čertví, co je to zač. Jednoduše nějaká husa ze Sadové ulice. Důležité je, že on předem věděl o slunečnicovém olej i… chápete?” „Velice dobře chápu,” odpověděl vážně primář, dotkl se jeho kolena a dodal: „Nerozčilujte se a pokračujte.” „Prosím,” souhlasil Ivan a pokoušel se o stejně vyrovnaný tón. Věděl už z vlastní trpké zkušenosti, že může vyhrát pouze klidem. „Tenhle děsný typ (tvrdil, že je konzultant, ale určitě lhal) má divnou moc! Například se za ním ženeš, a ne a ne ho dohnat. Není sám, provázejí ho dva, je to párekk pohledání, ale hodí se k němu. Dlouhán s rozbitým skřipcem a pakobludně velký kocour, který jezdí sám v tramvaji. Kromě toho…,” pokračoval se vzrůstajícím zápalem a stále přesvědčivěji, když poznal, že ho nikdo nepřerušuje, „on sám navštívil osobně na balkóně Piláta Pontského, o tom není pochyb. To je, co? Měli by ho okamžitě zavřít, nebo natropí obrovské škody.”

„A vy, jestli vám dobře rozumím, usilujete o to, aby byl zatčen?” zeptal se Stravinský. Myslí mu to, rozumoval v duchu Ivan. Musím uznat, že i mezi inteligenty se najdou lidi, kterým to úžasně myslí, a přikývl: „Zcela správně. Jakby taky ne, jen si pomyslete! A zatím mě tady násilím zadrželi, svítí mi do očí baterkou, koupají mě a vyptávají se na strýce Féďu!.. Ten už dávno leží bradou vzhůru. Žádám, abyste mě ihned propustili!” „Znamenitě, znamenitě!” souhlasil primář. „Teď je všecko jasné. Vážně, má to smysl držet v ústavu zdravého člověka?

Prosím, nebudu vám bránit, když mě ujistíte, že jste normální.

Nechci žádný důkaz, stačí vaše prohlášení. Taktedy — jste normální?” Vpokoji zavládlo hluboké ticho a silná žena, která ráno takpečovala o Ivana, vzhlédla k profesorovi s posvátnou úctou. Básníkv duchu opakoval: Fakticky mu to myslí! Profesorůvnávrh se mu hned zalíbil, ale dřívnež odpověděl, svraštil čelo, dlouze přemítal a nakonec prohlásil sebejistě: „Jsem normální.” „Znamenitě,” zvolal ulehčeně primář, „vtom případě uvažujme logicky. Vezměme si třeba váš včerejší den,” při těch slovech se otočil a kdosi mu pohotově vsunul do ruky Ivanůvchorobopis. „Při pronásledování neznámého muže, který se vám představil jako pamětníkPiláta Pontského, jste si počínal takto — ” začal ohýbat dlouhé prsty a střídavě nahlížel do spisu a pozoroval Ivana: „Pověsil jste si na krkikonu.

Bylo to tak?” „Bylo,” přikývl nasupeně Ivan.

„Přelézal jste plot a poranil jste si obličej. Je to tak? Pakjste přišel do restaurace se zapálenou svíčkou v ruce a ve spodním prádle a někoho jste tam zmlátil. Přivezli vássvázaného. Sotva jste sem vkročil, telefonoval jste na milici a žádal jste, aby vyslali kulomety. Potom jste se pokoušel vyskočit oknem. Je to tak? Ptám se vás: Je možné podobným způsobem někoho chytit nebo zatknout? Jestliže jste normální, uznáte sám, že ne. Přejete si odtud odejít? Prosím, račte. Ale smím se vászeptat, kam půjdete?” „Samozřejmě na milici,” odpověděl Ivan už ne takpřesvědčivě a zrozpačitěl pod profesorovým pohledem. ‚Hned teď?”

„Hm…”

„A to ani nezajdete nejdřívdo svého bytu?” sypal ze sebe primář.

„Na to není čas! Zatímco budu jezdit po bytech, on ufrnkne.” „Dobrá. A co řeknete na milici? Čím začnete?”

„Pilátem Pontským,” vysvětloval Bezprizorný a oči se mu zasmušily. „Znamenitě!” vykřikl poražen Stravinský, obrátil se k muži v bradce a nařídil: „Fjodore Vasiljeviči, pusťte laskavě soudruha Bezprizorného do města. Tenhle pokoj ale neobsazujte a povlečení může zůstat. Za dvě hodiny bude soudruh Bezprizorný zpátky. Nu což,” obrátil se k básníkovi, „nebudu vám přát hodně úspěchu, protože nevěřím ani trochu, že uspějete.

A brzy na shledanou!” Vstal a svita vykročila. „Proč myslíte, že se sem znovu vrátím?” zeptal se znepokojeně Ivan. Profesor jako by čekal na tuhle otázku. Okamžitě se znovu posadil a vysvětloval: „Protože sotva přijdete na milici v podvlékačkách a řeknete, že jste se setkal s člověkem, který znal osobně Piláta Pontského, bezřečí vássem dopraví a octnete se zase v tomhle pokoji.” „Co s tím mají společného podvlékačky?” zeptal se Ivan a nechápavě se rozhlédl. „Hlavně to způsobí Pilát. Ale podvlékačky také. Odebereme vám ústavní prádlo a vydáme vám vaše šatstvo. Přišel jste k nám v podvlékačkách. K sobě do bytu nehodláte zajet, ačkolivjsem vásna to upozornil. Pakpřijde na řadu Pilát a… konec.” Bezprizorný cítil, že se s ním děje něco nezvyklého. Jeho odhodlání ochablo a zatoužil se s někým poradit. „A co mám teda dělat?” zeptal se tentokrát už zkrotle.