Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Hluboko zapadlá očka Kormidelníka Žorže škodolibě zajiskřila a spisovatelka prohlásila už mírnějším altem: „Neměli byste závidět, soudruzi. Máme všeho všudy dvaadvacet chat a staví se zatím sedm dalších, a násje v MASOLITu tři tisíce.” „Tři tisíce sto jedenáct,” upřesnil kdosi v koutě. „Takvidíte,” pokračoval Kormidelník, „co se dá dělat? Je docela přirozené, že chaty byly přiděleny těm nejnadanějším z nás…” „Generalita!” vmísil se do hádky scenárista Hlušec.

Beskudnikovstrojeně zívl a opustil místnost.

„Sám v pěti pokojích v Perelyginu,” vypálil za ním Hlušec.

„Lavrovič bydlí sám v šesti,” vyštěkl Děniskin, „a jídelna je celá obložená dubovým dřevem!” „Na tom teď nesejde,” usadil je Ababkov. „Horší je, že už máme půl dvanácté.” Shromáždění zahučelo a schylovalo se k bouři. Kdosi telefonoval do nenáviděného Perelygina, spletl si číslo a ozvala se Lavrovičova chata, kde jim řekli, že Lavrovič šel na ryby. To je přivedlo do varu. Nazdařbůh volali do beletristické komise, linku 930, a pochopitelně nikoho nezastali. „Taky mohl zavolat!” vykřikoval Děniskin, Hlušec a Kvant. Bohužel marně. Berliozuž nemohl nikam telefonovat. Daleko od Gribojedova, v prostorném sále osvětleném tisíciwattovými lampami, na třech zinkových stolech leželo všecko, co z něho zbylo. Na prvním stole v zaschlé krvi nahé tělo s přeraženou rukou a rozdrceným hrudním košem, na druhém hlava s vyraženými předními zuby a kalnýma vytřeštěnýma očima, které nedráždilo ani nejprudší světlo, a na třetím — hromádka ztvrdlých hadrů. Vedle bezhlavého stáli: profesor soudního lékařství, anatom-patolog a dále prorektor, vyšetřovací orgány a Berliozů vzástupce ve vedení MASOLITu spisovatel Želdybin, kterého telefonicky povolali od nemocné ženy. Pro Želdybina poslali vůza odvezli ho společně s vyšetřovacími orgány (bylo kolem půlnoci) do nebožtíkova bytu, kde byly úředně zapečetěny veškeré Berliozovy spisy.

Poté všichni odjeli na prosekturu. Teď se všichni shromáždění u nebožtíkových ostatků radili, jakto nejlépe provést: má se uříznutá hlava přišít ke krku, anebo se má Berliozovo tělo vystavit v Gribojedovově sále, zahalené jednoduše až po bradu černou rouškou? Ano, Michail Alexandrovič už nemohl nikam volat a Děniskin, Hlušec a Kvant s Beskudnikovem se zbytečně rozčilovali a ječeli. Přesně o půlnoci všech dvanáct spisovatelů opustilo první patro a sešli dolů do restaurace. Tady svého předsedu už bůhví pokolikáté v duchu proklínali. Všecky stolky na terase byly přirozeně dávno obsazené, a taknezbylo, než aby povečeřeli uvnitř v přepychových, ale dusných sálech. Přesně o půlnoci v prvním sále cosi zarachotilo, poskočilo a zařinčelo, jako když padá nábyteka sype se sklo. Hned nato mužský hlas, tenký jako tkanička, zoufale vypískl za doprovodu hudby: „Aleluja!” To spustil proslulý gribojedovský džez. Tváře zalité potem se rázem rozzářily, na stropě jako by ožili koně, světlo v lampách zdánlivě zesílilo a najednou, jako utržené ze řetězu, se pustily oba sály do tance a brzy následovala i terasa. Tančil Hlušec s básnířkou Tamarou Půlměsícovou, Kvant, romanopisec Broukopicenko s nějakou filmovou herečkou ve žlutých šatech. Dále Dragunský, Čerdakči, malý Děniskin s majestátním Kormidelníkem Žoržem a krásná architektka Semejkinová-Galová v pevném objetí neznámého muže v bílých kalhotách z pytloviny. Tančili domácí i hosté, Moskvané i venkovští, spisovatel Johann z Kronštadtu, jakýsi Víťa

Kuftikz Rostova, snad režisér, s fialovým lišejem po celém obličeji, křepčili čelní představitelé básnické podsekce MASOLITu, totiž Pavianov, Bogochulský, Sladký, Špičkin a Adelfína Skandalinová, mladíčci s vycpanými rameny, ostříhaní na ježka, o kterých nikdo nevěděl, co dělají, tančil neznámý stařec nad hrobem, kterému v plnovousu uvízla nudlička cibule, a s ním neduživá, bledničkovitá dívka v pomačkaných hedvábných oranžových šatech. Zčíšníků lil proudem pot, když nosili nad hlavou tácy s orosenými půllitry piva a sípavě, nenávistně pokřikovali:

„Promiňte, soudruhu” Dopálený hlasv ampliónu zavelel:

„Šašlikjednou! Skopové na pepři dvakrát! Domácí dršťky!”

Tenor už nezpíval, ale kvílel: „Aleluja!” Řinkot zlatých činelů v orchestru občaspřehlušil řinčení nádobí, které myčky pouštěly po lince do kuchyně. Jedním slovem, peklo. O půlnoci se ukázalo zjevení. Na terasu vyšel černooký krasavec s ostře řezanou bradkou jako dýka, ve fraku, a vladařským pohledem přehlédl své panství. Mystici tvrdili, že bývaly doby, kdy krasavec nenosil frak, ale byl opásán širokým koženým pásem, z něhož čouhaly rukojeti pistolí.

Vlasy černé jako havraní křídla měl převázané pruhovaným hedvábným šátkem a velel v Karibském moři brigantýně, která plula pod smutečně černou vlajkou s vyšitou umrlčí lebkou. Ale ne, ne! Mystičtí našeptávači lžou, na světě neexistují Karibská moře a v nich neplují odvážní piráti, ani se za nimi nežene korveta a nad hřebeny vln se nevznášejí oblaka střelného dýmu. Nic podobného není a nikdy nebylo! Existuje jen zchřadlá lípa, kovová ozdobná mříž a za ní široká třída…

Led pluje ve sklenici, u sousedního stolu zahlédneme čísi krvavě podlité býčí oči, až je nám z toho úzko… Ó bohové, popřejte mi jedu… Vtom u kteréhosi stolku proskočilo slovo: „Berlioz!” Džezzanaříkal a utichl, jako by dostal ránu pěstí. „Cože, cože, cože?” „Berlioz!!!” Ozvaly se výkřiky, hosté vyskakovali od stolů.

Zvedla se vlna lítosti při strašné zprávě o Michailu Alexandroviči. Kdosi zmateně pobíhal a volal, že by měli hned tady, na místě sestavit jakýsi kolektivní telegram a okamžitě ho odeslat. Ale ptáme se, jaký telegram, a kam? A proč ho posílat? No uznejte sami. Jaký význam může mít takový telegram pro člověka, kterému prosektor v gumových rukavicích svírá rozdrcený zátyleka profesor ho bodá do krku zahnutými jehlami? Mrtvý nepotřebuje telegram. Je konec, nezatěžujme zbytečně poštu.

Ano, je mrtev, mrtev… Ale my žijeme! Bouře lítosti se vzedmula a pakzačala pomalu opadávat. Leckdo už se vrátil ke svému stolku a nejdřívpotají, pakveřejně upil trochu vodky a zajedl. A jakby ne, mají snad oblíbené kyjevské kotlety z kuřecího masa přijít nazmar?

Čím můžeme Michailu Alexandroviči pomoci? Tím, že budeme hladovět? My jsme přece naživu!

Klavír přirozeně zamkli na klíč, orchestr se rozešel a několiknovinářů se odebralo do svých redakcí psát nekrology.

Kdosi oznámil, že přijel Želdybin z prosektury. Zmizel nahoře v nebožtíkově kanceláři a hned proskočily zprávy, že právě on bude zastupovat Berlioze. Želdybin povolal nahoru všech dvanáct členů vedení a na mimořádné schůzi v Berliozově pracovně všichni jednali o úklidu gribojedovského sloupového sálu, o převozu těla z prosektury, dále jakbude sál zpřístupněn veřejnosti a o podobných neodkladných opatřeních, spojených se smutnou událostí. Zatím restaurace začala žít obvyklým nočním životem a jistě by vydržela až do zavírací hodiny, totiž do čtyř ráno, kdyby nedošlo k něčemu, co se naprosto vymykalo lidskému chápání a co překvapilo hosty daleko víc než zpráva o Berliozově smrti. Nejdřívto hnulo s drožkáři, kteří střežili bránu Gribojedova. Bylo slyšet, jakjeden vstal na kozlíku a zahulákal: „No ne, jen se podívejte!”