Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Здесь есть возможность читать онлайн «Michail Bulgakov - Mistr a Markétka» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Жанр: Классическая проза, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Mistr a Markétka: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Mistr a Markétka»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.

Mistr a Markétka — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Mistr a Markétka», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Brzy nato, kde se vzalo tu se vzalo, zazářilo náhle u kovové mříže světélko a blížilo se k terase. Hosté u stolků vstávali, natahovali krky a viděli, že se světélkem kráčí k restauraci bílý přízrak. Když došel až k mříži, všichni zkoprněli, oči strachem rozšířené, a vidličky s napíchnutými kousky jesetera zůstaly trčet ve vzduchu. Vrátný, který si vyběhl ze šatny na dvůr zakouřit, zamáčkl botou cigaretu a vykročil, aby zahradil strašidlu přístup do restaurace, ale bůhvíproč to neudělal a zůstal stát jako solný sloup s přihlouplým úsměvem na rtech. Zjevení prošlo otvorem v mřížoví a bezpřekážekvstoupilo na terasu. Vtom všichni poznali, že to není žádný přízrak, ale známý básníkIvan Nikolajevič Bezprizorný. Byl bosa na sobě měl roztrhanou plandavou košili, bílé pruhované spodky a na prsou přišpendlenou papírovou ikonu s obrazem neznámého světce. V ruce nesl zapálenou svatební svíci. Pravá tvář mu krvácela. Na terase zavládlo mlčení — jeho hloubku byste stěží změřili. Bylo vidět, jakjednomu číšníkovi teče pivo z nakloněného půllitru na podlahu. Básníkpozvedl svíci nad hlavu a pronesl hlasitě: „Buďte zdrávi, hoši!” Paknakoukl pod nejbližší stoleka zklamaně poznamenal: „Ne, není tady!” Nato se ozvaly dva hlasy. První, bas, zaduněl nelítostně:

„Je to jasné. Delirium tremens.”

Druhý, ženský, poděšeně zakníkal:

„Jakto, že ho milice nechala jít takhle po ulici?” Ivan to zaslechla vysvětloval:

„Dvakrát mě chtěli zadržet, poprvé v Tkalcovské, podruhé tady v Bronné, ale já to vzal zadem, přesplot, a jakvidíte, poranil jsem si tvář.”Pakznovu zvedl svíci a zvolal:

„Kolegové, literáti, bratři (jeho ochraptělý hlaszesílil a zněl vášnivě). Vyslechněte mě všichni. Je tu. Okamžitě ho zadržte, nebo natropí nepopsatelné škody!” „Co? Cože? Co to říkal? Kdo že je tu?” zašumělo ze všech stran. „Konzultant,” vykládal Ivan, „to on zabil na Patriarchových rybnících Míšu Berlioze.” Vtom se ze sálu vyhrnuli lidé a kolem Ivanovy svíce vznikl chumel. „Sprominutím, ale vyjádřete se přesněji,” zazněl nad básníkovým uchem tichý, zdvořilý hlas, „jakto, zabil? Kdo ho zabil?” „Zahraniční konzultant, profesor a špión,” tvrdil Ivan a rozhlížel se kolem. „Jméno?” zašeptal mu kdosi do ucha.

„Jméno, jméno!” zvolal zoufale Bezprizorný. „To bych taky rád věděl! Nestačil jsem si je přečíst na jeho navštívence… Pamatuju si jen první písmeno — W. Jmenoval se od W! Jaké může být jméno na W? ptal se sám sebe, mnul si čelo a najednou zablekotal: „We, We, We, Wa… Wo… Waschner?

Wagner? Weiner? Wegner? Winter?” Napětím se mu zježily vlasy na hlavě. „Wolf’?” vykřikla lítostivě jakási žena.

Ivan se rozlítil.

„Káčo pitomá!” zařval a hledal neznámou očima. „Co s tím má co dělat Wolf? Wolf za nic nemůže! We, Wa… Ne, takhle si nevzpomenu! Poslyšte, zavolejte na milici, ať okamžitě pošlou pět motocyklů s kulomety honit profesora. Jo, nezapomeňte jim připomenout, že má dva kumpány: dlouhána v kostkovaném, s rozbitým cvikrem, a pakvypaseného černého kocoura… Já zatím prohledám Gribojedova, protože mám podezření, že se někde tady skrývá!” Zneklidněl, rozrážel houf, začal mávat svíčkou, přitom se pokapal voskem a nahlížel pod stoly. Vtom kdosi vykřikl: „Lékaře!” a před Ivanem se vynořil dobrosrdečný, hladce vyholený obličej s kostěnými obroučkami. „Soudruhu Bezprizorný,” pronesl obličej slavnostním tónem, „uklidněte se! Jste rozrušen smrtí námi všemi tolikmilovaného Michaila Alexandroviče… prostě Míši Berlioze. My všichni to naprosto chápeme. Potřebujete klid. Kolegové vásdoprovodí do postele a zapomenete…” „Ty…,” přerušil ho Ivan a vycenil zuby. „Teď je potřeba čapnout profesora, rozumíš. A ty tady imbecilně žvaníš.

Kreténe!” „Dovolte, soudruhu Bezprizorný,” zbrunátněl obličej, couvl a už litoval, že se do toho pletl. „Jakkomu, ale tobě nedovolím,” zasyčel básníks tichou nenávistí. Tvář mu křečovitě zaškubla, rychle si přehodil svíci z pravé ruky do levé, široce se rozpřáhl a uhodil soucitný obličej. Konečně se všichni vzpamatovali a vrhli se na něj. Svíce zhasla a lékařovy brýle, které sklouzly na zem, byly ve vteřině rozdupány. Ivan spustil hrozivý válečný pokřik, že to bylo slyšet k všeobecnému pohoršení až na ulici, a zuřivě se bránil. Nádobí s řinčením padalo ze stolů a ženy začaly vřískat. Zatímco číšníci utěrkami svazovali Ivana, odehrál se v šatně následující rozhovor mezi kapitánem pirátské lodi a vrátným. „Viděl jsi, že má na sobě podvlíkačky?” vyptával se ledově pirát. „Račte odpustit, Archibalde Archibaldoviči,” drmolil vrátný schlíple, „jakbych moh soudruha Bezprizorného nepustit dovnitř, když ráčí být členem MASOLITu?” „Viděl jsi, že má na sobě podvlíkačky?” opakoval pirát.

„Uznejte sám, Archibalde Archibaldoviči,” pokračoval vrátný, rudý jako rak, „co můžu dělat? Chápu, na terase sedí dámy.. ” „Nepleť sem dámy, těm je to jedno,” namítl pirát a doslova spaloval vrátného očima, „zato milici to jedno nebude! Chlap v podvlíkačkách může jít v Moskvě po ulici výhradně v doprovodu milicionáře a směřuje pouze na jedno místo — na milici! A ty jako vrátný bysměl vědět, že kdykolivzahlédneš podobného člověka, máš okamžitě zapískat. Slyšíš? Jen si poslechni, co se děje na terase!” Zmagořený vrátný zaslechl jakési dunění, řinkot rozbitého nádobí a ženské výkřiky. „Co mám s tebou dělat?” dotíral neúprosně pirát.

Obličej vrátného zpopelavěl a oči vyhasly. Zdálo se mu, že na černých vlasech, rozdělených pěšinkou, se objevil rudý šátek. Náprsenka a frakzmizely a za koženým opaskem vykukovala rukověť pistole. Vrátný si představoval, jakvisí na lodním stožáru. Na vlastní oči viděl svůj vyplazený jazyka hlavu pokleslou bezvládně na rameno. Dokonce slyšel, jakvoda naráží na boky lodi. Kolena se mu roztřásla. Ale vtom se nad ním pirát slitoval a uhasil svůj spalující pohled. „Dej si pozor, Nikolaji, tohle bylo naposled! Vrátného budižkničemu v restauraci nepotřebujeme. To běž raději dělat kostelníka.” Pakzavelel úsečně, jasně a výstižně: „Doběhni pro Pantěleje do bufetu. Milicionáře. Protokol. Vůz. Na psychiatrii.”A dodal: „Zapískej!” Za čtvrt hodiny nadmíru překvapení diváci nejen v restauraci, ale i na ulici a v oknech okolních činžáků viděli, jakPantělej, vrátný, milicionář, číšníka básníkSviňkovvynášejí ze vrat Gribojedova jakéhosi mladíka, zabaleného jako loutku, který střídavě plakal, plival kolem sebe ve snaze trefit zejména Sviňkova a křičel na celou ulici: „Pakáž! Pakáž!”

Šofér nákladního vozu vztekle nastartoval. Vedle něj drožkář pobízel koně a švihal ho po zadku fialovými opratěmi: „Tryskem! Já se jich navozil na psychiatrii!”

Kolem hučel dava rozebíral tu nevídanou příhodu. Zkrátka a dobře, byl to nemožný, odporný, pohoršlivý skandál, který skončil teprve v okamžiku, kdy náklaďákodvážel ze vrat Gribojedovova domu nešťastného Ivana, milicionáře, Pantěleje a Sviňkova.

6

SCHIZOFRENIE, JAKUŽ BYLO ŘEČENO

Když do čekárny vyhlášené psychiatrické kliniky, dostavěné nedávno na břehu řeky poblíž Moskvy, vešel muž v bílém plášti, se špičatou bradkou, bylo půl druhé v noci. Tři ošetřovatelé nespouštěli pohled z Bezprizorného, který seděl na pohovce vedle krajně rozrušeného básníka Sviňkova. Ležela tu i hromádka utěrek, jimiž číšníci Ivana spoutali. Měl teď ruce i nohy volné. Při pohledu na vcházející lékaře Sviňkovzbledl, odkašlal si a zmohl se na nesmělé: „Buďte zdráv, doktore.”

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Mistr a Markétka»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Mistr a Markétka» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Отзывы о книге «Mistr a Markétka»

Обсуждение, отзывы о книге «Mistr a Markétka» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x