Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Rozeznal vysoké třídílné zrcadlo a došlo mu, že leží naznakve své posteli, vlastně v posteli zlatnice, v její bývalé ložnici.

Vtom mu začala třeštit hlava taksilně, že zavřel oči a zasténal. Na vysvětlenou: Sťopa Lotrov, ředitel Varieté, se ráno probudil ve svém bytě, kde bydlel společně s nebožtíkem

Berliozem, v hranolovitém pětipatrovém činžáku, který stál v Sadové ulici. Dodejme, že byt č.50 dávno požíval přinejmenším podivné, ne-li špatné pověsti. Ještě před dvěma lety patřil vdově po zlatníkovi de Fougeré. Anna Francevna de Fougeré, důstojná a výjimečně činorodá padesátnice, pronajímala tři z pěti pokojů podnájemníkům: jeden se jmenoval, pokud si vzpomínám, Bělomut, a jméno druhého jsem zapomněl. Před dvěma lety se začaly ve zdejším bytě dít nepochopitelné věci: beze stopy odtud mizeli obyvatelé. Jednoho svátečního dne se objevil v bytě milicionář, vyvolal do předsíně druhého nájemníka (jeho jméno se mi vytratilo z paměti) a prohlásil, že se má dostavit na milici, aby něco podepsal, a že to nebude dlouho trvat.

Podnájemníknařídil Anfise, oddané a dlouholeté služebné Anny Francevny, aby každému, kdo bude volat, řekla, že se vrátí za deset minut, a odešel s korektním milicionářem v bílých rukavicích. Ale nevrátil se za deset minut ani později.

Nejpodivnější bylo, že spolu s ním zřejmě zmizel i milicionář. Nábožná a upřímně řečeno pověrčivá Anfisa rovnou vpálila rozčilené Anně Francevně, že to všecko jsou kouzla a ona že tuze dobře ví, kdo unesl podnájemníka i milicionáře, jenomže se o tom nechce pozdě večer zmiňovat. Je všeobecně známo, že jakse do něčeho přímíchají čáry, už se nedají zastavit. Další podnájemníkse ztratil, zdá se, v pondělí, a ve středu jako by se do země propadl Bělomut, třebaže za jiných okolností. Ráno pro něj přijel jako obyčejně vůz, aby ho odvezl do práce, ale zpátky nikoho nepřivezl a sám se taky nevrátil. Smuteka obavy madam Bělomutové se nedají ani vylíčit. Ale bohužel netrvaly dlouho. Téže noci, kdy se Anna Francevna vrátila s Anfisou z chaty, kam z neznámých důvodů tolikpospíchala, nezastala občanku Bělomutovou v bytě. Ba co víc, dveře obou místností, které obývali manželé Bělomutovi, byly zapečetěné. Následující dva dny minuly klidně. Třetí den Anna Francevna, která po celou dobu trpěla nespavostí, znovu nakvap odjela na chatu… Je nutné dodávat, že se víc nevrátila? Opuštěná Anfisa se dosyta vyplakala a ulehla ve dvě hodiny v noci. Nikdo neví, co se s ní stalo, ale sousedé tvrdili, že celou noc se z bytu č. 50 ozývalo klepání a okna svítila až do božího rána. Druhý den se ukázalo, že i Anfisa je pryč. O zmizelých obyvatelích i začarovaném bytě se po domě dlouho šířily nejrůznější pověsti, například že vyzáblá a pobožná Anfisa ukrývala na vyschlých prsou v semišovém váčku pětadvacet velkých briliantů, které patřily Anně Francevně. Nebo že v kůlně u chaty, kam nakvap zlatnice jezdila, se zničehonic objevil drahocenný poklad v podobě zmíněných briliantů i zlatých carských mincí. A podobné řeči.

My při tom nebyli, a tudíž za správnost neručíme.

Ale ať už to bylo jakkoli, byt zůstal prázdný a zapečetěný všehovšudy týden. Pakse tam nastěhovali nebožtíkBerlioza Sťopa s manželkami. Je naprosto přirozené, že jakmile překročili práh toho zlořečeného bytu, už to začalo! Například netrvalo ani měsíc, a obě manželky zmizely.

Jenomže ne beze stopy. O Berliozově ženě se vyprávělo, že ji kdosi viděl v Charkově s jistým baletním mistrem, a Sťopovu manželku vypátrali v Božedomce. Jakse proslýchalo, ředitel Varieté jí prý sehnal díky svým četným známostem pokoj s podmínkou, že do smrti nevkročí do Sadové ulice… Sťopa zasténal. Chtěl zavolat služebnou Gruňu a požádat o prášekproti bolení hlavy, ale včassi uvědomil, že by se zbytečně namáhal, protože Gruňa stejně žádný prášeknemá.

Pokoušel se přivolat na pomoc Berlioze, dvakrát zakvílel „Míšo… Míšo…,” ale nikdo se neozval. V bytě panovalo hluboké ticho. Pohnul prsty u nohou a poznal, že leží v ponožkách, roztřesenou rukou si přejel po stehně, aby se přesvědčil, má-li na sobě kalhoty či ne, ale nic nezjistil. Nakonec pochopil, že je ponechán napospasosudu, sám a bezpomoci, a proto se rozhodl vstát, třebaže to vyžadovalo nadlidské úsilí. Prudce škubl slepenými víčky a uviděl se v zrcadle s rozježenými vlasy, opuchlým obličejem, pokrytým černým strniskem, a kalnýma očima, ve špinavé košili s límcem a kravatou, ve spodkách a ponožkách. Navíc zpozoroval vedle zrcadla neznámého muže v černém, s černým baretem na hlavě. Posadil se na posteli a vypoulil na neznámého krhavé oči. Ten první přehlušil mlčení a pronesl hlubokým hlasem s nápadně cizím přízvukem: „Dobrý den, nejmilejší Stěpane Bogdanoviči!”

Vpokoji se rozhostilo ticho a teprve po chvíli Sťopa těžce vykoktal: „Co si přejete?”

Byl překvapen, jakcize zazněl jeho hlas. Slovo „co” vypískl diskantem, „si” zabručel basem a „přejete” mu už vůbec nevyšlo. Neznámý se přátelsky usmál, vytáhl velké zlaté cibule s briliantovým trojúhelníkem na víčku, jedenáctkrát zazvonil a řekl: „Jedenáct. Přesně hodinu čekám, až se probudíte. Pozval jste mě na deset hodin, takjsem tu!” Lotrovnahmátl kalhoty, které ležely na židli u postele, a zašeptal: „Pardon…” Natáhl si je a chraplavě požádal: „Vaše jméno?”

Mluvil jen s největším sebezapřením. Při každém slově jako by ho někdo bodal do mozku a způsoboval mu ďábelskou bolest. „Jakže? Vy jste dokonce zapomněl moje jméno?” usmál se host. „Promiňte…,” zasípal Sťopa a cítil, že ho kocovina obdařila novým symptomem: podlaha kolem postele se kamsi propadla a hrozilo nebezpečí, že on sám každou chvíli sletí po hlavě rovnou někam do pekla. „Drahý Stěpane Bogdanoviči,” domlouval mu návštěvníka prozíravě se usmál. „Žádný prášekvám nepomůže.

Řiďte se starou moudrou zásadou — vyrážejte klín klínem.

Vásmohou přivést k životu jedině dva kalíšky vodky a k tomu něco ostrého teplého na zajedení.” Sťopa nebyl padlý na hlavu, a přestože se cítil opravdu mizerně, došlo mu, že když byl přistižen v takovém stavu, musí s pravdou ven. „Upřímně řečeno,” spustil a sotva pletl jazykem, „včera jsem kapánek.. ” „Ani slovo!” zarazil ho neznámý a odjel v křesle stranou. Ředitel vykulil oči a uviděl na malém stolku na podnose nakrájený bílý chléb, černý lisovaný kaviár ve sklenici, talířeks nakládanými hříbky, cosi v kastrůlku a konečně vodku v baňaté karafě — památce po zlatnici. Nejvíc ho překvapilo, že karafa je orosená. Ale nebylo divu: stála v nádobě naplněné ledem. Zkrátka prostřeno bylo čistě a znalecky. Host nepřipustil, aby se Sťopovo překvapení nepříjemně rozrostlo, a obratně mu nalil půl sklenice vodky. „A co vy?” pípl Sťopa.

„Sradostí!”

Lotrovrozechvělou rukou pozvedl sklenici k ústům a neznámý narázvyprázdnil svou. Sťopa se vrhl na kaviár a zahuhlal plnými ústy: „Vy to nezajíte?”

„Díky, já piju bezzajedení,” vysvětloval host a znovu si nalil. Odklopil kastrůleka objevil v něm párky v tomatové šťávě. Zelené kruhy před očima zmizely, slova plynula lehčeji, a hlavně Lotrovse pomalu rozpomínal. Vybavil si, jakto včera táhli na chatě satirika Chustova ve Schodně, kam Chustovdopravil Sťopu taxíkem. Dokonce si vzpomněl, že když najímali taxíku Metropolu, byl s nimi ještě nějaký herec nebo kdo… s kufříkovým gramofonem. Ano, ano, bylo to na chatě! Ještě teď slyší, jakpsi vyjí při gramofonu. Záhadou zůstává dáma, kterou chtěl políbit… čertví, co to bylo zač… snad pracovala v rozhlase, nebo se plete… Postupně vyplouvaly události včerejšího dne, ale Sťopu teď nesrovnatelně víc zajímal dnešek, především, jakse neznámý chlapíkoctl v jeho ložnici a ještě k tomu s jídlem a vodkou.